Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1844/2000Rozsudek NS ze dne 23.01.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1844.2000.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1844/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupené advokátem, o zaplacení 33.716,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 78/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 1998, č. j. 18 Co 380/98 - 33, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 1998, č. j. 18 Co 380/98 - 33, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 4. 1998, č. j. 12 C 78/97 - 15, zamítl žalobu o zaplacení 33.716,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 16. 8. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 2. 8. 1994 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D - 120 UNIVERSAL, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1.798,- DEM ve 24 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 15. 9. 1994 do 15. 8. 1996 v určené výši v DEM přepočtem na Kč prodejním kurzem ČNB v den platby. Účastníci dále ujednali, že v případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle § 544 obč. zák. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle ust. § 37, § 39, 49 a 49a obč. zák. Podle jeho názoru lze mít totiž důvodnou pochybnost o svobodné vůli kupujícího při uzavírání kupní smlouvy, a to vzhledem k okolnostem, za nichž byla tato smlouva uzavřena. Ujednání o kupní ceně je neurčité, neboť cena byla stanovena v DEM, avšak jednotlivé splátky byly sjednány dle aktuálního kurzu ČNB valuty-prodej, navíc došlo ke změně spočívající v tom, že žalobce výši splátek určuje podle kurzovního lístku banky, a.s. Dále soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva sice formálně vykazuje znaky smlouvy podle § 613 obč. zák., ale ve skutečnosti zákon obchází a je v rozporu s dobrými mravy, a dále je též v rozporu s ust. § 2 zákona o bankách a § 1 zákona o cenách. Neplatné je podle jeho názoru též ujednání o smluvní pokutě. Ze všech těchto důvodů nepovažoval požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny za opodstatněný.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 1998, č. j. 18 Co 380/98 - 33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť otázku „určitosti ujednání o kupní ceně v cizí měně s odkazem na její splatnost v korunách při použití kurzovního lístku určité banky“ je dle odvolacího soudu otázkou po právní stránce zásadního významu, která dosud nebyla judikaturou vyřešena. Po doplnění dokazování dotazem na oddělení kurzů deviz ČNB, z něhož zjistil, že od 16. 10. 1995 ČNB oficiálně pro veřejnost stanoví pouze kurz deviza-střed a že ostatní hodnoty vyhlašuje a sděluje pouze pro svoji klientelu a na požádání pro orgány činné v trestním řízení, pro soudy a pro notáře, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost ujednání o kupní ceně. Byla-li totiž kupní cena sjednána v DEM se splatností v Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy (platby), odvíjí se její výše od okolností v budoucnosti proměnlivých a zejména v závislosti na kritériích, která se změnila, resp. stala v budoucnosti nereálnými, neboť je nepochybné, že hodnoty stanovené jednotlivými obchodními bankami se mohou lišit. Protože pak pro kupujícího není kurz ČNB přístupný, nemůže ani vědět, jakou částku jako splátku kupní ceny má žalobci zaplatit. V této souvislosti poukázal odvolací soud na nesprávný postup žalobce, který - ačkoliv mezi účastníky nedošlo k písemné změně kupní smlouvy odsouhlasené oběma stranami - použil pro výpočet kupní ceny jiného kurzovního lístku než ČNB. Důvodnou shledal odvolací soud též námitku žalovaného, že uzavřená kupní smlouva je v rozporu s ust. § 23 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť typová smlouva užívaná žalobcem nebyla schválena ústředním orgánem státní správy podle ust. § 23 odst. 1 písm.a/ cit. zákona.

Proti tomuto rozsudku podal včas dovolání žalobce, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva účastníků je pro neurčitost ujednání o kupní ceně neplatná, a že se jedná o smlouvu typovou. Namítá, že výše kupní ceny je zjistitelná, neboť byla stanovena částkou 1.798,- DEM a je splatná v Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy (splátky). Má za to, že za stavu, kdy ČNB vyhlašuje od 16. 10. 1995 jen úřední kurz a peněžní ústavy si v dovoleném rozpětí stanoví nákupní a prodejní kurzy valut samy, je při výpočtu výše splátek kupní ceny třeba vycházet z jediného kurzu, který ČNB vyhlašuje podle ust. § 35 písm.a/ zák. č. 6/1993 Sb., o ČNB, a který je pro prodávajícího i kupujícího běžně k dispozici. Proto je také nutno dovodit, že okamžikem, kdy ČNB přestala vyhlašovat „více vedle sebe existujících kurzů“, pozbylo sjednané upřesnění, „který z více kurzů“, právní význam. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř. pro otázku, pro niž dovolání bylo připuštěno, je důvodné.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání dovozována z toho, že odvolací soud posoudil předmětnou kupní smlouvu ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. jako neplatnou pro neurčitost stanovení výše kupní ceny.

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vůle žalobce, vtělená do nabídky kupní smlouvy, je tedy svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li kupující tuto vůli bez rozumových pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Smluvní cena, jejíž zaplacení bylo rozděleno do dvacetičtyř splátek, byla vyjádřena v kupní smlouvě v DEM (1.798,-). Splátkové plnění ceny účastníci dohodli přepočtem stanovených splátek na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuta - prodej v den placení zálohy (splátky) s tím, že při odchylkách od dohodnutých termínů podléhají splátky případným kurzovním změnám, tzn. že bude vždy brán v úvahu prodejní kurz valuty x DEM vůči Kč dle ČNB v den platby. Aniž by smlouva obsahovala výslovnou úpravu, je dovoditelné, že také v případě plnění celého zůstatku dluhu je rozhodující relace DEM a Kč (prodej) v den, kdy se toto plnění uskuteční. Tím, že je kurz takto fixován, je určena i smluvní cena v Kč. Ani okolnost, že ČNB přestala od listopadu 1995 zveřejňovat kurz valuty - prodej, nemá na určitosti ujednání o výši kupní ceny a tedy na možnosti splnění závazku žalovaného jako dlužníka, žádný vliv. Způsob přepočtu DEM na Kč, jakým má být poté, kdy ČNB přestala zveřejňovat uvedený kurz (na němž se účastníci ve smlouvě ohledně přepočtu výše splátek kupní ceny dohodli), byl totiž stanoven opatřením Ministerstva financí ČR ze dne 19. 10. 1995 č. j. 282/63 114/1995A/, dle kterého se pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně na českou měnu použije směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný ČNB. Způsob přepočtu kupní ceny dohodnuté v DEM na Kč je tedy třeba po 15.10.1995 analogicky určit dle směnného kurzu vyhlašovaného od listopadu ČNB, neboť, jak z obsahu smlouvy vyplývá, vůle účastníků při uzavírání kupní smlouvy směřovala k tomu, že výše splátek v Kč se řídí kurzem ČNB, a jestliže tento kurz (valuta - prodej) přestal být ČNB zveřejňován, bylo nutno při stanovení výše kupní ceny vycházet z citovaného opatření Ministerstva financí ČR, a to i za stavu, kdy mezi účastníky nedošlo ke změně smlouvy.

Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu o neurčitosti stanovení výše kupní ceny v okamžiku uzavření kupní smlouvy, neboť obsah odpovídající vůle je slovním a logickým výkladem jejich vyjádření bez pochybností objektivně - a tím i pro žalovanou - zjistitelný. Z tohoto důvodu je logicky nesprávný i jeho závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu ust. § 37 obč. zák. neplatná.

Pokud jde o otázku rozporu uzavřené kupní smlouvy se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 23 odst. 1 písm. a/ zák. č. 634/1992 Sb., ve znění zákona č. 217/1993 Sb.), není okolnost, zda formulářová smlouva používaná žalobcem byla schválena příslušným ústředním orgánem státní správy, či nikoliv, sama o sobě takovou okolností, která by způsobila absolutní neplatnost smlouvy, neboť zákon na ochranu spotřebitele s ní neplatnost smlouvy nespojuje, a otázku platnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem je třeba řešit podle § 39 obč. zák., tedy z hlediska, zda právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 1, 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. ledna 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru