Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1694/2020Usnesení NS ze dne 15.03.2021

HeslaKoncentrace řízení
Spolu způsobení si újmy poškozeným
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1694.2020.1
Dotčené předpisy

§ 118b o. s. ř.

§ 2918 o. z.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1694/2020-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. Č., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti žalované: V. N., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, o 67.711,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 125/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 Co 167/2019-148, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost dovolání žalované proti rozsudku ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 Co 167/2019-148, jímž Krajský soud v Ostravě změnil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, č. j. 16 C 125/2018-118, tak, že základ žalobou uplatněných nároků je opodstatněný v rozsahu 75 %. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 20. 12. 2016 šla ve večerních hodinách z práce přes pozemek (areál) ve vlastnictví žalované po komunikaci, která nebyla ošetřená, byla namrzlá a zledovatělá. Jiná cesta nebyla k dispozici, neboť pouze sem dopadá světlo z rampy podniku. Měla zimní obuv se širším podpatkem, šla pomalu a opatrně, po chvíli však uklouzla a při pádu utrpěla zlomeninu horního konce pažní kosti. Soud dovodil, že nelze aplikovat ustanovení § 27 odst. 2 zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), které se vztahuje pouze na dálnice, silnice, místní komunikace a chodníky, nikoliv také na účelovou komunikaci, o niž se v projednávané věci jednalo. Žalovaná ovšem za újmu na zdraví žalobkyně odpovídá, protože porušila obecnou prevenční povinnost podle § 2900 o. z. tím, že plochu areálu neudržovala způsobem, aby na něm nedocházelo ke vzniku škod, konkrétně ji dostatečně neosvětlovala a neošetřovala její povrch. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal spoluzpůsobení si újmy žalobkyní ve smyslu § 2918 o. z., neboť znala místní poměry, věděla, že se celá plocha v zimě neudržuje (udržovala se pouze v prostoru, kudy jezdily kamiony) a je špatně osvětlená. Za těchto okolností nepostačuje, že žalobkyně zvolila vhodnou obuv a šla zvolna, neboť se znalostí poměrů mohla jít i jinou cestou, pro lepší osvětlení mohla použít vlastní svítilnu, aby lépe vyhodnotila povrch cesty, kterou zvolila, a mohla reagovat na případné namrzlé plochy.

Dovolání žalované je zčásti objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadený výrok odvolacího soudu se týká tří samostatných nároků, a to náhrady za bolest ve výši 7.940,10 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 59.001 Kč a náhradu výdajů spojených s léčbou ve výši 770 Kč. I když ve věci bylo prozatím rozhodnuto mezitímním rozsudkem, jsou předmětem řízení tři samostatné nároky odvíjející se sice od téže škodní události, mající však odlišný skutkový základ a právní povahu, proto se ve vztahu ke každému z nich zkoumá finanční limit v tomto ustanovení samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uveřejněný pod C 17746 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Jestliže pouze u náhrady za ztrátu na výdělku přesahuje předmět řízení částku 50.000 Kč (tzv. limit bagatelnosti), ohledně zbývajících nároků není dovolání přípustné.

Ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacích důvodů (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu), které dovolatelka formulovala takto: 1) zda znalecký posudek RNDr. Miroslava Vyskočila, CSc., představuje důkaz, kterým má být zpochybněna věrohodnost svědka, 2) zda tento posudek představuje důkaz, který nastal po prvním jednání, 3) zda je rozhodnutí soudu nepředvídatelné, 4) zda neměl být úraz žalobkyně posouzen jako pracovní úraz, 5) zda je odpovědnost vlastníka účelové komunikace přísnější než odpovědnost vlastníka komunikace místní, a 6) zda odvolací soud posoudil správně otázku spoluzpůsobení si újmy poškozenou.

První tři otázky představují svou povahou námitky vad řízení. Jimi se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení může přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke znaleckému posudku, který se vyjadřoval ke stavu komunikace na základě meteorologických zpráv a měření oproti popisu očitých svědků, jak komunikace vypadala, fakticky se domáhá, aby byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neuplatňuje tedy (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci. Odlišné právní posouzení totiž nelze budovat na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud.

Ani v případě namítaného spoluzpůsobení si újmy poškozenou [otázka 6)] nelze shledat dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Tehdy je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409). Jestliže bylo zjištěno, že žalobkyně svoji chůzi přizpůsobila povrchu a měla i vhodné obutí, přičemž odvolací soud shledal její pochybení pouze v tom, že nepoužila vlastní svítilnu a nezvolila lepší trasu, aniž ovšem měla k dispozici nějakou významně bezpečnější variantu, bylo porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, která nijak neošetřovala celou plochu, kde se úraz stal, výrazně závažnější než u žalobkyně a stanovený poměr mezi nimi nelze označit za zjevně nepřiměřený v neprospěch žalované.

Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani dovolací námitky 4) a 5), neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Namítá-li žalovaná, že věc měla být posouzena jako pracovní úraz, přehlíží, že nároky vznikající z pracovního úrazu jsou svou povahou samostatné a nezávislé na nárocích vznikajících vůči jiným subjektům podle občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, Soubor C 4020). Žalobkyně si tedy mohla zvolit, jaký nárok a vůči komu bude uplatňovat, a nebyl-li v nyní vedeném řízení zaměstnavatel žalobkyně účastníkem, není namístě řešit jeho pracovněprávní odpovědnost za pracovní úraz. Rozhodnutí odvolacího soudu nestojí ani na dovolatelkou požadovaném srovnání přísnosti odpovědnosti vlastníka pozemní účelové komunikace s odpovědností vlastníků jiných typů komunikací. Přitom je tomu právě naopak, než dovozuje dovolatelka, neboť ona jako vlastník účelové komunikace odpovídá pouze podle občanského zákoníku za zaviněné porušení zákonné povinnosti, zatímco u vlastníků ostatních k tomu přistupuje i případná objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a zavinění, jen s možností liberace) za závadu ve schůdnosti, popř. ve sjízdnosti podle § 27 odst. 2, 3 silničního zákona (rozhodovací praxe ohledně této otázky byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo dosud rozhodnuto jen mezitímním rozsudkem, takže o náhradě všech nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně rozsudkem ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 3. 2021

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru