Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1626/2003Usnesení NS ze dne 25.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1626.2003.1
Dotčené předpisy

§ 24 předpisu č. 85/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1626/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. Č., zastoupené advokátkou, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 143/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2003, č. j. 23 Co 496/2002 - 110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.955,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 9. 2002, č. j. 12 C 143/2001 - 84, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná, jež jej jako advokátka zastupovala na základě mandátní smlouvy ze dne 7. 7. 1997 o poskytování právní pomoci ve věci vedené žalobcem proti F. P. u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 192/96, porušila své povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie, když ho včas neinformovala o obdržení rozsudku v této věci ze dne 10. 2. 2000, č. j. 10 C 192/96 - 153, čímž mu odňala možnost podat proti němu odvolání a v odvolacím řízení rozšířit žalobu o finanční částky představující náklady, které žalobce investoval do nemovitosti v L. a o něž se měl jmenovaný obohatit, a dále tím, že bez vědomí žalobce vzala zpět žalobu o částky 93.252,- Kč a 48.337,- Kč, jež žalobce spolu s dalšími finančními nároky v žalobě proti F. P. v uvedené věci uplatnil. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 192/96 proti F. P., uplatnil žalobce, jehož žalovaná na základě plné moci zastupovala, původně nárok na zaplacení částky 1,200.630,- Kč s příslušenstvím. V průběhu uvedeného řízení byl žalobní návrh několikrát změněn a po vyžádání dvou znaleckých posudků byla žaloba vzata částečně zpět ohledně částky 141.589,- Kč, představující náklady vynaložené žalobcem na přestavbu vepřína na stav. parc. č. 148 v kat. území L., neboť tento objekt nebyl v době rozhodování soudu prvního stupně ve vlastnictví jmenovaného (převeden na něj byl až smlouvou ze dne 13. 12. 1999 uzavřenou se Zemědělskoobchodním družstvem M. s účinky vkladu ke dni 3. 4. 2000); v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000 (nesprávně uvedeno 10. 2. 2001), č. j. 10 C 192/96 - 192, doručeným žalobci dne 15. 2. 2001 (tj. v době, kdy jej žalovaná již nezastupovala), proti němuž odvolání nepodal. Předmětem řízení tak zůstala částka 77.535,50 Kč s příslušenstvím, která byla žalobci rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000, č. j. 10 C 192/96 - 153, přiznána. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. § 420 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila porušení právní povinnosti, neboť ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 10 C 192/96, vyplývá, že žalobce informovala o všech rozhodných skutečnostech týkajících se průběhu sporu a konzultovala s ním své návrhy, a pokud mu po doručení rozsudku soudu prvního stupně toto rozhodnutí nezaslala, uvěřil jejímu tvrzení, že žalobce proti němu nehodlal podat odvolání, když jeho požadavku na zaplacení částky 77.535,50 Kč s příslušenstvím bylo zcela vyhověno. Dále soud přihlédl i k okolnosti, že žalobce byl u všech jednání u okresního soudu osobně přítomen, včetně jednání dne 10. 2. 2000, kdy bylo vyhlášeno usnesení o zastavení řízení co do částky 141.589,- Kč a rovněž i citovaný rozsudek soudu prvního stupně, a dále k tomu, že odbor kárného žalobce České advokátní komory ke stížnosti žalobce neshledal, že by ze strany žalované došlo k porušení jejích právních povinností v souvislosti s výkonem advokacie. Okresní soud proto uzavřel, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nebyly v daném případě splněny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, č. j. 23 Co 496/2002 - 110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, řízení doplnil výslechem žalované a ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že žaloba není důvodná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná jako advokátka způsobila žalobci jako svému klientovi v souvislosti s výkonem advokacie jím tvrzenou škodu ve výši 100.000,- Kč tím, že bez jeho vědomí vzala zpět žalobu v částce 93.252,- Kč a v částce 48.337,- Kč ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 192/96. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že zpětvzetí žaloby učiněné žalovanou při ústním jednání u okresního soudu dne 23. 11. 1998 co částky 93.252,- Kč potvrdila písemným podáním ze dne 10. 2. 2000, které téhož dne při jednání soudu za přítomnosti žalobce předložila spolu se zpětvzetím žaloby ohledně další částky 48.337,- Kč. Žalobce osobně vyslechl vyhlášení usnesení o zastavení řízení ohledně vzetí žaloby zpět co do částky 141.589,- Kč, přičemž proti procesnímu postupu soudu nic nenamítal, a proti tomuto usnesení, které mu bylo doručeno dne 15. 2. 2001, nepodal odvolání. Bylo-li v řízení dále zjištěno, že žalovaná všechny procesní úkony týkající se částečného zpětvzetí žaloby se žalobcem konzultovala a písemně je vypracovávala, o čemž svědčí i další písemná podání o částečných zpětvzetích žaloby, založených v uvedeném spise, neshledal odvolací soud v jejím jednání porušení práv žalobce v souvislosti s výkonem advokacie při prosazování jeho práv a oprávněných zájmů či jednání v rozporu s jeho pokyny. Tvrzenou škodu nezpůsobila žalovaná v souvislosti s výkonem advokacie žalobci ani tím, že mu včas nezaslala rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000, č. j. 10 C 192/96 - 153, a že proti němu nemohl podat odvolání, neboť citovaným rozsudkem bylo žalobě ohledně částky 77.535,50 Kč s příslušenstvím zcela vyhověno, a případné odvolání žalobce by bylo odvolacím soudem odmítnuto jako odvolání podané osobou, která k němu není subjektivně oprávněna [§ 218 písm. b) o. s. ř.]. Z uvedených důvodů proto odvolací soud neshledal předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že se domáhá náhrady škody, kterou mu měla žalovaná jako advokátka způsobit porušením právních povinností uvedených v ust. § 16 a 17 zákona č. 85/1996 Sb. a v čl. 9 odst. 1 pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže, stanovených stavovským předpisem, tím, že mu jako klientovi včas nepodala informaci o doručení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 10 C 192/96, čímž mu znemožnila podat proti němu odvolání. Právě v době, kdy běžela odvolací lhůta, byl dne 3. 4. 2000 zapsán do katastru nemovitostí objekt vepřína na parc. č. 148 v Lešeticích, který žalobce koupil společně s F. P. od Zemědělskoobchodního družstva M. Pokud soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby pouze ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná bez vědomí žalobce vzala v předmětném řízení žalobu ohledně částky 141.589,- Kč zpět, jde o názor nesprávný, protože do 10. 2. 2000, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, nešlo o „rozhodné období“, nýbrž to nastalo až dne 3. 4. 2000, tj. v odvolací lhůtě, což žalované bylo známo. Dále uvedl, že odvolání proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000 (nesprávně uvedeno dne 10. 2. 2001) nepodal proto, že by nebylo důvodné, když částečné zpětvzetí žaloby učinila žalovaná, nehledě na to, že toto usnesení mu bylo doručeno až 4 měsíce po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, č. j. 23 Co 317/2000 - 182. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež spočívá v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k výpovědi žalované při odvolacím jednání dne 18. 2. 2003. Nesouhlasí ani s jeho názorem, že pokud by odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 10 C 192/96, podal, bylo by odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu, že jeho žalobě proti panu P. bylo po jejím částečném zpětvzetí zcela vyhověno, a v této souvislosti namítá, že právě okolnost, že pan Pešek „si konečně nechal zapsat hospodářskou budovu vepřína do katastru nemovitostí jako jediný vlastník, i když ji koupil spolu se žalobcem“, byla novou skutečností, jíž bylo možno uplatnit v odvolacím řízení. Dovolatel se neztotožňuje ani s výpovědí žalované před odvolacím soudem, pokud uvedla, že veškeré procesní úkony, tj. i částečné zpětvzetí žaloby, učinila písemně a předávala je jak žalobci, tak soudu, neboť k tomu tvrzení nebyly předloženy důkazy, a že v její prospěch svědčí i to, že odbor kárného žalobce České advokátní komory neshledal z její strany žádné porušení právní povinnosti, protože tento názor je v rozporu s kárnou praxí, a konečně dovolatel nesouhlasí ani s tím, že si škodu zavinil sám, když vynakládal finanční prostředky do cizího nemovitého majetku bez souhlasu jeho vlastníka. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jestliže však žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že nesouhlasí s výpovědí žalované před odvolacím soudem, pokud uvedla, že veškeré procesní úkony, tj. i částečné zpětvzetí žaloby, učinila písemně a předávala je jak žalobci, tak soudu, když podle jeho názoru k tomu tvrzení nebyly předloženy důkazy, a že v její prospěch svědčí i to, že odbor kárného žalobce České advokátní komory neshledal z její strany žádné porušení právní povinnosti, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné, což se týká i jeho námitek proti způsobu hodnocení důkazů provedeného soudy obou stupňů.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází dále ze závěru, že neinformovala-li žalovaná žalobce o doručení rozsudku okresního soudu, znemožnila mu sice podat proti němu odvolání, avšak vznik tvrzené škody tím žalobci nezpůsobila, neboť jeho požadavku o zaplacení částky 77.535,50 Kč bylo rozsudkem soudu prvního stupně zcela vyhověno, a proto případně podané odvolání by muselo být pro nepřípustnost odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou.

Podle § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 30. 4. 2001, advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Podle § 17 cit. zákona advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Podle § 24 odst. 1 cit. zákona advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

Podle § 201 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Z povahy odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že jej může podat jen ten účastník řízení, jemuž byla způsobena v jeho právech určitá újma; odvolání proto nemůže podat ten účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno. Podá-li takový účastník odvolání, odvolací soud je odmítne jako odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§ 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000].

Jestliže odvolací soud v dané věci dovodil, že odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 10 C 192/96, by nebylo - ani za předpokladu, že by žalovaná o jeho doručení žalobce informovala a odvolání by bylo včas podáno - přípustné, řešil uvedenou právní otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. Z tohoto důvodu je za nesprávný třeba považovat názor dovolatele, že by v odvolacím řízení proti rozsudku, jímž bylo jeho žalobě vyhověno, mohl eventuálně žalobu rozšířit o další nárok a uplatnit nové skutečnosti, které v řízení před soudem prvního stupně nebyly známy.

Nebylo-li by tedy odvolání žalobce proti citovanému rozsudku přípustné, nemohla mu vzniknout ani škoda v požadované výši tím, že žalovaná, která žalobce jako advokátka zastupovala ve věci uplatnění jeho nároků proti F. P., žalobci jí doručený rozsudek okresního soudu v této věci nezaslala. Za stavu, kdy v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaná jednala v rozporu s jeho pokyny a oprávněnými zájmy, když částečně vzala zpět žalobu ohledně částky 141.589,- Kč (a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno), je správný i názor krajského soudu, že tímto procesním úkonem žalovaná v souvislosti s výkonem advokacie neporušila své povinnosti uvedené v § 16 a 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 30. 4. 2001. Předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 24 odst. 1 cit. zákona nebyly tudíž splněny, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není proto naplněn.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval namítanými vadami řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 4.880,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5., a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru