Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1975/2016Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1975.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1975/2016-332

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) R. Š., b) R. Š., c) D. Š. a d) M. Š., všech zastoupených JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, proti žalované Nemocnici s poliklinikou Karviná-Ráj, příspěvkové organizaci se sídlem v Karviné, Vydmuchov 399/5, IČO 00844853, zastoupené Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 23 C 296/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č. j. 57 Co 532/2015-307, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č. j. 57 Co 532/2015-307, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud svůj závěr, že nároky na jednorázové odškodnění pozůstalým potomkům po D. Š., zemřelé dne 4. 12. 2014 ve zdravotnickém zařízení žalované, podle § 444 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nejsou promlčeny, odůvodnil tím, že žalovaná neprokázala své tvrzení, že se žalobci o pochybnostech týkajících se správného postupu lékařů dozvěděli dříve než 8. 8. 2007 z novinového článku (do této doby měli důvod domnívat se, že smrt poškozené přivodil její manžel Š. Š. st.). Dovolatelka namítá, že své tvrzení prokázala, neboť již dříve od Š. Š. ml., původně také jednoho z žalobců, žalobci získali vědomost o zadání znaleckého posudku v trestním řízení, a že závěry odvolacího soudu jsou tak v rozporu s provedeným dokazováním. Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním o okamžiku, kdy poškození získali z pohledu počátku běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák. vědomost, kdo škodu způsobil. Tím ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze založit.

Uvedené platí též o námitce zpochybňující závěr odvolacího soudu o neexistenci spoluzavinění zemřelé. Je-li totiž v dovolání namítáno nesprávné posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi úmrtím a možným nezodpovědným chováním zemřelé, nesměřují uplatněné námitky proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu, ale opět pouze proti zjištěnému skutkovému stavu věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Ostatně i v případě, že by bylo možno dovodit spoluzpůsobení si primárního zranění, pro něž byla zemřelá hospitalizována, nemělo by to význam pro rozhodnutí o odpovědnosti žalované za postup non lege artis, který dokonce vedl k trestnímu odsouzení ošetřujícího lékaře, a k němuž již zemřelá nijak nepřispěla a pro nějž přišla o život, ačkoliv původní zranění nebylo při správném postupu lékaře život ohrožující. Totéž se týká i námitky kritizující závěr odvolacího soudu o nenaplnění důvodů zvláštního zřetele hodných pro moderaci výše náhrady podle § 450 obč. zák., jíž se dovolatelka domáhá právě s poukazem na tvrzené spoluzavinění smrtelného následku zemřelou. Namítá-li konečně dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s výhradami k neprovedení jí navrhovaných důkazů soudem prvního stupně, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy,

je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2017

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru