Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1859/2013Rozsudek NS ze dne 28.01.2015

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1859.2013.1
Dotčené předpisy

§ 417 obč. zák.

§ 419 obč. zák.

§ 2 odst. 1 předpisu č. 128/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1859/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města Hodonín, se sídlem úřadu v Hodoníně, Masarykovo nám. 53/1, IČO: 00284891, zastoupeného Mgr. Jiřím Táborským, advokátem se sídlem v Brně, Horní 729/32, proti žalované Freizeit - und Urlaubsanlagen Bohemia spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1867/91, IČO: 48591858, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o 18.733.701,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 EC 108/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 58 Co 466/2012-179, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 58 Co 466/2012-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. března 2012, č. j. 18 EC 108/2010-141, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 58 Co 466/2012-179, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. března 2012, č. j. 18 EC 108/2010-141, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 18.733.701,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalující město nechalo provést demolici rozestavěné budovy ve vlastnictví žalované společnosti, a to na podkladě znaleckého posudku z ledna 2008, podle jehož závěru bylo třeba s ohledem na technický stav objekt co nejdříve odstranit. O neodkladném odstranění objektu bylo rozhodnuto rozhodnutím příslušného stavebního úřadu 9. 4. 2008, jež bylo následně rozhodnutím nadřízeného krajského úřadu ze dne 21. 8. 2008 zrušeno. Za provedení demolice, jež byla dokončena 16. 5. 2008, žalobce zaplatil stavební firmě částku 18.733.701,- Kč, kterou podle § 419 obč. zák. požaduje na žalované. Odvolací soud po přezkoumání věci shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Neztotožnil se sice s jeho závěrem, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně bezprostředního ohrožení okolí předmětnou stavbou, neboť k prokázání této skutečnosti navrhoval důkazy, jež nebyly provedeny, avšak shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal přiměřenost vynaložených nákladů k výši hrozící škody, v tomto směru žádné další důkazy nenavrhl a pokud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008 uvedl, že vyčíslení je nemožné, skutkové okolnosti obou případů jsou odlišné. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy město mělo k dispozici prostředky veřejného práva k odstranění škodlivého stavu, tedy postup podle stavebního zákona, mělo tímto způsobem postupovat, a zásah podle § 417 obč. zák. nebyl proto na místě. Nárok žalobce není dán ani z titulu jednatelství bez příkazu (§ 742 obč. zák.), neboť žalobce jednal v zájmu občanů, nikoliv v zájmu žalovaného, a jednal na základě rozhodnutí stavebního úřadu (byť bylo následně zrušeno), nikoliv bez právního důvodu. Žalobě nelze vyhovět ani podle § 135 stavebního zákona, neboť náklady na odstranění stavby nelze vymáhat za situace, kdy stavba byla odstraněna na základě vykonatelného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno odvolacím správním orgánem.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že uvedl všechna potřebná tvrzení a důkazy k jejich prokázání, podle závěrů znalce byla budova v havarijním stavu odůvodňujícím okamžitou demolici, což bylo přiměřeným opatřením vzhledem k hrozící škodě, neboť v bezprostřední blízkosti se nacházely veřejné chodníky, školy, úřad, restaurace apod. Uplatňuje dovolací důvod, že řízení je zatíženo vadou, neboť pokud všechny skutkové okolnosti nebyly uvedeny, měl být o tom žalobce soudem poučen. Nesprávné právní posouzení spatřuje v otázce vyčíslení hrozící škody. Ze znaleckého posudku Ing. Šmikmátora se podává, že objekt bezprostředně hrozil zřícením, a hrozila tedy újma na životě a zdraví občanů, a v tomto směru žalobce odkazoval na právní názor v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008, neboť vyčíslení hodnoty lidského života je nemožné a výši škody na zdraví lze těžko obecně určit. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že postup podle § 417 obč. zák. byl pro žalobce vyloučen, protože měl k dispozici prostředky veřejného práva, a namítá, že jeho postup byl v rámci tzv. samostatné působnosti obce, linie správního (stavebního) řízení je zcela odlišná, postup stavebního úřadu ve stavebním řízení byl dlouhodobě neefektivní, žalobce jednal na základě vlastní úvahy založené na znaleckém posudku, podle něhož bezprostředně hrozil vznik škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření vyvracela důvody dovolání, jež považuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nepřípustné, neboť v podaném dovolání není vymezena právní otázka, jež by měla zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu. Žalovaná uvádí, že se o budovu starala, což dokládají faktury založené ve spise, budova nebyla v takovém stavu, který by odůvodňoval její okamžitou demolici, předtím byly v okolí města zaznamenány neběžné klimatické jevy (orkán, silná vichřice), avšak žádná destrukce stavby při nich nenastala. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 13. prosince 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam z hlediska dvou okruhů otázek v něm řešených, pro něž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 419 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ten, kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního závěru, že postup obce podle § 417 obč. zák. nepožívá v daném případě právní ochrany, protože obec měla postupovat podle stavebního zákona, a nemá proto nárok na náhradu vynaložených nákladů podle § 419 obč. zák.

Jak vyplývá z dosavadní judikatury, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4920/2008, učinil závěr, že „není důvod, aby obec, která je sice veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), avšak zároveň subjektem občanskoprávních vztahů (§ 18 odst. 2 písm. c/ obč. zák., čl. 99 Ústavy ČR), v nichž má rovné postavení (§ 2 odst. 2 obč. zák.), nemohla hrozící nebezpečí odvrátit. Zůstane-li kompetentní orgán veřejné moci nečinný a nepřijme včas opatření odvracející ohrožení života, zdraví a majetku, je ten, komu škoda hrozí, přímo povinen k jejímu odvrácení zakročit (§ 417 odst. 1 obč. zák.). Dikce § 419 obč. zák. („Kdo odvracel hrozící škodu …“), jež nerozlišuje mezi subjekty oprávněnými i povinnými podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. odvrátit hrozící škodu a oprávněnými požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, nevylučuje z okruhu těchto subjektů ani obce. Obdobně je obec např. oprávněna domáhat se podle ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. ochrany před obtěžováním hlukem a jinými imisemi (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže stavební úřad měl a mohl postupy předvídanými stavebním zákonem účinně zakročit, avšak neučinil tak, byla žalobkyně povinna i oprávněna zasáhnout, a nelze jí odpírat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Právní úprava provedená stavebním zákonem nevylučuje použití § 419 obč. zák., a to ani odvrací-li hrozící škodu obec, která v takovém případě nevykonává veřejnou moc. Existence zvláštní veřejnoprávní ochrany obecně nevylučuje použití ochrany občanskoprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98).

Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (ostatně i soudu prvního stupně), uvedený právní názor byl soudu znám, avšak soudy jej nerespektovaly z důvodu skutkové odlišnosti obou případů, především proto, že ve věci dříve projednávané se stavba již začala hroutit, mohla se zhroutit na přilehlou komunikaci a náklady na odstranění stavby byly nesrovnatelně nižší.

Dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že právní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008 nelze aplikovat na daný případ. V podstatných rysech jsou si oba případy skutkově podobné, v obou se jedná o situaci, že stavební úřad rozhodl o odstranění stavby, avšak postup stavebního úřadu nevedl k efektivnímu odstranění rizika vzniku škody, obec v rámci samostatné působnosti přikročila k demolici budovy, jejíž údržba byla zanedbána, s čímž měla výdaje, a určité nebezpečí vzniku škody v okolí stavby hrozilo.

Okolnost, že před demolicí ještě nedošlo k částečnému zřícení stavby, a to ani při nepříznivých vlivech počasí, není rozhodující, neboť obec není povinna vyčkávat, až ke zřícení stavby skutečně dojde, má však povinnost hrozícímu nebezpečí preventivně předejít a konkrétní hrozbu vzniku škody odvrátit; na ní je pak důkazní břemeno ohledně rozsahu a intenzity nebezpečí i objektů ohrožení, neboť podle toho se posuzuje přiměřenost zvoleného způsobu opatření a tím i účelnost vynaložených nákladů. Kriteriem přiměřenosti se posuzuje účelnost nákladů vynaložených na odstranění hrozby, na jejichž náhradu má ohrožený právo podle ustanovení § 419 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4920/2008).

Ani argument nepřiměřené výše požadované náhrady nákladů vynaložených na odstranění stavby není důvodem pro jejich nepřiznání. Limitem nákladů, na jejichž náhradu má nárok ten, kdo odvrátil nebezpečí vzniku škody, je podle § 419 obč. zák. výše škody, která byla provedením přiměřeného opatření odvrácena.

Bylo-li zvolené opatření provedeno za účelem ochrany zdraví a života občanů a k odstranění tohoto ohrožení tím skutečně došlo, je i v tomto směru aplikovatelný názor plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4920/2008, tedy že hrozí-li újma na životě a zdraví lidí pohybujících se v blízkosti stavby, není zpravidla možné výši škody předjímat. Život a zdraví člověka patří totiž mezi nejvyšší hodnoty chráněné právním řádem a jsou penězi obtížně ocenitelné. Horní hranici náhrady nákladů vynaložených k zamezení reálného rizika vzniku škody na životě a zdraví člověka nelze proto v takovém případě odvíjet od finančního vyjádření hrozící újmy, nýbrž kriteriem zůstává hledisko potřebnosti a účelnosti vynaložených nákladů.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, vzhledem k tomu, že důvody zrušení rozsudku dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první a § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2015

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru