Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1519/2019Usnesení NS ze dne 10.07.2020

HeslaNáhrada škody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1519.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 218 písm. b) o. s. ř.

§ 243b o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1519/2019-723

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. S., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 202/28, 301 00 Plzeň, proti žalované: Fakultní nemocnice Plzeň, příspěvková organizace, IČO 00669806, se sídlem Edvarda Beneše 1128/13, 305 99 Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 327/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2018, č. j. 56 Co 159/2018-694, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 14 C 327/2006-633, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni bolestné 28 800 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 162 000 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 10 784 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v celkové částce 143 295,25 Kč, všechny uvedené částky s úrokem z prodlení (výrok I), výrokem II zamítl žalobu co do zaplacení dalších požadovaných částek (18 000 Kč na bolestném, 324 000 Kč na náhradě za ZSU, 150 219,92 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vše s požadovaným úrokem) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak svým v pořadí třetím rozsudkem poté, co jeho předchozí mezitímní rozsudek ze dne 26. 10. 2010, č. j. 14 C 327/2006-333, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 25 Cdo 695/2012-400, a poté co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 14. 10. 2014, č. j. 14 C 327/2006-452, zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 56 Co 191/2015-483. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 26. 10. 2004 na ortopedické klinice žalované podrobila operaci, při níž jí byl nahrazen levý kyčelní kloub. Součástí operace bylo i prodloužení končetiny, k čemuž žalobkyně nedala informovaný souhlas. Vlivem operace došlo k poškození femorálního (stehenního) nervu levé dolní končetiny žalobkyně. Na základě znaleckého dokazování soud zjistil, že operace byla provedena „lege artis“, k poškození nervu mohlo dojít buď trakčním poškozením nervu při prodlužování končetiny (nejpravděpodobnější) nebo tlakem elevatoria (operačního háku), jednoznačně však příčinu nelze určit, přičemž u obou platí, že je lze ovlivnit pouze zručností a opatrností operatéra, neboť předem nelze objektivně stanovit žádnou konkrétní mez prodloužení končetiny či působení konkrétního tlaku, které jsou již hraniční. Pochybení však znalci shledali v tom, že po operaci bylo opožděně provedeno neurologické vyšetření, jež by poškození nervu odhalilo. Toto vyšetření bylo provedeno až 30. 6. 2005, tedy 8 měsíců po operaci, ačkoli mohlo být provedeno již v únoru 2005 (po zaléčení plicní embolie, k níž u žalobkyně došlo dne 27. 12. 2004), kdy se mělo začít zjišťovat, proč nedochází k očekávané úpravě funkce nervu. Pokud by neurologické vyšetření bylo provedeno včas, mohlo být podpůrnou léčbou působeno na úspěšnější reinervaci, což po opožděném odhalení poškození nervu již nebylo možné. Trvalé následky na zdraví žalobkyně spočívají v omezení hybnosti levé dolní končetiny, poruše citlivosti na vnitřní straně levého bérce, při chůzi dochází k mimovolnému podlamování kolene. Poškození zdraví žalobkyně vedlo k její invaliditě a k významné změně uplatnění v soukromém i společenském životě, což je pro ni psychicky traumatizující. Nemůže se již věnovat svým zálibám (rybaření, procházky a běhání se psy, cyklistice), setrvat delší dobu v jedné poloze, kleknout si či dřepnout, v důsledku podlamování nohy v koleni často padá. Soud dovodil, že žalovaná pochybila, neboť přistoupila k prodloužení končetiny žalobkyně, aniž by k tomu měla její informovaný souhlas, ale především v tom, že opožděně provedla neurologické vyšetření, což bylo příčinou toho, že nemohla již být aplikována podpůrná léčba, jež mohla zdravotní stav žalobkyně zlepšit, a proto odpovídá za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni přiznal bolestné ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení a náhradu za ZSU ve výši 162 000 Kč (přičemž vycházel ze znalci stanoveného bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a přiznal jí též náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 1. 5. 2005 do 4. 9. 2005 a po jejím skončení za dobu od 23. 5. 2006 do 31. 3. 2008; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl částečně pro nedůvodnost a částečně z důvodu promlčení.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 56 Co 159/2018-694, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé (výroky I a II) i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, změnil jej ve výrocích ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který při hodnocení znaleckých posudků zohlednil pouze odborné závěry (nikoli znalci uváděné závěry právní), a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná porušila své povinnosti především v tom, že opožděně provedla neurologické vyšetření, což způsobilo, že nebylo možno přikročit k podpůrné léčbě, která by mohla být účinná. S přihlédnutím k předchozímu zdravotnímu stavu žalobkyně i předchozím opakovaným operacím neshledal ve shodě se soudem prvního stupně další navýšení bolestného a ZSU důvodným.

Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky) podala žalovaná dovolání s tím, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v povinnosti nahradit žalobkyni škodu, ačkoliv byl její postup při péči o žalobkyni shledán znalci lege artis. Bez provedení operačního zákroku by se žalobkyně s největší pravděpodobností stala invalidní, přičemž po zákroku se její stav zlepšil. Dovolatelka namítá, že podle znalců MUDr. Šlégla a prim. MUDr. Ing. Petránka, CSc., bylo jediné pochybení žalované shledáno v podávání vitamínů podporujících reinervaci nervu žalobkyně, které však znalci ohodnotili jako léčbu diskutabilní, s nejistým výsledkem. I bez veškeré podpůrné léčby nakonec k reinervaci došlo a nelze s jistotou tvrdit, zda by s podpůrnou léčbou byla výraznější. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/15 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 s tím, že žalobkyně byla v době operace velmi rizikovou pacientkou a její vrozené vady mohly mít vliv na její pooperační stav, k čemuž se přiklonili i soudní znalci. Jestliže bylo prokázáno, že k poškození femorálního nervu mohlo u žalobkyně dojít ze čtyř příčin a ani jedné nemohla žalovaná zabránit, šlo o komplikaci, nikoliv o zavinění žalované. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovoláním žalované byl výslovně napaden rozsudek odvolacího soudu i v části, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok týkající se bolestného, náhrady za ZSU i náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V tomto rozsahu bylo žalované rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, nevznikla jí tak žádná újma, a proto není dovolání žalované podle § 243b, 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Bylo-li žalobě vyhověno ve čtyřech nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na bolestné v částce 28 800 Kč, náhradu za ZSU v částce 162 000 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 10 784 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 143 295,25 Kč [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], nepřevyšují, kromě nároku na náhradu ZSU a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o nárocích na bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že shledal její odpovědnost za škodu na zdraví žalobkyně, přestože postupovala při operaci i léčbě „lege artis“, což podle jejího názoru vyplývá ze znaleckých posudků. Zcela však pomíjí, že odpovědnost žalované za škodu shledal soud na základě skutkového závěru (jehož správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalovaná provedla neurologické vyšetření žalobkyně opožděně, čímž způsobila, že poškození femorálního nervu bylo odhaleno až v době, kdy již nebylo možno podpůrnou léčbou jeho funkci účinně obnovit. Jinak řečeno, neprovedením včasného vyšetření nepostupovala v souladu s pravidly lékařské vědy, a tím způsobila, že zdravotní stav žalobkyně se nezlepšil, ač se podle odborníků zlepšit mohl. Opomíjí-li dovolatelka skutkové závěry odvolacího soudu, domáhá se v podstatě přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nepřiléhavé na danou věc jsou rovněž odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/15. Rozhodnutí Ústavního soudu vychází ze skutkového závěru, že poskytovatel zdravotní péče, na rozdíl od projednávané věci, neporušil žádnou právní povinnost, a navíc se zabýval právní otázkou odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. a nikoli obecnou odpovědností podle § 420 obč. zák., o níž jde v daném případě. Shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak není na projednávanou věc přiléhavé proto, že byla dovozena odpovědnost zdravotnického zařízení za postup „vitium artis“, tedy pochybení operatéra učiněné v nevědomé nedbalosti (jež však v konkrétních souvislostech bylo porušením povinnosti), které mělo za následek přerušení zvratného nervu, přičemž soud uzavřel, že poskytovatel zdravotních služeb neprokázal, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3 obč. zák.), oproti tomu v projednávané věci shledal soud pochybení žalované spočívající v neprovedení potřebného vyšetření.

Napadá-li dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto směru objektivně přípustné, [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z uvedených důvodů není dovolání přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru