Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2034/2005Usnesení NS ze dne 20.09.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2034.2005.1
Dotčené předpisy

§ 239 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2034/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce G. M. M., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 21.294,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 48/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2005, č. j. 7 Co 406/2005-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 17. 1. 2005, č. j. 6 C 48/2003-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 21.294,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 7 Co 406/2005-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 12.234,- Kč s 15 % úrokem od 16. 2. 1999 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení v otázce aktivní legitimace žalobce a namítá, že za škodu neodpovídá přímo žalobci a že nevěděl, že televizor, který prodal, byl pronajatý od žalobce. Dovozuje, že uplatněný nárok je promlčen a že řízení je zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že je má za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Soud byl v daném případě vázán podle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 4 T 92/97, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný spáchal trestný čin, když od F. Škopíka převzal na přechodnou dobu barevný televizor, ten prodal a získané prostředky si ponechal. S poukazem na R 47/54 dále uvádí, že žalovaný je odpovědný za škodu, vyvrací námitky ohledně procesního pochybení soudu v řízení a vyjadřuje se k otázce promlčení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 12.234,- Kč, není přípustné. Dovolání totiž směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je tedy vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl.

Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 9.060,- Kč potvrzen. K podání dovolání do tohoto výroku není žalovaný subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Potvrzením zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně však žalovanému nebyla žádná újma způsobena a žalovaný tedy nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimován k podání dovolání v tomto rozsahu.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. dovolání žalovaného i v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

I když výrok o náhradě nákladů řízení je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto je třeba přípustnost dovolání proti němu posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána již proto, že tímto výrokem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) je tedy pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998). V posuzovaném případě „věcí samou“ byl tedy požadavek na zaplacení částky 21.294,- Kč.

Dovolání v tomto rozsahu není přípustné ani podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech zde taxativně vyjmenovaných, a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů v těchto ustanoveních upravených.

Dovolání žalovaného tedy směřuje i v tomto rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není ze zákona přípustné, nelze náklady žalobce vynaložené na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, v němž se vyjadřuje k věci samé, považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, a proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§ 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru