Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1934/2019Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Společné závazky
Náhrada škody
Ušlý zisk
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1934.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 438 odst. 1 obč. zák.

§ 438 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1934/2019-855

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) O. S., narozený XY, bytem XY, b) R. K., narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem Boberská 442, Žacléř, proti žalovanému: Z. F., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, o 1.620.528 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 14/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2019, č. j. 26 Co 325/2018-806, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.920 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heinze Eflera, advokáta se sídlem Boberská 442, Žacléř.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 8 C 14/2003-760, zastavil řízení o zaplacení částky 184.228 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 718.150 Kč s příslušenstvím, žalobu žalobkyně b) o totéž plnění zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu ušlého zisku z pronájmu skladovací haly vystavěné v areálu P. D. v k. ú. XY, spoluvlastněné žalobcem a) a právním předchůdcem žalobkyně b); hala se dne 28. 12. 2001 zřítila v důsledku selhání svislých nosných konstrukcí. Nárok žalobce a) shledal okresní soud zcela oprávněným, žalobu žalobkyně b) však v plném rozsahu zamítl poté, co zjistil, že její právní předchůdce V. B. již v roce 2003 prodal svůj podíl na nemovitostech v předmětném areálu, a žalobkyni b) tak nesvědčí v řízení o náhradu ušlého zisku za období od května 2007 do září 2011 aktivní věcná legitimace.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 26 Co 325/2018-806, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jen tak, že žalobu žalobce a) o zaplacení 143.630 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 574.520 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou v důsledku destrukce předmětné haly byla deklarována již v dřívějším rozsudku krajského soudu ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, jímž byl žalovaný zavázán k náhradě věcné škody, a vzhledem k tomu, že v dané souvislosti nevyplynula v řízení žádná nová skutečnost, nelze na tomto závěru ve stávající fázi procesu ničeho měnit. Společně a nerozdílně se žalovaným pak odpovídají za škodu rovněž Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj a Střední odborné učiliště stavební Trutnov, spoluodpovědnost žalobců naopak zjištěna nebyla. Postupem podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), krajský soud určil, že žalobci a) ušel za rozhodné období zisk z pronájmu v celkové výši 574.520 Kč, a vzhledem k tomu, že nebylo v silách jmenovaného této škodě zabránit (výstavba nové haly nebyla až do roku 2011 v jeho finančních možnostech a bránil jí rovněž nový spoluvlastník objektu), žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. V prvé řadě namítá, že krajský soud opomenul v rámci svých závěrů zohlednit základní zásady soukromého práva, vyjádřené v ustanoveních části první, hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Je přesvědčen, že za vzniklou škodu by měly odpovídat především Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, potažmo Střední odborné učiliště stavební v Trutnově. Je nespravedlivé, aby v situaci, kdy v postupu stavebního úřadu v kolaudačním řízení došlo k celé řadě pochybení, a kdy jedinou příčinou pádu haly byly jmenovaným učilištěm vadně vyrobené vazníky, nesl povinnost k náhradě vzniklých škod výhradně žalovaný. Stát nemůže přenášet svou odpovědnost za nesprávné úřední postupy a nezákonná rozhodnutí na fyzické osoby, resp. tyto fyzické osoby nemohou figurovat v pozici subjektů solidárně odpovědných za státem způsobenou škodu. Na postup učiliště při výrobě a montáži vadných vazníků pak neměla činnost dovolatele žádný vliv. Namítá, že ve věci mělo být rozhodnuto nikoli o solidární, nýbrž o dělené odpovědnosti jednotlivých škůdců ve smyslu ustanovení § 438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a sporuje rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci nenesou žádný podíl na vzniku škody, ačkoli to byli právě oni v pozici stavebníka, koho tížily povinnosti ve stavebním řízení a při následné realizaci stavby. V neposlední řadě pak nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, potažmo s právním posouzením uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku, v jehož rámci měl odvolací soud neoprávněně zohlednit okolnosti nastalé až po škodní události (průtahy soudního řízení oddalující uspokojení nároků žalobců či absenci motivace jednoho ze spoluvlastníků investovat do výstavby nové haly), které navíc nikterak nesouvisely s jednáním žalovaného. V rámci celého textu dovolání krajskému soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci [avšak fakticky pouze žalobce a), neboť žalobkyně b) není účastnicí dovolacího řízení] v podaném vyjádření k dovolání poukázali na to, že civilní proces je v České republice ovládán principem dvojinstančnosti soudního řízení, v jehož rámci je ingerence Nejvyššího soudu přípustná pouze ve výjimečných případech. Bylo-li již rozsudky Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 C 14/2003-292, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 110/2010-425, pravomocně dovozeno, že žalovaný porušil svým jednáním prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák., nebylo ve stávající fázi řízení při nezměněném skutkovém stavu možno dojít k závěru opačnému. Poukazují na to, že dovolatel v řízení před soudem prvního ani druhého stupně neuvedl žádná nová skutková tvrzení ani nenavrhl provedení dalších důkazů, jimiž by bylo možno dřívější závěry nalézacích soudů zvrátit či změnit. Připomněli, že neúspěch žalobkyně b) v řízení byl zapříčiněn výhradně tím, že její právní předchůdce prodal v roce 2003 příslušnou nemovitost, nikoli tím, že by soudy neshledaly existenci odpovědnosti žalovaného za vznik škody. Dovolání žalovaného označili za pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Námitka dovolatele, že odvolací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, přípustnost dovolání nezakládá. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodní události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4683/2016, publikovaný pod C 16525 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2468/2019). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (vyjádřených též v předchozích rozsudcích ze dnů 21. 5. 2009 a 30. 6. 2011 v téže věci), jež dovolacímu přezkumu podle § 241a odst. 1, § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. nepodléhají, mimo jiné vyplývá, že se žalovaný zavázal vypracovat pro žalobce v pozici investorů projekt nové skladovací haly, a to pro účely stavebního řízení, v němž je měl rovněž zastoupit. V návaznosti na tuto dohodu podal na stavebním úřadě žádost o vydání stavebního povolení, přičemž sám sebe označil jako odborný dozor ve smyslu § 44 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ačkoli věděl, že jej nebude při vlastní realizaci stavby vykonávat. Po vydání stavebního povolení na jednoduchou stavbu pak žalobce neupozornil, že hala fakticky parametry tohoto typu stavby nesplňuje, a že ji tedy nelze stavět svépomocí, nýbrž pouze prostřednictvím odborné společnosti. Svépomocně postavená skladovací hala se posléze důsledkem vadně vyrobených vazníků dne 28. 12. 2001 zřítila. Dospěl-li krajský soud za tohoto skutkového stavu věci k závěru, že mezi počínáním žalovaného a vznikem škody je dán vztah příčinné souvislosti, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nelze přehlížet, že postupoval-li by žalovaný jako zástupce žalobců ve stavebním řízení a profesionál v oboru způsobem odpovídajícím reálným parametrům plánované stavby, bylo by možno předpokládat zcela odlišný průběh navazujících událostí, které by v konečný fatální následek v podobě zřícení haly pravděpodobně vůbec nevyústily. Jeho pochybení lze spatřovat především v tom, že sám sebe před stavebním úřadem označil za odborný dozor na stavbě, ačkoli věděl, že danou funkci a s ní spojené činnosti vykonávat nebude, a že pro tyto účely nemají žalobci zajištěnu ani žádnou jinou odborně vzdělanou osobu, o nutnosti čehož je ostatně ani sám nepoučil, byť byl odborníkem, stejně jako o tom, že plánovaná hala ve skutečnosti není jednoduchou stavbou. Popsaným protiprávním jednáním zásadní měrou přispěl k tomu, že žalobci postavili na podkladě chybného stavebního povolení skladovací halu svépomocí (včetně montáže vadných vazníků), aniž byly pro takový postup dány podmínky, a že se tak fakticky stalo bez existence odborného dozoru, jehož zajištění přitom představuje při daném způsobu realizace nezbytnou zákonnou podmínku výstavby, a který by závady nosných konstrukcí haly pravděpodobně odhalil (měly být zřejmé již pouhým pohledem). Není tedy pochyb o tom, že jeho počínání představovalo jednu z právně relevantních, podstatných příčin vzniku škody, a že napadené rozhodnutí je v tomto směru zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že odvolací soud postupoval nesprávně, dovodil-li solidární odpovědnost jednotlivých škůdců za vzniklou škodu. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému podle § 438 odst. 1 obč. zák. s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody – § 439 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3738/2007, Soubor C 8087, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor C 13874). Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vycházející ze zásady solidarity má obecnou platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na základě odlišných principů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006, Soubor C 5793, či ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009, Soubor C 10762, potažmo usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015, Soubor C 14926). Dělená odpovědnost více škůdců za způsobenou škodu podle § 438 odst. 2 obč. zák. je pak výjimkou z tohoto obecného pravidla, a lze ji proto vyslovit pouze v odůvodněných případech. Takový postup přitom vyžaduje podrobné zdůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, Soubor C 13650, či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 19 Co 215/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/1998, s. 86). Krajský soud v projednávané věci dovodil odpovědnost za vzniklou škodu u celkem tří subjektů, a to u žalovaného v pozici projektanta a zástupce žalobců ve stavebním řízení, České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, jež odpovídá za chybná rozhodnutí stavebních úřadů (v tomto případě stavebního úřadu v Trutnově, jenž vydal stavební povolení na jednoduchou stavbu, aniž by pro takový postup byly dány podmínky), a Středního odborného učiliště stavebního v Trutnově, které vyrobilo vadné vazníky, důsledkem jejichž prolomení došlo ke zřícení haly. Aby bylo za dané situace možno přistoupit ve vztahu k žalovanému k aplikaci ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák., tzn. zavázat jej k náhradě toliko v rozsahu účasti, jíž se reálně podílel na způsobení škody, musely by být ve věci dány konkrétní okolnosti tento postup odůvodňující, zejména podstatně nižší závažnost porušení povinností z jeho strany v porovnání s povahou a významem pochybení ostatních spoluodpovědných subjektů. Takové specifické okolnosti dovolací soud ve stávajícím řízení neshledal a postup krajského soudu, vyšel-li z pravidla společné a nerozdílné odpovědnosti ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák., shledal správným. Byť je pravdou, že bezprostřední příčinou pádu budovy byly středním odborným učilištěm vadně vyrobené vazníky a že hala byla žalobci realizována svépomocí na základě chybného stavebního povolení vydaného stavebním úřadem, nelze ani okolnosti na straně žalovaného, podrobně popsané již výše v rámci výkladu týkajícího se otázky příčinné souvislosti, označit z hlediska jejich vlivu na výsledný vznik škody za zanedbatelné, resp. vyznačující se oproti pochybením dalších dvou uvedených subjektů nižší mírou závažnosti či z hlediska vývoje událostí směřujícího ke škodní události natolik oddělitelnou či izolovanou samostatností, jež by zakládala důvod pro odchýlení se od základního pravidla solidární odpovědnosti. Lze naopak konstatovat, že počínání žalovaného představovalo poměrně zásadní faktor významně ovlivňující sled všech vzájemně propojených událostí vedoucích až ke vzniku škody.

Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2891/2012, není případný. V tehdy projednávané věci bylo posuzováno jednání žalovaného v pozici projektanta a odborného zhotovitele domu, jenž vyhořel důsledkem vznícení dřevěného stropního rámu zazděného do komínového tělesa, přičemž bezprostřední příčinou vzniku požáru bylo bezpečnostním předpisům odporující zaústění kouřovodu kotle na pevná paliva do komínového průduchu, který nesplňoval parametry předepsané technickou normou na připojení takového spotřebiče. Podíl žalovaného na vzniku škody byl ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. stanoven v rozsahu 20 % a byl dovozen z jeho počínání při zhotovování stavby, jímž byla ztížena možnost kontroly, zda komínový průduch splňuje předepsané parametry. V rozsahu zbylých 80 % byl pak za vznik škody shledán odpovědným kominík, jenž vystavil revizní zprávu o stavu komínů a zaústění spotřebičů neodpovídající skutečnosti, a to poté, co při revizi nezjistil závady bránící připojení kotle na pevná paliva do nevyhovujícího komínového průduchu. Právě on se tedy v dané věci dopustil zcela zásadního pochybení při kontrole, jejímž smyslem bylo předejít právě vzniku nastalé škody, zatímco podíl žalovaného spočíval pouze v jistém znesnadnění realizace kominíkem prováděné revize. Jednalo se tak o skutkově zcela odlišnou situaci oproti stávajícímu řízení, v němž je povahu a význam pochybení žalovaného pro vznik škody nutno hodnotit jako podstatně závažnější, neboť kromě vyhotovení projektové dokumentace zasáhl i do dalších fází stavby, zejména v řízení před stavebním úřadem.

Namítá-li dále dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže nedovodil výlučnou odpovědnost České republiky za vzniklou škodu, neshledává dovolací soud ani tuto jeho výhradu důvodnou. Žalovaný je zejména přesvědčen, že stát nesmí přenášet svou odpovědnost za nesprávné úřední postupy a nezákonná rozhodnutí na fyzické osoby, resp. že tyto fyzické osoby nemohou figurovat v pozici subjektů solidárně odpovědných za státem způsobenou škodu. V tomto směru však přehlíží, že uplatnění nároku na náhradu škody vůči jednomu z více škůdců,

je-li jimi škoda způsobena, je právě dispozitivním projevem realizace možnosti poškozeného vyplývající z § 438 odst. 1 obč. zák., a to i tehdy, je-li jedním ze subjektů, které přispěly ke vzniku škodlivého následku, stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, Soubor C 16541). Dovodil-li tedy odvolací soud na základě provedeného dokazování, že za vzniklou škodu kromě České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj odpovídají rovněž další dva soukromoprávní subjekty, které se porušením svých právních povinností podílely na výsledném zřícení skladovací haly, odpovídá takové jeho posouzení plně nastíněnému východisku rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stejně jako totiž není možno – jak ostatně podotýká sám dovolatel – přenášet odpovědnost státu na osoby soukromého práva v rozsahu, v němž je dána příčinná souvislost mezi jeho pochybením a vznikem škody, nelze tak samozřejmě činit ani opačným směrem, tj. ze strany soukromoprávních subjektů na stát. Dovolatel neodlišuje projednávanou věc od případů, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť v důsledku jeho pochybení došlo toliko ke ztrátě pohledávky. V takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobce nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, Soubor C 3031, či rozsudek téhož soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná, a obstojí proto závěr odvolacího soudu, že stát je za vzniklou škodu spoluodpovědný, a tudíž se princip státu jako tzv. posledního dlužníka neuplatní.

Přípustnost dovolání pak konečně nezakládá ani námitka nesprávného posouzení nároku na náhradu ušlého zisku, v jehož rámci měly nalézací soudy podle názoru dovolatele chybně zohlednit okolnosti nastalé až po škodní události, navíc nikterak nesouvisející s jeho jednáním. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozí riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezuje), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). To platí i ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku, o který může poškozený přicházet i po určité časové období, jak je typické právě pro ušlé nájemné; tato doba zpravidla nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Právě z tohoto pohledu lze na poškozeného klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti. Bylo-li v konkrétních souvislostech projednávané věci zjištěno, že provedení výstavby nové haly, jíž by bylo možno předejít dalšímu narůstání zisku ušlého, bylo v možnostech a schopnostech žalobce a) nejdříve v roce 2011, kdy prvně od škodné události disponoval potřebným množstvím finančních prostředků v důsledku plnění od pojišťovny žalovaného, odpovídá postup odvolacího soudu, přiznal-li uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku právě až do roku 2011, hmotnému právu i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to bez ohledu na to, zda bylo v silách žalovaného příčiny dalšího narůstání škody ovlivnit či nikoliv.

Ve vztahu k námitkám týkajícím se chybné (ne)aplikace základních zásad soukromého práva vyjádřených v části první, hlavě I o. z., spoluzavinění žalobců na zřícení skladovací haly ve smyslu § 441 obč. zák., potažmo odpovědnosti Středního odborného učiliště stavebního v Trutnově, dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, neboť v důsledku úplné absence uvedené zákonné náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Dovolání vůbec neobsahuje údaj o tom, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyly vyřešeny, jsou rozhodovány rozdílně anebo mají být posouzeny jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení, jak bylo užito v tomto případě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nijak či jen nedostatečně vypořádal s některými jeho námitkami, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci, nýbrž námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci splněno není.

Napadl-li pak žalovaný rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru