Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1921/2012Usnesení NS ze dne 30.09.2013

HeslaNáhrada škody
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1921.2012.1
Dotčené předpisy

§ 420 obč. zák.

§ 421a obč. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1921/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce R. V., zastoupeného opatrovníkem R. V., zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. 2, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, se sídlem v Praze 2, U Nemocnice 2, IČO 00064165, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 252/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 54 Co 487/2011-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví v celkové výši 2.227.700,- Kč s příslušenstvím, sestávající z bolestného ve výši 96.000,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.124.000,- Kč a náhrady nákladů vynaložených za znalecký posudek ve výši 7.700,- Kč. Škoda mu vznikla poté, co se dne 16. 2. 2005 u žalované podrobil chirurgickému zákroku, v průběhu operace u něj došlo k zástavě srdce a poté byl jedenáct dní v kómatu.

Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2010, č. j. 54 Co 467, 468/2009-66, pro nedostatečná skutková zjištění částečně zrušil rozsudek ze dne 11. 5. 2009, č. j. 23 C 252/2007-51, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu ohledně 2.227.700,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně 27.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č. j. 23 C 252/2007-103, znovu zamítl žalobu na zaplacení 2.227.700,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 2. 2005 byl žalobce hospitalizován na stomatologické klinice žalované k provedení chirurgické extrakce tří zubů a k exstirpaci folikulární cysty dolní čelisti vlevo, a to v celkové anestezii, neboť vzhledem ke zdravotnímu postižení žalobce (vrozená deformace obličeje v oblasti horní a dolní čelisti) nebylo možno zákrok provést jinak. Následující den po premedikaci a velmi obtížné intubaci zapříčiněné tělesnými stigmaty v jeho obličeji bylo přistoupeno k zákroku, v jehož průběhu došlo k poklesu saturace žalobce kyslíkem v důsledku poruchy průchodnosti dýchacích cest, která nastala bez zjevné příčiny. Dechová tíseň žalobce vyvrcholila oběhovým selháním a srdeční zástavou, žalobce upadl do bezvědomí, byl úspěšně resuscitován, avšak došlo u něj k hypoxickému difúznímu poškození mozku. Újma na zdraví žalobce byla způsobena zřetězením na sebe navazujících dějů – snížení průchodnosti cest dýchacích, dechová tíseň, oběhová tíseň, srdeční zástava, nedostatečná saturace mozku žalobce kyslíkem a následné poškození mozku, přičemž snížení průchodnosti cest dýchacích vzniklo bez zřejmé příčiny (za teoretické příčiny možno považovat jednak bronchospasmus, jednak ucpání intubační rourky sekretem, nalehnutí rourky na sliznici dýchacích cest či její zalomení). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu na zdraví žalobce podle § 420 obč. zák., neboť postup lékařů žalované byl zcela lege artis, žalobce podstoupil řádné předoperační vyšetření včetně kardiologického a rovněž při samotné operaci postupovali lékaři v souladu se všemi poznatky lékařské vědy a žádnou povinnost neporušili. Soud prvního stupně vyloučil také odpovědnost žalované podle § 421a obč. zák., neboť nebyly zjištěny konkrétní kvalifikované okolnosti přímo vyplývající z povahy použitých přístrojů, v důsledku jejichž působení by škoda vznikla.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č. j. 54 Co 487/2011-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplnil dokazování a zjistil, že poškození zdraví žalobce vyvolal bronchospasmus, jehož příčina není jasná, netkvěla však v provedení vlastního operačního výkonu v dutině ústní. Počáteční potíže s intubací byly dány uvedenými tělesnými dispozicemi žalobce, nikoli použitými nástroji, a nebyla zde kontraindikace operačního výkonu. Další příčinou mohl být alergizující účinek farmak, avšak byly použity léky s minimálním alergickým účinkem a nebylo známo, že by byl na ně žalobce alergický. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., neboť žalovaná žádnou povinnost neporušila, měla před operací k dispozici všechna potřebná předoperační vyšetření žalobce, tým operatérů byl připraven i na složitost intubace, která byla dána vrozenou deformací žalobcova obličeje. Žalovaná neodpovídá ani podle § 421a obč. zák.; teoretické úvahy uváděné znalci o možných příčinách vzniku bronchospasmu (ucpání tracheální rourky, alergie na léky atd.) nejsou skutečnostmi, které by prokazovaly skutkový děj a závěr, že poškození zdraví žalobce má jednoznačně původ v povaze použitého přístroje (tracheální rourky), přičemž použitý lék s možností alergické a histaminující reakce nepovažoval soud za přístroj či jinou věc ve smyslu § 421a obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, která dosud nebyla vyřešena a je pro posouzení dané věci určující, tj. „zda v případě odpovědnosti podle § 421a obč. zák. lze pod okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, podřadit i takové případy, kdy sice není najisto postaveno, která konkrétní okolnost vedla k poškození zdraví žalobce, avšak kdy každý z těchto případů je zároveň okolností, která má původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito“. Namítá, že ze závěrů znaleckého posudku sice vyplývá, že postup žalované byl lege artis, avšak má za to, že bylo prokázáno, že škoda na jeho zdraví nastala v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Ta pak odpovídá podle § 421a obč. zák., neboť prvotní příčina ucpání cest dýchacích byla způsobena jednou z následujících okolností: ucpání intubační rourky, její zalomení, bronchospasmus zapříčiněný drážděním sliznice rourkou nebo alergická reakce na léky; každá z těchto okolností má původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito, neboť došlo k selhání základní funkce tracheální rourky, a to zabezpečení průchodnosti dýchacích cest žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 1. 2012, posoudil dovolání – podle čl. II. bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci stejně jako v předchozím zrušeném rozhodnutí. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. musí být kumulativně splněny všechny předpoklady, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví způsobenou pacientovi se posuzuje podle § 420 obč. zák., pokud právě chybný způsob provedení zákroku či poskytování zdravotnické péče vůbec byl vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2992 – dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753). Dovolatel nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že postup žalované byl v souladu s poznatky dosavadní lékařské vědy a praxe, tj. lege artis, tedy že při samotném lékařském zákroku ani předoperačním vyšetření nebyla porušena právní povinnost (§ 420 odst. 1 obč. zák.), tedy z pohledu řešení obecné odpovědnosti žalované za škodu nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam.

Odpovědnost podle § 421a obč. zák. je dána za předpokladu, že škoda byla způsobena v důsledku kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci. Zákonnými předpoklady této odpovědnosti je vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou–li kumulativně splněny všechny zákonné podmínky. Existence příčinné souvislosti musí být najisto postavena. Pouhá pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout (a také obvykle vzniká), nepostačuje. Neměla-li škoda příčinu v povaze konkrétním užitém přístroji (věci), nejsou splněny předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura 2/2007 pod č. 13).

Pouze v tom výjimečném případě, že by bylo postaveno najisto, že újma na zdraví byla zapříčiněna některou z více okolností, přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci ve smyslu § 421a obč. zák., aniž by bylo možno jednoznačně určit, která z nich je příčinou rozhodující, byla by dána odpovědnost toho poskytovatele zdravotní péče, který všechny tyto věci při poskytování zdravotnických služeb použil. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž vychází ze skutkového zjištění (jeho správnost nemůže být v tomto řízení přezkoumána - srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), že přesná příčina vzniku škody nebyla prokázána a že k poškození zdraví žalobce došlo v důsledku dechové nedostatečnosti v průběhu operace; za teoreticky možné důvody neprůchodnosti dýchacích cest lze podle soudních znalců považovat bronchospasmus nebo ucpání intubační rourky sekretem, nalehnutí rourky na sliznici dýchacích cest nebo její zalomení. Zanesení trubičky sekretem či její zneprůchodnění tím, že nalehla na sliznici, nelze podřadit pod okolnosti přímo vyplývající z povahy použitého přístroje či věci, neboť ani v jednom případě nejde o projev vnitřních vlastností intubační trubičky, nýbrž o okolnosti s jejím použitím související a spojené zejména s anatomickými poměry poškozeného. U odpovědnosti podle § 421a obč. zák. se přitom předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je takové působení konkrétní věci (přístroje či nástroje), které má svůj původ ve specifických vlastnostech věci a které je při použití ke svému účelu způsobilé vyvolat určitý škodlivý následek. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta, například v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či vlastnosti materiálu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, publikovaný pod C 4646 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Oproti tomu nebyla dána odpovědnost podle § 421a obč. zák. zejména tam, kde došlo k útlaku nervu použitím háku či hlavice kloubu při operaci kyčle (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011) či k tlaku nesprávně usazené zubní protézy do ústní dutiny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2800/2011). Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedené možné příčiny újmy na zdraví posoudil v souladu s citovanou judikaturou a jestliže nebyl důkazně vyloučen vznik škody na zdraví jinou okolností, než za kterou odpovídá žalovaná, je i celkové právní posouzení věci v souladu s ustálenou judikaturou, a napadené rozhodnutí tedy nemá zásadní právní význam.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněné dovolací námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2013

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru