Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1476/2003Usnesení NS ze dne 16.03.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1476.2003.1
Dotčené předpisy

§ 563 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1476/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobců A) Ing. J. V., a B) MUDr. V. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 32, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 158.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 149/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 55 Co 359/2002-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.147,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 4. 2002, č. j. 28 C 149/96-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 9.919,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. 2.1996 do zaplacení a dále 19% úrok z částky 13.600,- Kč za dobu od 15. 2. 1996 do 5. 9. 2000 a z částky 40.000,- Kč za dobu od 15. 2.1996 do 3. 2. 2001; pokud se žalobci domáhali zaplacení další částky 148.673,- Kč s příslušenstvím a 19% úroku z prodlení z částek 13.600,- Kč, 40.000,- Kč a 9.919,- Kč za dobu před 14. 2. 1996, soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 25. 8. 1995 zavinil dopravní nehodu, když vozidlem, které řídil, vjel na pozemek žalobců a poškodil tak jejich majetek. Odpovědnost žalovaného soud posoudil podle § 420 obč. zák., výši škody způsobené na nemovitosti žalobců zjistil na základě znaleckého dokazování v částce 67.282,- Kč a za důvodný považoval i jejich požadavek na náhradu částky 3.300,- Kč za znalecký posudek, který si žalobci nechali vypracovat. Vzhledem k tomu, že z celkové částky 70.582,- Kč byla již žalobcům uhrazena částka 60.663,- Kč (20.663,- Kč podle pravomocného výroku v předchozím rozsudku soudu prvního stupně a dne 3. 2. 2001 částka 40.000,- Kč), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit jim zbývající částku 9.919,- Kč s úrokem z prodlení od 15. 2. 1996, kdy byla žalovanému doručena výzva k plnění. Žalobcům nepřiznal náhradu nákladů za úklid prostranství před domem a za postavení plotu ve výši 3.200,- Kč, neboť žalobci tyto práce prováděli svépomocí a neprokázali tedy, že jim vznikla škoda. Protože v řízení nebylo prokázáno jejich tvrzení, že by k 1. 11. 1995 dokončili přístavbu svého rodinného domku a že - nebýt dopravní nehody - by v ní k tomuto datu mohl být zahájen provoz dvou ordinací, neshledal soud důvodným nárok na náhradu ušlého nájemného v době od 1. 11. 1995 do 1. 1. 1996 za pronájem jedné ordinace ve výši 13.500,- Kč a ani nárok žalobkyně B) na náhradu za ušlý zisk z provozu nestátního zdravotnického zařízení ve druhé ordinaci ve výši 63.675,- Kč, když navíc žalobkyně B) měla v této době vlastní příjem ze zaměstnaneckého poměru.

Městský soud v Praze rozhodl o odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 55 Co 359/2002-210, tak, že jejich odvolání do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl a rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 145.473,- Kč s příslušenstvím a ohledně 19% úroku z částek 13.600,- Kč, 40.000,- Kč, 9.919,- Kč a 3.200,- Kč od 26. 8. 1995 do 14. 2. 1996 potvrdil, a dále jej v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 3.200,- Kč s 19% úrokem od 15. 2. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o výši škody způsobené na nemovitosti, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. U. a plně se vypořádal s námitkami žalobců ohledně hodnocení tohoto důkazu v porovnání s jiným posudkem, jímž byl v řízení proveden důkaz listinou. Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu zisku z pronájmu ordinace a z provozu zdravotnického zařízení žalobkyně B), odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s poukazem na provedené důkazy i na rozpory ve výpovědi žalobce A) se ztotožnil s jeho závěrem, že vznik tvrzené škody nebyl prokázán. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům další částku 3.200,- Kč s přísl. za úklid prostranství před domem po nehodě a za stavbu oplocení, a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil, když dovodil, že za škodu se považují i náklady na uvedení věci do původního stavu, přičemž není rozhodující, že žalobci tyto práce provedli svépomocí; škoda žalobcům vznikla ve výši částky, kterou by museli vynaložit za provedení těchto prací třetím osobám. Námitce žalobců, že soud prvního stupně nerozhodl o částce 750,- Kč, kterou zaplatili Ing. B. za posouzení znaleckého posudku Ing. K., odvolací soud nepřisvědčil, neboť tato částka nebyla v řízení uplatněna, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že vzhledem k obsahu korespondence mezi žalobcem a žalovaným byl počátek prodlení žalovaného stanoven soudem prvního stupně správně.

Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. S poukazem na usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2000, č. j. 51 Co 546/99-78, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 1999 a v němž bylo soudu prvního stupně uloženo v některých směrech doplnit dokazování, vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, že soudem prvního stupně nebyly provedeny všechny důkazy, jež navrhli. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje podle jejich názoru některé nepřesné údaje a mají za to, že odvolací soud mohl ovlivnit rozsudek, když v průběhu jednání dne 19. 11. 2002 opakovaně prohlásil jejich odvolání za „nekompetentní“, a bylo tak dotčeno jejich právo na spravedlivý proces. S poukazem na pravomocný výrok předchozího rozsudku soudu prvního stupně v této věci (rozsudek ze dne 28. 6. 1999, č. j. 28 C 149/96-56), jímž jim byl přiznán úrok z prodlení z přisouzené částky od 26. 8. 1995, namítají, že v napadeném rozsudku byl nesprávně posouzen počátek prodlení žalovaného. Rovněž nesouhlasí s tím, že by částku 750,- Kč za posouzení znaleckého posudku Ing. K. Ing. B. v řízení nenárokovali, a poukazují na své odvolání z 20. 9. 1999. Napadají dále výrok o náhradě nákladů řízení, neboť je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby oni hradili náklady řízení škůdci, který jim škodu způsobil a dobrovolně neuhradil. Navrhli, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, „v příslušné části“ jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel důvody dovolání, ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu na stanovení počátku prodlení s tím, že dne 26. 8. 1995, od něhož požadují úroky, žalobci ještě ani neznali výši škody a při jejím stanovení vycházeli ze znaleckého posudku Ing. B. ze dne 15. 1. 1996. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalovaný souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a podotýká, že žalobci nesprávně odkazují na ustanovení zákona, která se na daný případ nevztahují. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

K podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 3.200,- Kč, nejsou žalobci subjektivně oprávněni, jelikož tímto výrokem bylo jejich odvolacímu návrhu vyhověno (požadovaná částka jim byla přiznána), nehledě k tomu, že přípustnost dovolání proti tomuto výroku je vyloučena i ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání dále směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ohledně částky 145.473,- Kč s přísl. a ohledně úroků z prodlení za dobu od 26. 8. 1995 do 14. 2. 1996) potvrzen, a vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem rozhodl soud prvního stupně stejně (žaloba byla zamítnuta) jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28. 6. 1999, č. j. 28 C 149/96-56, jenž byl odvolacím soudem zrušen, nejedná se o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nýbrž v tomto rozsahu se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolání lze odůvodnit jen námitkou nesprávného právního posouzení /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení otázky počátku prodlení žalovaného s plněním jeho dluhu z titulu náhradu škody.

Podle ust. § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

V případě závazku z náhrady škody není doba splatnosti stanovena právním předpisem a nebyla-li ani dohodnuta, je dobou splatnosti náhrady škody první den po tom, kdy byl škůdce poškozeným o splnění požádán. Škůdce se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl poškozeným o splnění požádán, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. R III/1967).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, žalovaný byl k náhradě škody vyzván dopisem žalobce ze dne 8. 2. 1996, který žalovaný obdržel dne 14. 2. 1996. Jestliže odvolací soud odvíjel počátek prodlení ode dne následujícího po posledně uvedeném datu, nelze mu vytýkat nesprávný právní názor na otázku počátku prodlení a není tak důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Dovolání proti tomuto rozhodnutí tedy není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje „neúplné a zavádějící“ údaje, a nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních. Důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) lze uplatnit pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř., což není tento případ.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních předpisů, a ani další námitky dovolatelů nejsou způsobilým dovolacím důvodem z hlediska zásadního právního významu rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů řízení, byť je uveden v rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Usnesení o nákladech řízení není obsaženo v taxativních výčtech ust. § 238 a § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení nelze dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné.

Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitkám, v nichž dovolatelé spatřují vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že soud nevzal v úvahu jejich návrh na úpravu petitu, nerozhodl o částce 750,- Kč, neprovedl dokazování v rozsahu, v jakém navrhovali, a při odvolacím jednání zkrátil jejich právo na spravedlivý proces). Vadám řízení je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud k vadám řízení, v tomto ustanovení uvedeným, přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř./.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.072,50 Kč (odměna z částky určené podle § 2 a § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2 vyhlášky a snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 a poté podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení nevznikly vedlejšímu účastníku náklady řízení, bylo o nich rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2004

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru