Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2024/2017Usnesení NS ze dne 10.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2024.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 8 odst. 2 písm. c) předpisu č. 168/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2024/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Aziro

s. r. o., se sídlem Brno, Klimešova 62/32, IČO 27725821, zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Brno, Veveří 365/46, proti žalované Slavia pojišťovna a. s., se sídlem Praha 1, Revoluční 1/655, IČO 60197501, zastoupené Mgr. Simonou Zörklerovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, o 70.943 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 7/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 62 Co 279/2016-202, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2016, č. j. 22 C 7/2014-145, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 213.055 Kč s příslušenstvím, co do částky 70.943 Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dne 1. 6. 2012 došlo k dopravní nehodě, při níž jednatel žalobkyně pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu motorového vozidla u žalované způsobil škodu ve výši 244.580 Kč. Žalovaná odmítla poskytnout pojistné plnění, proto poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu způsobené škody vůči žalobkyni v občanskoprávním řízení, v němž byla žalobkyni dále uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 70.943 Kč. Žalobkyně o probíhajícím soudním řízení neinformovala žalovanou, která následně vyplatila žalobkyni částku 31.525 Kč jako 10 % požadované částky krácené o 90 % pro porušení povinností z pojistné smlouvy a ztížení určení výše pojistného plnění. Obvodní soud po právní stránce uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu skutečné škody je oprávněný, nárok na náhradu nákladů soudního řízení s poškozeným nikoli. Nárok na náhradu nákladů soudního řízení neměli účastníci sjednán v pojistné smlouvě a žalobkyně by musela žalovanou informovat o probíhajícím sporu.

K odvolání žalobkyně změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016,

č. j. 62 Co 279/2016-202, zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu pouze tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 7.067 Kč s příslušenstvím, jinak zamítavý výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z dopisu žalované, jímž poskytla žalobkyni 10 % vzneseného nároku s tím, že částka 24.458 Kč je náhradou za vzniklou škodu a částka 7.067 Kč za náklady soudního řízení. O tuto částku proto bylo třeba zvýšit výslednou částku přiznaného pojistného plnění. V otázce náhrady nákladů soudního řízení s poškozeným se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost sdělit žalované informaci o zahájení soudního řízení, proto nelze nárok na náhradu těchto nákladů přiznat. Úvahy, jak by se soudní řízení vyvíjelo, odvolací soud odmítl jako bezpředmětné a bez významu pro současné řízení. Zdůraznil přitom, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost vyplývající z pojistné smlouvy. Námitku, že právní posouzení obvodního soudu bylo neúplné, neboť soud měl nárok na náhradu nákladů řízení posuzovat dle § 373 obch. zák., odmítl odvolací soud jako nové tvrzení, k němuž nelze v odvolacím řízení přihlédnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky právního posouzení uplatněného nároku, vázanosti soudu právní kvalifikací žalobce a porušení zásady iura novit curia. Dovolatelka namítá, že nárok na náhradu nákladů soudního řízení měl být posuzován podle § 373 obch. zák., neboť se jedná o náhradu škody způsobenou porušením smluvní povinnosti. Dle dovolatelky odvolací soud pochybil, pokud se touto námitkou nezabýval s odkazem na nepřípustnost novot v odvolacím řízení, neboť dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat a soud není povinen k právní kvalifikaci účastníků přihlížet v souladu se zásadou iura novit curia. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu případně i obvodního soudu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud neposuzoval věc dle § 373 obch. zák., neboť uplatněný nárok na náhradu nákladů soudního řízení vedeného poškozeným vůči žalobkyni nevyplývá ze smlouvy, ale jde o nárok na náhradu škody.

Základní práva a povinnosti stran v jejich vztahu, jenž byl založen pojistnou smlouvou – kromě smluvního ujednání – jsou upraveny zvláštními právními předpisy, které jsou ve vztahu k občanskému i obchodnímu zákoníku předpisy speciálními a které obsahuje i úpravu porušení smluvních povinností a pojištění právní ochrany. Těmito zvláštními právními předpisy jsou zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o pojištění odpovědnosti“) a zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), jenž v § 1 odst. 2 odkazuje na úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti je pojištěný povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit, že poškozeným bylo uplatněno právo na náhradu újmy u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví. Z již uvedeného je zřejmé, že právní názor uvedený dovolatelkou není správný, neboť při posouzení předmětné věci je třeba vycházet ze zvláštních právních předpisů – zákona o pojištění odpovědnosti a zákona o pojistné smlouvě – a teprve neobsahuje-li zvláštní právní úprava řešení určitých otázek, lze aplikovat předpis obecný (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 4024 a C 4271). Obecným předpisem však dle § 1 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě byl občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Důvod neproplacení nákladů řízení se opírá o porušení smluvní povinnosti dovolatelky i povinnosti vyplývající ze zákona o pojištění odpovědnosti, a nejde tedy o odškodnitelnou újmu (jak se mylně domnívá dovolatelka), tím spíše ne podle obchodního zákoníku, který na vztah účastníků nedopadá.

Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud uvedl, že právní posouzení je novou skutečností uplatněnou až v odvolacím řízení, a proto k ní nemohlo být přihlédnuto. Byť se v tomto ohledu skutečně odchýlil od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu, neboť právní titul (důvod) žaloby není žalobce v souladu s uplatněním principu „iura novit curia“ uvádět; postačí, uvede-li skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok, právní posouzení je pak věcí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, Soubor C 962).

Tento dílčí chybný závěr však neměl vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které se zakládá na závěru, že dovolatelka nesplnila své povinnosti vůči žalované týkající se zahájeného soudního řízení o náhradě škody, proto nemůže s úspěchem vymáhat náhradu nákladů takového řízení.

Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že odvolací soud správně nepřistoupil na právní posouzení věci předestřené dovolatelkou, byť s nesprávným odůvodněním. Dovolací soud proto konstatuje, že podmínky přípustnosti dovolání nejsou splněny, neboť na řešení dovolatelkou předestřené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 8. 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru