Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 147/2005Usnesení NS ze dne 28.03.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.147.2005.1
Dotčené předpisy

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 442 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 5 odst. 1 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 147/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované J., smíšenému družstvu P., zastoupené advokátem, o 2,450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 313/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 93/2004-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou soudu dne 31. 8. 2000 se původní žalobkyně M. D. domáhala náhrady škody, kterou jí, jakožto oprávněné osobě, mělo žalované družstvo J. způsobit opožděným vydáním pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb. V době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byla žalovaná vlastníkem pozemků parc. č. 168-171, 176-180, 182-188, 126-1, 163/5, 163/6 a 172/10 v kat. úz. R. Žalobkyně ji 27. 9. 1991 vyzvala k vydání pozemků, avšak žalovaná v rozporu s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. odmítla se žalobkyní uzavřít dohodu o vydání pozemků a vlastnicí se žalobkyně stala až na základě soudních rozhodnutí. Protože od 1. 11. 1991 do 31. 10. 1998 byla žalovaná v prodlení se splněním své povinnosti (vydání pozemků) a za tuto dobu jí nájemce pozemků platil nájemné, domáhala se náhrady ušlého zisku z nájemného, o nějž za dobu od 1. 11. 1991 do 31. 10. 1998 přišla.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 11. 2003, č. j. 19 C 313/2000-68, žalobu na zaplacení částky 2,450.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalobkyně vyzvala dne 27. 9. 1991 žalovanou podle zákona č. 87/1991 Sb. k vydání pozemků, což žalovaná neučinila, takže od uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. od 2. 11. 1991, byla v prodlení s vydáním nemovitostí a dopustila se tak protiprávního jednání. Neplatná hospodářská smlouva ze dne 26. 9. 1991, jíž se žalovaná snažila předmětné pozemky převést na Ing. P. S., nebyla způsobilým titulem pro převod vlastnického práva a nebyla ani příčinou vzniku škody. Škoda žalobkyni vznikla v důsledku opožděného vydání věci, žalovaná jednala v rozporu s ust. § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a tento protiprávní stav trval od 2. 11. 1991 do právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, č. j. 26 Co 463/97-285, tj. do dne 31. 7. 1998, kterým (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 1. 7. 1996, č.j. 4 C 231/92-238) bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vydat předmětné pozemky žalobkyni. Žalobkyně se tak stala vlastnicí předmětných pozemků, od té doby již nebyla ve svém vlastnickém právu omezena a mohla s nemovitostmi nakládat, a to bez ohledu na záznam této skutečnosti v katastrálním operátu nebo na dovolání podané proti pravomocnému rozsudku krajského soudu, a nezměnilo na tom nic ani opravné usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 11. 1998, č.j. 26 Co 573/98-317, jímž bylo znění výroku rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 1. 7. 1996 opraveno tak, že parcelní čísla vydávaných pozemků byla doplněna údajem o jejich druhu; samotné opravné usnesení nemá totiž vliv na právní moc opravovaného rozhodnutí. Nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku z pronájmu pozemků podle ust. § 420 a § 442 odst. 1 obč. zák. po dobu, kdy trval protiprávní stav (do 31. 7. 1998), se však promlčelo v dvouleté subjektivní promlčecí době podle ust. § 106 odst 1 obč. zák., neboť již uplynutím lhůty podle ust. § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. měla žalobkyně vědomost o tom, že žalovaná vůči ní porušuje svou povinnost a že jí proto uchází zisk, a nárok uplatnila žalobou až dne 31. 8. 2000. K námitkám žalobkyně, že jde o „zvláštní“ náhradu škody podle § 9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., soud uvedl, že na otázky neupravené zvláštním předpisem se vztahuje obecná úprava v občanském zákoníku, objektivní promlčecí doba nemá vliv na běh lhůty subjektivní a ve věci se nejedná o škodu způsobenou jednáním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 424 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, č. j. 15 Co 93/2004-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Bylo prokázáno, že žalovaná jednala v rozporu s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 87/1994 Sb., když se pokusila předmětné nemovitosti převést na Ing. P. S., avšak tato okolnost nebyla příčinou pozdního vydání pozemků žalobkyni. Argument žalobkyně, že jí škoda byla způsobena úmyslně, nemá vliv na délku subjektivní promlčecí doby, která je podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. dvouletá. Po uplynutí lhůty stanovené v ust. § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pro vydání věci oprávněné osobě si byla žalobkyně vědoma, že jí pokračujícím porušováním zákona žalovanou vzniká škoda ve formě ušlého zisku, a mohla tedy svůj nárok uplatnit u soudu. Vlastníkem předmětných pozemků se žalobkyně nestala až záznamem o vlastnickém právu do katastru nemovitostí, jak tvrdí, nýbrž již na základě soudního rozhodnutí, které má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnictví a je titulem, na jehož základě provede příslušný katastrální úřad záznam do katastru nemovitostí ke dni vykonatelnosti soudního rozhodnutí podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Podle názoru odvolacího soudu se rozsudek, na jehož základě se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí, stal vykonatelným dne 4. 8. 1998 a od tohoto data přestala žalobkyni vznikat škoda. Opravným usnesením ze dne 16. 11. 1998 nebyla právní moc ani vykonatelnost rozsudku ze dne 1. 7. 1997, č. j. 4 C 231/92-238, dotčena, touto opravou byla odstraněna pouze drobná nesprávnost. Soud prvního stupně nepochybil, když nárok po právní stránce posoudil podle § 420 odst. 1obč. zák. a promlčení nároku na náhradu škody podle § 106 odst. 1 obč. zák., neboť otázku, která není v restitučním zákoně upravena, je nutno posoudit podle úpravy obsažené v občanském zákoníku. Ust. § 101 obč. zák. pak na daný případ nedopadá, neboť se uplatní pouze v případech, které nejsou v občanském zákoníku zvlášť upraveny

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 2 písm. c) o. s ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Dovozuje, že nabyla vlastnictví až po právní moci opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č. j. 26 Co 573/98-317, a od té doby do dne podání žaloby uplynulo pouze 20 měsíců, takže její nárok není promlčen. Namítá, že rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 7. 1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998 označoval pozemky, které měly být žalobkyni vydány, pouze katastrálními čísly, a proto jí je žalovaná nemohla vydat. Katastrální úřad pro tuto vadu nemohl provést záznam do katastru nemovitostí podle § 8 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., rozsudek vrátil soudu a teprve poté bylo vydáno opravné usnesení ze dne 16. 11. 1998. Žalobkyně namítá, že z poslední věty ust. § 164 o. s. ř. vyplývá, že původní rozhodnutí a opravné usnesení mají odlišnou právní moc a vykonatelnost a že v případě opravy je rozhodné a platné znění opravného usnesení. Dále namítá, že k promlčení jejího nároku nemohlo dojít také proto, že zákon č. 87/1991 Sb. neupravuje promlčení, pouze prekluzi, a promlčení mělo být posouzeno podle obecného ustanovení o promlčení nároku, nikoli podle ustanovení § 106 obč. zák. Protože žalobu na náhradu škody mohla podat až po vydání pozemků, není její nárok promlčen. Namítá, že rozsudek na uložení povinnosti vydat nemovitosti nemá konstitutivní charakter, nýbrž pouze nahrazuje dohodu o vydání věci, jeho výrok nahrazuje projev vůle osoby povinné a oprávněná osoba se stává vlastníkem až záznamem v katastru nemovitostí. Od doby, kdy se žalobkyně stala vlastnicí, tedy ještě neuplynula dvouletá lhůta. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není podle jejího názoru přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu není řešena otázka, která by měla zásadní právní význam; počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty byl řešen podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. v souladu s hmotným právem, a s veškerou argumentací dovolatelky, která je obsažena v dovolání, se soudy již přesvědčivě vypořádaly. Žalobkyně se ujala vlastnického práva již od právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 3. 1998 a vydání opravného usnesení na této skutečnosti nic nezměnilo, neboť nemělo pro nabytí vlastnictví k těmto nemovitostem žádný význam. Žalobkyně již po vydání rozhodnutí odvolacího soudu začala od 1. 11. 1998 předmětné pozemky pronajímat. Soudy správně postupovaly podle úpravy náhrady škody obsažené v občanském zákoníku, přičemž tato právní úprava nebránila žalobkyni podat žalobu na náhradu škody již po marném uplynutí lhůty k vydání pozemků, a zapsání vlastnického práva v katastru nemovitostí se provádí pouze záznamem, který konstitutivní charakter nemá. Navrhla, aby dovolací soud jako nepřípustné dovolání odmítl nebo je jako nedůvodné zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

V průběhu dovolacího řízení žalobkyně dne 2. 1. 2005 zemřela, v řízení proto bylo pokračováno s J. S., nar. 13. 11. 1925, jenž je jejím jediným dědicem.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání se proto posuzuje pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost není založena jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Z hlediska namítaného rozporu s hmotným právem není žádná z otázek předložených dovolatelkou k posouzení v dovolacím řízení, otázkou zásadního právního významu.

Jak právní názor vyslovený v napadeném rozhodnutí o době, kdy žalobkyně nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům, tak aplikace § 420 a § 106 obč. zák. na zjištěný skutkový stav je plně v souladu s hmotným právem. Dovolatelka v podstatě opakuje námitky, s nimiž se po právní stránce vypořádaly již soudy obou stupňů.

Otázku, zda žalobkyně nabyla vlastnictví až provedením záznamu katastrálním úřadem v katastru nemovitostí, je třeba shodně s názorem soudů obou stupňů zodpovědět záporně, neboť záznam má jen deklaratorní charakter. Ani otázka vykonatelnosti rozhodnutí, jež bylo opraveno usnesením podle § 164 o. s. ř., není zásadního právního významu, neboť právní vývody v tomto směru v dovolání jsou zcela mylné. Jak Nejvyšší soud opakovaně judikoval, dokud usnesení, jímž je opravován výrok rozsudku, nenabude právní moci, je rozsudek v původní (neopravené) podobě i nadále vykonatelný, přičemž uvedený účinek může být vyloučen toliko tím, že soud výrokem opravného usnesení odloží vykonatelnost opravovaného rozsudku do doby, než opravné usnesení nabude právní moci (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1436/98, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 25/2001).

Aplikace obecné tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.) na nárok na náhradu škody nepřichází v úvahu, neb přímo ze znění zákona vyplývá, že tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, lze aplikovat pouze tehdy, není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona uvedeno jinak. U práva na náhradu škody je pak v § 106 obč. zák. stanovena dvojí promlčecí doba.

Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 2 a § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ust. § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky a snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 a poté podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Žalované tak vznikly náklady v celkové výši 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2006

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru