Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1503/2018Usnesení NS ze dne 19.06.2018

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1503.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3042/18 ze dne 03.09.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1503/2018-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: SPIRIT FINANCE, a. s., se sídlem Račiněveská 2536, Praha 9, IČO 28956184, zastoupená JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, se sídlem magistrátu Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, a 2) městská část Praha 21, se sídlem úřadu Staroklánovická 260, Praha 21, zastoupená JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 208/8, Praha 9, o 62.142.945,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 127/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 11 Co 281/2017-348, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 11 Co 281/2017-348, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka povinnosti obce k udělení souhlasu s umístěním stavby na pozemcích v jejím vlastnictví byla posouzena jinak.

Žalobkyně ve svém obsáhlém dovolání označila za zásadní otázku „zda je skutečně pouze na rozhodnutí obce (města, městské části), zda žadateli udělí souhlas s umístěním stavby inženýrské sítě či přípojky do jí vlastněného (spravovaného) pozemku tvořícího veřejnou komunikaci pro účely územního či stavebního řízení, a to zejména za situace, kdy pozemky žadatele k této komunikaci přilehlé, jež mají být na předmětné inženýrské sítě napojeny, leží v území určeném územním plánem k zástavbě (a kdy veškerá okolní zástavba je již na inženýrské sítě připojena), či zda (jak uvádí Ústavní soud) i v případě tohoto rozhodnutí je obec limitována tím, že musí postupovat v souladu se základními zásadami správy věcí veřejných, zejména pak nesmí jednat svévolně, překvapivě či odlišně od jiných případů, resp. zda obec (město, městská část) může zcela libovolně rozhodnout o tom, komu udělí souhlas s umístěním inženýrských sítí do jí vlastněné (spravované) veřejné komunikace, bez ohledu na svoji dosavadní praxi (zejména za situace, kdy v obdobných předchozích případech souhlas udělila).“

Odvolací soud, stejně jako již soud prvního stupně, v tomto ohledu správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014 (publikován pod C 13840 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck; ústavní stížnost proti němu byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14), který rozvíjí předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94) a z nějž jednoznačně plyne, že udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby spadá do její samostatné působnosti, a není možné jí proto, ani z pozice soudu nebo jiného státního orgánu, nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, když by např. vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být jinými dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a, obecně vzato, je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka daných pozemků, zda požadovaný souhlas udělí či nikoli. Jeho neudělení tudíž ani nemůže být zásahem do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (obdobně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 As 72/2015).

Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná za škodu spatřovanou v ušlém zisku podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neodpovídá, protože neudělením souhlasu (resp. odnětím původně předběžně uděleného souhlasu) s uložením inženýrských sítí do pozemků v k. ú. Ú. L., které jí byly prvním žalovaným svěřeny do správy, nejednala protiprávně, rozhodl v souladu s citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Námitky dovolatelky, že udělení souhlasu nemůže záviset jen na vůli obce a že druhá žalovaná jednala svévolně, přičemž důvod k odnětí původně uděleného souhlasu s uložením inženýrských sítí ve skutečnosti spočíval v odlišné urbanistické koncepci, čímž se zpronevěřila svému účelu starat se o rozvoj daného území, tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Nemohou ji založit tím spíše, jestliže odvolací soud vzal správně v potaz danou konkrétní situaci, tj. jednak okolnost, že žalobkyní navržené technické řešení neodpovídalo koncepci v obci již prováděného systému kanalizace, jednak to, že požadavek žalobkyně směřující k pouhému „zasíťování“ pozemků bez dalšího konkrétního výhledu využití (žalobkyně je hodlala se ziskem prodat dosud neurčenému subjektu) fakticky znemožnil druhé žalované posoudit, zda by umístění inženýrských sítí bylo v jejím zájmu ve smyslu rozvoje daného území.

Dovolatelka se domnívá, že prokázala diskriminační povahu jednání obou žalovaných, a současně poukazuje na konkrétní provedené důkazy, s nimiž mají být skutková zjištění odvolacího soudu v příkrém rozporu. Takové námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Odvolací soud ostatně na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyložil srozumitelně a výstižně, proč postup druhé žalované proti žalobkyni nebyl diskriminační, a vysvětlil odlišnost tohoto výjimečného případu od postupu při udělování souhlasu jiným subjektům.

Námitky dovolatelky, jimiž se dovolacímu přezkumu snaží podrobit i otázku nutných podmínek k udělení souhlasu, již v tomto ohledu nejsou pro posouzení dané věci relevantní. Napadené rozhodnutí totiž ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nespočívá na právním posouzení, zda přihlížet k tomu, jestli je žadatelem fyzická nebo právnická osoba, zda je možno udělení souhlasu podmínit předchozím projednáním parcelace daných pozemků či jejich směnou (prodejem) za jiné, resp. seznámením se s konkrétními plány jejich zástavby. Nesměřují tudíž proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§ 237 o. s. ř.).

Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud opominul pro projednávanou věc zásadní důkazy, když nevyhověl návrhu žalobkyně na jejich provedení, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nikoliv tedy v tomto případě.

Konečně je zřejmé, že dovolatelka napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu i ohledně první žalované, avšak důvod pro zamítnutí žaloby zde spočívá v nedostatku pasivní legitimace hlavního města Prahy. Protože proti tomuto závěru dovolání nesměřuje, nemůže být přípustnost dovolání založena. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, druhé žalované žádné náklady v řízení nevznikly a ačkoli první žalovaný by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, nebyly shledány jako účelně vynaložené, neboť hlavní město je pro vedení sporů tohoto typu dostatečně materiálně i personálně vybaveno, takže k sepisu vyjádření k dovolání nemusí využívat služeb advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2018

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru