Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1581/2019Usnesení NS ze dne 09.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1581.2019.1
Dotčené předpisy

§ 420 odst. 1 obč. zák.

§ 421a obč. zák.

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 882/20


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1581/2019-299

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: O. Z., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Jihlava, příspěvková organizace, se sídlem Vrchlického 4630/59, Jihlava, IČO 00090638, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 36.000 Kč a 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 112 C 77/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, č. j. 17 Co 53/2018-266, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 17 Co 53/2018-284, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, č. j. 17 Co 53/2018-266, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 112 C 77/2014-146, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 36.000 Kč a 300.000 Kč s úrokem z prodlení.

Odvolací soud svůj rozsudek ve sporu o náhradu škody způsobené poškozením zdraví žalobkyně rupturou sleziny při laparoskopicky asistované vaginální hysterektomii na pracovišti žalované založil na závěru, že léčebný postup žalované při zákroku byl zcela lege artis a zdravotnický personál žalované se nedopustil žádného pochybení. Ruptura sleziny je podle odborných závěrů znalců extrémně raritní a neočekávanou komplikací laparoskopické hysterektomie, která nemohla být způsobena manipulací použitého instrumentária při zákroku, a to pro vzdálenost polohy sleziny vůči části břišní dutiny, v níž bylo instrumentárium použito. Žalovaná za poškození zdraví žalobkyně neodpovídá ani podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), neboť neporušila žádnou právní povinnost, ani podle § 421a obč. zák., neboť k poranění sleziny nedošlo v důsledku povahy použitého instrumentária.

Žalobkyně v podstatné části dovolání obsáhle polemizuje s konstatováním soudu prvního stupně, že „natržení sleziny v průběhu laparoskopicky asistované vaginální hysterektomie je postupem v souladu s uznávanými medicínskými postupy.“ Tato formulace jednak není z rozsudku okresního soudu citována přesně, navíc je vytržena z kontextu celého odůvodnění a rozsudek okresního soudu na ní není založen. Nalézací soudy totiž nedospěly k závěru, že natržení sleziny je postupem lege artis, nýbrž že laparoskopická vaginální hysterektomie byla žalovanou provedena v souladu s medicínskými postupy a natržení sleziny, k němuž při ní došlo, bylo nechtěnou komplikací správně indikovaného i provedeného operačního výkonu. Natržení sleziny není postup ani léčebný zákrok, je to možný nechtěný důsledek postupu či zákroku – v daném případě však nepředvídatelný důsledek správně a v souladu s medicínskými standardy provedeného zákroku (hysterektomie). Dovolací otázka žalobkyně, zda natržení sleziny v průběhu laparoskopicky asistované vaginální hysterektomie je postupem lege artis, je tedy otázkou vymykající se obecné logice, jakož i logice a terminologii právního řádu, a proto ze své podstaty nemůže být otázkou, na níž by napadené rozhodnutí mohlo záviset a jež by mohla ovlivnit správnost posouzení věci. Již z tohoto důvodu tak neobstojí jako otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. Má-li dovolatelka v úmyslu touto dovolací otázkou brojit proti závěru, že při její operaci lékaři žalované postupovali v souladu s profesními medicínskými standardy, nenastiňuje tím právní otázku, kterou by měl dovolací soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (dovolací přezkum může být otevřen pouze pro otázky právní, nikoliv skutkové - viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Otázky, zda je Úmluva o lidských právech a biomedicíně součástí právního řádu České republiky, zda je jí Česká republika vázána, zda je podle ní nutno jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví provádět v souladu s příslušnými profesními standardy a zda takto provedený zákrok je označován jako zákrok lege artis, jsou v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu pozitivně vyřešeny (kromě žalobkyní označených rozhodnutí též např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2237/2012). Oba nalézací soudy při svém rozhodování zmíněnou judikaturu respektovaly a řídily se jí. Z hlediska aplikační praxe je otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu, respektive v souladu s profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, sice přísluší soudu a nikoli znalci, nicméně soud při jejím hodnocení musí z odborného posouzení vycházet. V daném případě pak z provedeného dokazování odborným posouzením vyplývá, že žalovaná při léčebném zákroku nepochybila, postupovala v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a léčebné postupy byly zvoleny i provedeny správně. Závěr nalézacích soudů, že zákrok byl proveden lege artis, tedy odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.

Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. není odpovědností za výsledek, nýbrž odpovědností za protiprávní jednání, jímž může být i počínání v rozporu s obecnou prevenční povinností dle § 415 obč. zák. Aplikace § 415 obč. zák. však přichází v úvahu jen tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, tedy není-li konkrétní postup předepsán. Ze samotné okolnosti, že během operace došlo k natržení sleziny, nelze dovozovat, že lékaři zanedbali své povinnosti včetně prevence (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012). Poranění sleziny je škoda na zdraví, za kterou by za situace, že postup lékařů při operaci byl shledán lege artis, mohla být dána odpovědnost zdravotnického zařízení, byla-li by škoda na zdraví způsobena jednáním či opomenutím zdravotnického personálu, jemuž bylo možno předejít a které by bylo možno kvalifikovat jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 25 Cdo 3234/2006). Takové porušení prevenční povinnosti prokázáno nebylo.

Dovolatelka dále pokládá dovolacímu soudu řadu otázek, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně při jejich řešení nalézací soudy nijak nepochybily. Pominutí rozhodných skutečností, které v řízení byly prokázány či vyšly najevo, absence náležitého odůvodnění a nevypořádání se s argumenty účastníků v rozsudku odvolacího soudu zajisté představuje vadu řízení a může být zásahem do práva účastníků na soudní ochranu, jde však o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné; tak tomu však v posuzované věci není. Nadto lze dodat, že tyto výtky ani nejsou důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 1. 2020

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru