Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 2006/2017Usnesení NS ze dne 27.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Odvolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2006.2017.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.|§ 132 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 2006/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně LÚNULA s. r. o., se sídlem Nové Strašecí, Zahradní 1034, IČO 28546598, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M, MPA, advokátem se sídlem Praha 7, Jablonského 640/2, proti žalované IESA Logistics a. s., se sídlem Humpolec, Lnářská 1633, IČO 28142632, zastoupené Mgr. Janem Mikulkou, advokátem se sídlem Humpolec, Hradská 538, o 120.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 17 C 131/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 1. 2017, č. j. 15 Co 592/2016-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 8. 9. 2016, č. j. 17 C 131/2015-171, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud tak rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu škody ve výši 120.000 Kč, kterou jí měla žalovaná způsobit poškozením dobrého jména, reputace a podnikatelských aktivit žalobkyně vyvěšením upozornění na spolupráci se žalobkyní v databázi dopravních informací a přeprav v roce 2015. Na základě poznámky odmítly přepravní společnosti poptávku po přepravě objednaného zboží, čímž žalobkyni vznikla škoda odstoupením odběratelů od smlouvy a uplatněním smluvních pokut za pozdní dodávku zboží. O skutkovém stavu nebylo v zásadě mezi účastníky sporu, soud však nepovažoval za věrohodná potvrzení třetích dopravců o odmítnutí přepravy objednaného zboží. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná neporušila smluvní povinnost ve smyslu § 2913 o. z., ani jinou právní povinnost, avšak pro věc je podstatný především nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a skutečností, že žalobkyně nemohla zrealizovat dodání zboží svému odběrateli a v této souvislosti musela zaplatit smluvní pokutu 120.000 Kč.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 15 Co 592/2016-213, potvrdil rozsudek okresního soudu a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal pochybení v procesu hodnocení důkazů soudem prvního stupně ani ve způsobu, jak z těchto důkazů zjistil skutkový stav a jak jej odůvodnil. Ztotožnil se s hodnocením věrohodnosti prohlášení dopravců a jejich výpovědí před soudem, neboť úvahy soudu prvního stupně mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud proto odmítl námitky žalobkyně a potvrdil rozsudek okresního soudu, aniž by zkoumal povahu sporné poznámky z hlediska její způsobilosti poškodit dobré jméno žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je formalistický postup odvolacího soudu při hodnocení vymezení odvolacích důvodů a správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ačkoli dovolatelka v odvolání uvedla, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, odvolací soud se zabýval pouze skutkovými závěry a jeho právní závěry odmítl přezkoumat. Dle dovolatelky měl odvolací soud pochybit, pokud ji nepoučil, že řádně nevyargumentovala tvrzený odvolací důvod a nenavrhla potřebné důkazy, jeho rozhodnutí je též překvapivé, čímž zatížil odvolací řízení nezhojitelnou vadou. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud by odvolací soud postupoval procesně správně, přezkoumal by správnost právního posouzení okresního soudu a jejímu odvolání by vyhověl. Ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně spočívá na závěru

o neprokázání příčinné souvislosti mezi spornou poznámkou ve spediční databázi a vznikem škody v podobě nemožnosti realizovat dodávku zboží svému odběrateli a povinnosti zaplatit mu smluvní pokutu. Takto svůj žalobní nárok formulovala žalobkyně. Okresní soud na základě provedených důkazů po skutkové stránce neshledal věrohodnými předložená prohlášení spedičních společností potvrzujících, že přepravu zboží z Ukrajiny pro žalobkyni odmítli právě na základě sporné poznámky ve spediční databázi, a konstatoval, že neexistuje příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a škodou vzniklou žalobkyni. Tyto závěry byly předmětem přezkumu odvolacího soudu.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že existence příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popřípadě jaké okolnosti jsou způsobilé kauzální vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1025 a C 5514).

V tomto směru odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela správně vymezil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována v souladu se žalobou uplatněným nárokem. Byť dovolatelka tvrdila, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci okresním soudem, odvolací soud posuzoval odvolání podle jeho obsahu

a nikoli pouze z hlediska odvolatelem uplatněného odvolacího důvodu právě ve smyslu

§ 212a o. s. ř. Dovolatelka ostatně v odvolání zpochybňovala hodnocení důkazů a skutkové závěry, jež soud na jejich základě učinil. Dovolatelka ve svém odvolání právní závěry ohledně posouzení příčinné souvislosti nezpochybňovala, ostatně ani v dovolání žádné konkrétní námitky proti němu nevznáší, a odvolacímu soudu, ač není vázán odvolacími důvody, nelze důvodně vytýkat, že za této situace právní posouzení příčinné souvislosti neshledal nesprávným, aniž by se mohl vypořádat s konkrétními právními námitkami, které odvolání postrádalo, a soustředil se na zkoumání správnosti skutkových zjištění, s nimiž odvolání polemizovalo.

Z uvedeného rovněž vyplývá, že judikatura, jíž dovolatelka citovala, není na projednávanou věc přiléhavá, neboť odvolací soud neodmítl odvolání pro vady odvolání spočívající v nevymezení odvolacího důvodu, ani odvolací řízení nezastavil, jako tomu bylo v případech dovolatelkou citovaných.

Námitka nesplnění poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu představuje vadu řízení, jež sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit. V této souvislosti je však vhodné zdůraznit, že zamítnutí žaloby není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na závěru, že žalobkyní navržené důkazy byly vyhodnoceny jako nevěrohodné, a proto soudy obou stupňů po skutkové stránce uzavřely, že příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou žalobkyně není dána. Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, uveřejněné v Souboru pod C 14022).

Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru