Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1487/2008Rozsudek NS ze dne 24.08.2010

HeslaSoudní rehabilitace
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1487.2008.1
Dotčené předpisy

§ 23 předpisu č. 119/1990 Sb.

§ 24 předpisu č. 119/1990 Sb.

předpisu č. 58/1969 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1487/2008

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 55.490,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 42/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2007, č.j. 12 Co 633/2003-91, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 C 42/2003-76, zamítl žalobu na zaplacení částky 55.490,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v rámci soudní rehabilitace byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 1991, sp. zn. 2 RT 411/90, zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 1956, sp. zn. 1T 2/56, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 9. 1957, sp. zn. 4 To 22/56, jímž byl žalobce odsouzen pro trestný čin sabotáže. V návaznosti na trestní odsouzení byla rozsudkem bývalého Lidového soudu v Žatci ze dne 24. 9. 1958, č. j. C 298/58-4, uložena žalobci povinnost zaplatit Státní pojišťovně částku 49.637,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, kterou žalobce splnil. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 14. 4. 1999, č.j. 7 C 828/97-18, byla povolena obnova řízení ve věci vedené u bývalého Lidového soudu v Žatci pod sp. zn. C 298/58 a rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, č. j. 5 C 814/99-26, byl rozsudek ve věci sp. zn. C 298/58 změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Žalobce byl odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v tomto řízení se žalobou proti státu domáhal zaplacení částky 55.490,- Kč, kterou zaplatil bývalé Státní pojišťovně podle rozsudku Lidového soudu v Žatci. Soud dovodil, že nebyly splněny zákonné podmínky pro odškodnění podle § 3 ani § 9 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť nešlo o nezákonné rozhodnutí ani o nesprávný úřední postup, rozsudek bývalého Lidového soudu v Žatci ze dne 24. 9. 1958, č. j. C 298/58-4, nebyl vydán v rozporu s právními předpisy, nýbrž se jednalo o nárok na náhradu škody a zrušením původního rozsudku po povolení obnovy řízení zamítnutím žaloby odpadl důvod, ze kterého žalobce Státní pojišťovně plnil, a k vydání bezdůvodného obohacení je povinen právní nástupce pojišťovny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 12 Co 633/2003-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že ze strany státu se nejednalo o nesprávný úřední postup ani o nezákonné rozhodnutí a že po zrušení rozsudku ukládajícího žalobci platební povinnost a po zamítnutí žaloby v obnoveném řízení by měl žalobci vrátit poskytnuté plnění právní nástupce Státní pojišťovny. Podle § 27 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. se odpovědnost státu vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími vydanými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem. Jelikož tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 1969 a později zrušené rozhodnutí soudu bylo vydáno 24. 9. 1958 a rovněž platební povinnost jím uloženou žalobce splnil před účinností uvedeného zákona, nelze jej na uplatněný nárok aplikovat, a nárok není důvodný ani podle § 421 obč. zák. ve znění před účinností zákona č. 58/1969 Sb., neboť vydáním rozsudku Lidového soudu v Žatci nebyla porušena žádná právní povinnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci a zdůrazňuje, že jeho nárok vychází především ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který v § 23 obsahuje demonstrativní výčet nároků na náhradu škody, a připouští tedy, že zrušeným trestněprávním rozhodnutím mohla být v minulosti způsobena rehabilitované osobě ještě další škoda, zakládající nárok na odškodnění. Škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá v tomto řízení, mu byla vlastně způsobena trestním rozsudkem, jenž byl v rehabilitačním řízení zrušen, a rozsudek Lidového soudu v Žatci byl jen důsledkem tohoto trestního rozsudku. Vzhledem k tomu, že podle § 24 zákona č. 119/1990 Sb. se při uplatňování nároků podle § 23 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., namítá nesprávnost právního názoru soudů obou stupňů a dovozuje, že zákon č. 58/1969 Sb. se na jeho případ vztahuje, a protože zákon č. 119/1990 Sb. se vztahuje na soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, má být zákon č. 58/1969 Sb. použit ve všech případech škody způsobené rozsudky vydanými v tomto období bez ohledu na to, že tehdy nebyl ještě vydán. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že ve věci je pasivně legitimován právní nástupce Státní pojišťovny, i když žalobu proti pojišťovně z opatrnosti podal, je přesvědčen, že nemá naději na úspěch, a škoda způsobená zaplacením žalované částky mu nevznikla v důsledku pochybení Státní pojišťovny, ale v důsledku toho, že Lidový soud v Žatci ve věci sp zn. C 298/58 se řídil trestním rozsudkem č. j. 1 T 2/56, a škoda mu tedy vznikla následkem nezákonného trestního rozsudku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to pro otázku aplikace zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci na uplatněný nárok žalobce na odškodnění.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 19. 9. 2007, postupoval Nejvyšší soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Odvolací soud vyloučil, byť mlčky, důvodnost nároku žalobce na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, a proto tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené – by měl mít přednost před obecnými normami. Tento zvláštní zákon však platí jen pro ty osoby, které podle něj jsou osobami oprávněnými žádat od státu odškodnění. Je nesporné, že žalobce je rehabilitovanou osobou, neboť rozsudek, jímž byl v trestním řízení v r. 1956 odsouzen a byl mu uložen trest, byl v rehabilitačním řízení v r. 1991 zrušen. Na žalobce se tedy hledí jako na osobu rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci a nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu, se tedy řídí zákonem č. 119/1990 Sb. Odsuzujícím soudním rozhodnutím, jež bylo v rehabilitačním řízení zrušeno, však žalovanému nebyla uložena povinnost k finančnímu plnění pojišťovně. Soudní rozhodnutí vydané v r. 1958, na jehož základě žalobce plnil pojišťovně uloženou povinnost, není uvedeno v oddílu druhém zákona č. 119/1990 Sb. (upravujícím zrušení soudních rozhodnutí týkajících se skutků vypočtených v § 2 cit. zákona) ani v oddílu třetím (upravujícím zrušení odsuzujících trestních rozhodnutí v přezkumném řízení pro činy, které byly kvalifikovány podle skutkových podstat vypočtených v § 4) a nejde ani o případ oddílu pátého zákona (upravující zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy spáchané rehabilitovaným během vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, který byl odpykáván na podkladě zrušeného rozhodnutí).

Rozsudek ukládající žalobci platební povinnost vůči pojišťovně nebyl vydán v trestním řízení a byl zrušen po povolení obnovy původního občanskoprávního řízení vedeného tehdy žalující pojišťovnou proti žalobci. Protože ke zrušení rozsudku, na jehož základě žalobce plnil uloženou povinnost, nedošlo (ani nemohlo dojít) podle zákona č. 119/1990 Sb., na nárok žalobce na náhradu za plnění poskytnuté pojišťovně se nemůže zákon č. 119/1990 Sb. vztahovat, a nelze tedy postupovat podle oddílu šestého tohoto zákona, jenž upravuje nároky na odškodnění a lhůty a postup při jejich uplatňování. Ustanovení § 23 odst. 1 v oddílu šestém uvedeného zákona stanoví jednotlivé náhrady, které zahrnuje nárok na odškodnění, avšak samotné toto ustanovení nárok na odškodnění nezakládá. I když toto ustanovení je ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků uvedených v zákoně č. 119/1990 Sb. konstituovat svým rozhodnutím nějaké nároky další, jež tento zákon nezakládá (obdobně např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 14/2003, sp. zn. 25 Cdo 2242/2004). Slovo „zejména“ zde znamená, že kromě shora uvedených nároků podle odstavce 1 se odškodňují ještě další nároky podle tohoto zákona. Tyto další nároky jsou uvedeny v § 23 odst. 2 (nároky vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, podmínky jejichž uplatňování upravuje zvláštní zákon), v § 25 (odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení), a v § 27 (jednorázové odškodnění ušlé výživy).

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou důvodech neopodstatněnosti uplatněného nároku – kromě závěru o nedostatku pasivní legitimace státu v tomto sporu – zároveň na závěru, že nárok na náhradu škody nezakládá žalobci ani zákon č. 58/1969 Sb. Každý z uvedených důvodů sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby.

Právní názor odvolacího soudu, že k vrácení plnění, jež žalobce poskytl podle pravomocného rozhodnutí soudu, je povinen ten, kdo toto plnění přijal, resp. jeho právní nástupce, je zcela správný a v souladu s ust. § 451 odst. 2 obč. zák. i s judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005). Bezdůvodným obohacením je totiž i plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud ovšem právní důvod plnění nespočíval v hmotném právu.

Vzhledem k ust. § 27 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem, je jednoznačné, že tento zákon, jenž nabyl účinnosti 1. 7. 1969, se na nárok žalobce, dovozovaný ze soudního rozhodnutí vydaného v r. 1958, nevztahuje. Ani odkaz v § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27 se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) nezakládá možnost aplikace zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ, a to už vzhledem k tomu, že nárok, jenž žalobce v tomto řízení uplatňuje, není nárokem podle § 23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb., jak vyplývá ze shora uvedeného.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2010

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru