Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1984/2013Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1984.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 331/14 ze dne 25.03.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1984/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Mgr. P. H., zastoupeného JUDr. Martinem Slomkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 5, proti žalované IDEAL-TOUR PRAHA, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Freyova 5, IČO: 257 03 269, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o 33.636,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 218/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 520/2012-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 18. května 2012, č. j. 9 C 218/2007-176, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, žalobce se v září 2005 účastnil zájezdu do Paříže pořádaného žalovanou společností a při cestě mezi nástupní a cílovou stanicí se mu ztratila cestovní taška. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ústně u vedoucí zájezdu již v okamžiku zjištění ztráty zavazadla a ještě v autobuse sepsal svůj požadavek, což vedoucí zájezdu odmítla podepsat. Po provedeném řízení a po zhodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, dospěl soud k závěru, že žalobce prokázal, že řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody podle § 852i odst. 2 obč. zák. a jeho nárok je co do základu po právu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 520/2012-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že škoda spočívající ve ztrátě zavazadla, jež žalobci vznikla, je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované dopravit zavazadlo do místa určení, která vyplývá z cestovní smlouvy. Odpovědnost cestovní kanceláře za škodu podle § 852i odst. 2 obč. zák. je odpovědností za výsledek, ke ztrátě zavazadla došlo během doby, kdy přepravu zavazadla zajišťovala podle smlouvy žalovaná, nebylo prokázáno, že by škodu způsobil žalobce, a je irelevantní, zda ztrátu zavazadla zjistil při první či další zastávce autobusu, podstatné je, že ji zjistil ještě během cesty do Paříže. Nárok na náhradu škody uplatnil ústně u vedoucí zájezdu v prekluzívní lhůtě a ta okolnost, že nárok neuplatnil u pojišťovny, nezbavuje žalovanou povinnosti nahradit mu škodu.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podrobně rekapituluje průběh celé kauzy a dovozuje, že důkazy prokazující písemné uplatnění nároku na náhradu škody jsou falzifikáty a že z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce uplatnil ústně nárok na náhradu škody, neboť se jednalo pouze o oznámení ztráty zavazadla a nikoli také o uplatnění nároku na náhradu škody. Dovozuje, že tento jednostranný právní úkon nesplňoval požadavky kladené na uplatnění nároku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 31/2001 a 28 Cdo 2329/2006). Uvádí, že svědkyně, která uplatnění nároku ústně potvrdila, odpovídala na sugestivní otázku, a poněvadž právo nebylo u žalované uplatněno ve lhůtě 3 měsíců, je prekludováno. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl nebo aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají soudům nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o tom, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované ve lhůtě stanovené v ust. § 852i odst. 2 obč. zák.; není tak naplněn dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Pokud dovolatelka namítá, že žalobce během cesty do Paříže pouze oznámil ztrátu zavazadla pracovnici žalované a jeho ústní projev nebyl uplatněním nároku na náhradu škody ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 31/2001 a 28 Cdo 2329/2006, přehlíží, že podle skutkových zjištění, z nichž při svém rozhodnutí soudy nižších stupňů vycházely, žalobce v souvislosti se ztrátou zavazadla uplatnil svůj nárok vůči pracovnici žalované slovy, že „uplatňuje náhradu škody“ a vyhotovil soupis, který zaměstnankyně žalované odmítla podepsat nebo převzít, což i ve smyslu uvedených rozhodnutí dovolacího soudu je dostatečné k uplatnění nároku na náhradu škody.

K dalším námitkám v dovolání lze dodat, že k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což není tento případ.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru