Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1619/2012Rozsudek NS ze dne 31.07.2013

HeslaDokazování
Náhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1619.2012.1
Dotčené předpisy

§ 421a obč. zák.

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1619/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Danielem Volopichem, advokátem v Plzni, Vlastina 23, proti žalovanému MVDr. L. K., zastoupenému JUDr. Janem Gallivodou, advokátem v Plzni, Nerudova 5, za vedlejšího účastenství České pojišťovny, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, adresa pro doručování Plzeň, Slovanská alej 24A, na straně žalovaného, o 306.030,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 5/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008, č. j. 10 Co 480/2007-200, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalovaném veterináři náhrady škody vzniklé v souvislosti se smrtí koně ve vlastnictví žalobce, jež nastala v důsledku podání léku žalovaným.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 24 C 5/2006-180 (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 27. 2. 2007, č.j. 24 C 5/2006-112, zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č.j. 10 Co 227/2007-135, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že je dána odpovědnost žalovaného za škodu dle § 421a obč. zák., neboť je dána příčinná souvislost mezi podáním léku a smrtí koně), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 306.030,- Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 2. 3. 2006 do zaplacení, dále do částky 76.860,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení z částky 352.890,-Kč od 3.4.2004 do 1. 3. 2006 a 2% úrokem z prodlení z částky 76.860,-Kč od 2. 3. 2003 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný aplikoval březí klisně patřící žalobci přípravek Aagent, jenž vyvolal anafylaktický šok, v jehož důsledku plod i klisna uhynuly. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dána odpovědnost žalovaného ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., jelikož nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Na základě znaleckého posudku po doplnění dokazování výslechem zpracovatele posudku MVDr. J. B. dovodil příčinnou souvislost mezi aplikací přípravku Aagent a úhynem březí klisny a shledal odpovědnost žalovaného za škodu (tvořenou hodnotou uhynulého koně zjištěnou znaleckým posudkem, náklady pitvy a likvidace těla) podle § 421a obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31.1.2008, č.j. 10 Co 480/2007-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že aplikace přípravku Aagent měla za následek anafylaktický šok a úhyn klisny. Stav koně před aplikací léku nebyl kritický, a nebyl tedy hlavní příčinou smrti. Je-li protiprávní úkon, respektive škodná událost v případě objektivní odpovědnosti, jednou z hlavních příčin škody, je příčinná souvislost dána. Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného podle § 421a obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že ve svých závěrech o odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. vycházely jen ze znaleckého posudku a z výslechu jeho zpracovatele, přičemž pominuly další provedené důkazy. Vyčítá odvolacímu soudu nesprávnou argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 39/65, v němž se jednalo o protiprávní úkon jako jeden z odpovědnostních důvodů, a paušální a nepřesvědčivé odmítnutí poukazu na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1003/2002 v obdobném sporu s tím, že podstatou odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. je prokázání existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ v povaze použité věci či medikamentu a následkem, přičemž příčinná souvislost musí být postavena najisto. Namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně předpokladů odpovědnosti žalovaného, a poukazuje na rozpor mezi výpovědí zpracovatele posudku, jenž uvedl, že nelze říci, že by existovala příčinná souvislost mezi podáním léku Aagent a úhynem zvířete, zatímco ve znaleckém posudku naopak uvedl, že aplikace léku je v příčinné souvislosti s úmrtím koně, ačkoli ani tento závěr neodpovídá zcela jiným částem písemného posudku a ostatním provedeným důkazům, a právě proto byl proveden doplňující výslech zpracovatele posudku. Dovolatel též poukazuje na to, že znalec v souvislosti s tou částí své výpovědi, v níž uvedl, že úhyn plodu ve většině případů vede k úhynu klisny, poznamenal, že posuzoval kladené otázky z farmakologického hlediska a jeho oborem není klinická veterina. Dovolatel se domnívá, že jen ze znaleckého posudku nelze dovozovat existenci příčinné souvislosti najisto, tedy nelze vyvodit odpovědnost žalovaného dle § 421a obč. zák. Poukazuje též na to, že opakovaná stížnost na postup žalovaného u veterinární komory nebyla shledána důvodnou. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, č.j. 25 Cdo 1897/2008-214, které bylo na základě ústavní stížnosti žalovaného zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 458/10, v němž byl vyjádřen závazný právní názor, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a proto je třeba, aby se Nejvyšší soud zabýval též uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto znovu posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., a protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 31. 1. 2008 – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je z důvodu tzv. skryté diformity přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.

Dovolatel nesouhlasí s tím, jak byl v řízení zjištěn skutkový stav, z něhož oba soudy vycházely. Po obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).

V dané věci provedl soud prvního stupně dokazování zahrnující výslechy svědků, důkazy listinami, znaleckým posudkem a opakovaným výslechem zpracovatele posudku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že hlavní příčinou úmrtí klisny bylo podání léku, který vyvolal silnou alergickou reakci – anafylaktický šok, v jehož důsledku došlo k poškození tzv. šokových orgánů a rovněž k úhynu plodu v těle březí klisny, což nakonec vedlo k její smrti. Uvedené skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, vyplývají zejména ze znaleckého posudku Ústavu pro státní kontrolu veterinárních preparátů a léčiv, protokolu o výsledku patoanatomického vyšetření a výpovědí zpracovatele posudku a nejsou v rozporu s obsahem spisu. Čerpal-li závěr o této odborné otázce soud především ze znaleckého posudku, vyplývá to z povahy věci a je to v souladu s ustanovením § 127 o. s. ř. Nezmiňuje-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně, že zjištění učiněná z dalších provedených důkazů nejsou pro rozhodnutí ve věci významná, nezakládá to samo o sobě pochybnost o věcné správnosti rozsudku a důvod k jeho zrušení. Lze dodat, že původně zamítavý výrok soudu prvního stupně nebyl opřen o skutková zjištění učiněná z jiných důkazů než ze znaleckého posudku, nýbrž byl založen na zjevně nesprávném právním názoru, že příčinná souvislost mezi podáním léku a úhynem klisny je vyloučena proto, že aplikace léku nebyla jedinou příčinou smrti klisny. Okolnost, že zpracovatel posudku jednoznačné závěry obsažené v písemném posudku při svém druhém výslechu poněkud relativizoval, správnost rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje, neboť i znalecké posudky podléhají hodnocení soudem, soud může a musí činit na základě důkazů skutková zjištění navzdory tomu, že důkazy jsou nejednoznačné. Odvolací soud znalecké důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil a s námitkami žalovaného se vypořádal. Jeho závěry neodporují ani skutečnostem plynoucím ze zprávy Komory veterinárních lékařů ČR, na niž dovolatel výslovně odkazuje, neboť tato zpráva se zabývala otázkou, zda žalovaný pochybil při poskytování veterinárních služeb, nikoliv naplněním předpokladů jeho objektivní odpovědnosti podle § 421a obč. zák. Odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel, nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.

Pokud jde o právní posouzení věci, ustanovení § 421a obč. zák., na jehož základě soudy obou stupňů odpovědnost žalovaného za škodu dovodily, obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje veterinární služby – srov. § 421a odst. 2 obč. zák.), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou užité věci (v daném případě léku), ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu způsobily, měly svůj původ právě v povaze konkrétní užité věci. Odpovědnost – za splnění ostatních předpokladů – je dána, jestliže škoda byla způsobena v důsledku kvalifikovaného působení - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použité věci. Vznikne-li škoda v příčinné souvislosti s takovou okolností, nastupuje objektivní odpovědnost, jíž se na rozdíl od obecné úpravy nelze nijak zprostit.

Pro závěr, zda má škoda původ v povaze použité věci, není relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím takové věci obecně či obvykle spojeno. Není rozhodující ani to, zda bezvadná věc způsobila škodu v důsledku vnějších okolností, zda škodlivé účinky jejího použití jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odpovědnost je dána tehdy, jestliže látka nebo přístroj vyvolaly účinky, ke kterým obecně nedochází, ale kde byly dány k vyvolání účinků jiné konkrétní podmínky, např. alergie nebo idiosynkrazie osoby, u které byly přístroj nebo látka použity (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 2992).

Pokud dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud zde dovodil absenci základního předpokladu pro vznik odpovědnosti ve smyslu § 421a obč. zák. za situace, kdy nebylo v řízení prokázáno, že právě okolnosti mající původ v povaze věci použité žalovaným při poskytování zdravotnické služby byly vyvolávajícím činitelem poškození zdraví. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že hlavní (podstatnou) příčinou vzniku škody byla negativní reakce organismu koně na aplikovaný lék. Byl-li v řízení prokázán negativní vliv jinak správně aplikovaného léku vedoucí k nepříznivému následku (poškození zdraví, popřípadě smrti), jde o typický případ škody způsobené okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého léčiva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, publikovaný v Souboru pod C 9753).

Za nepřiléhavý nelze považovat odkaz odvolacího soudu na judikát obsahující právní názor, že je-li protiprávní úkon jednou z hlavních příčin skutečně vzniklé škody, je dána příčinná souvislost mezi ním a vznikem škody, což obdobně platí i u objektivní odpovědnosti. Je totiž výrazem ustálené judikatury závěr, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, uveřejněný v Souboru pod C 924). Tento závěr se uplatní jak u odpovědnosti subjektivní, kde příčinou vzniku škody je protiprávní jednání, tak i u odpovědnosti objektivní, kde příčinou vzniku škody je kvalifikovaná škodní událost.

K poznámce o tom, že zpracovatel posudku je odborník na farmakologii a nikoli klinickou veterinu, je třeba zdůraznit, že jde o posudek ústavu (nikoli jednotlivého znalce) a že při svém prvém výslechu zpracovatel posudku uvedl, že pokud jde o klinickou část posudku, zpracovával ji ve spolupráci s prof. Dr. J. H., přednostou kliniky chorob koní Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Naznačené pochybnosti o náležité odborné úrovni posudku tedy nejsou na místě.

Jelikož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2013

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru