Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1678/2011Usnesení NS ze dne 29.01.2013

HeslaNáhrada škody
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1678.2011.1
Dotčené předpisy

§ 106 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1811/13 ze dne 30.09.2015 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1678/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. D. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Brázdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovaným 1) obci Drnovice, se sídlem úřadu v Drnovicích, okr. Blansko, IČO: 280151, a 2) J. S., zastoupenému JUDr. Miroslavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, Bezručova 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 938/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2010, č. j. 44 Co 7/2009-227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 7 C 938/2004-172, zamítl žalobu proti oběma žalovaným na uložení povinnosti společně a nerozdílně oplotit pozemek ve vlastnictví žalobce v Drnovicích, okres Blansko, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že oplocení žalobcova pozemku bylo v roce 2002 opakovaně poškozováno, dne 1. 7. 2002 žalovaná obec nechala oplocení odstranit za použití jeřábu a zaměstnanců obecního úřadu. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že škoda žalobci nevznikla, neboť nedošlo k poškození oplocení ani kovových sloupků, které byly uloženy na hranici pozemku, a nárok je promlčen, neboť žalobce, který 1. 7. 2002 viděl pracovníky žalované, jak odstraňují plot, podal téhož dne trestní oznámení a mohl již tehdy podat žalobu. Subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.) uplynula dne 2. 7. 2004, žaloba na oba žalované byla podána až dne 28. 7. 2004. O tom, že druhý žalovaný 18. 6. 2002 umístil na hranici pozemku žalobce betonové panely, žalobce věděl již téhož dne, kdy na něj podal trestní oznámení, promlčecí doba uplynula 19. 6. 2004, kromě zabrání pozemku k žádné škodě nedošlo a pokud jde o ničení oplocení dne 15. 6. 2002, nebylo prokázáno, kdo se toho dopustil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 44 Co 7/2009-227, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o vzniku škody, neboť i když pletivo bylo smotáno a uloženo na pozemku, vznikla žalobci újma v souvislosti s opětovným postavením plotu. Poničením plotu dne 15. 6. 2002 došlo k majetkové újmě představující náklady na opravu plotu a vzhledem k výsledkům šetření Policie ČR lze usuzovat, že se tohoto jednání dopustil druhý žalovaný. Ke vzniku škody opakovanými zásahy do oplocení došlo, avšak jak vyplývá z policejních spisů, žalobce měl již dne 16. 6. 2002 a 1. 7. 2002 vědomost o škodě a dostatek informací k tomu, aby si mohl utvořit úsudek o tom, kdo za škodu odpovídá. O škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl už tehdy a nikoliv až z rozhodnutí soudu ze dne 30. 11. 2006, č. j. 44 Co 338/2006-144. Ve vztahu k první žalované uplynula subjektivní promlčecí doba podle § 106 obč. zák. dne 2. 7. 2004, ve vztahu k druhému žalovanému dne 16. 6., případně 18. 6. 2004. Ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. po dobu řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 Ca 40/2004 nedošlo, neboť toto řízení bylo vedeno proti jinému žalovanému.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném posouzení otázky promlčení. Namítá, že oba soudy pochybily, když ztotožnily datum protiprávního jednání s datem počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby, nesprávně posoudily dobu zjištění škůdce i dobu vzniku a zjištění škody. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již v den škodní události věděl, že mu vznikla škoda a kdo je škůdcem. Poukazuje na to, že ničení oplocení organizoval tehdejší starosta obce, který - jako obecní úřad, silniční správní úřad - k žádosti druhého žalovaného vydal a v den ničení oplocení žalobci předal správní rozhodnutí ze dne 12. 6. 2002 o odstranění oplocení jako pevné překážky na komunikaci. Proto bylo třeba podat správní žalobu k rozhodnutí, zda byl obecní úřad kompetentní ničit oplocení, a mimo to běželo správní řízení o zrušení tohoto rozhodnutí. Bylo obtížné předjímat výsledek soudního řízení a až do rozhodnutí krajského soudu, že za škodu neodpovídá obecní úřad, ale obec, se jevila celá záležitost tak, že škůdcem je obecní úřad, a žalobce nemohl spolehlivě vědět, kdo za škodu odpovídá. Stavební úřad v Lysicích vedl se žalobcem řízení o odstranění oplocení a nebylo možno předjímat výsledek správních řízení, která měla ve svých důsledcích vliv na posouzení otázky, zda vznikla či nevznikla škoda. Pokud by se ve správních řízeních ukázalo, že plot byl postaven načerno a je třeba ho zbourat, pak by odstranění oplocení nemohlo být posuzováno jako vznik škody. Dovozuje, že s ohledem na další okolnosti běh subjektivní ani objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody za poškození plotu ještě ani v době podání žaloby nepočal. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 1. 12. 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Promlčení uplatněného nároku není v dané věci otázkou zásadního významu, neboť právní názor odvolacího soudu, od kterých skutkových okolností se odvíjí počátek subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák., je správný a plně v souladu s ustálenou judikaturou; ostatně odlišný právní názor nepředkládá ani dovolatel, nýbrž pouze počátek běhu subjektivní promlčecí doby odvíjí od jiných okolností, než těch, které byly v řízení zjištěny a jež jsou rozhodné pro závěr o vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Přisvědčit lze i právním závěrům, jimiž se odvolací soud vypořádal s námitkou dovolatele, že až z rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví se dozvěděl o osobě škůdce a o tom, že mu vznikla škoda.

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby), přičemž není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007).

Odvolací soud aplikoval správnou právní normu, kterou správně vyložil, a jeho právní názor na počátek běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Otázka promlčení nečiní tedy rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2013

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru