Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1463/2000Rozsudek NS ze dne 24.04.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1463.2000.1
Dotčené předpisy

§ 106 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1463/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Z. M., nar. 16. 1. 1966, zastoupeného advokátem, proti žalované Obci D., zastoupené advokátem, o zaplacení 160.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 60/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2000, č. j. 23 Co 741/99-63, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.075,- Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout podmáčením zdiva jeho obytného domu v objektu zemědělské usedlosti v D. v důsledku činnosti žalované, která v době od listopadu 1993 do dubna 1994 prováděla výstavbu kanalizace v obci D. a realizací chybného projektu se zvýšila hladina D. potoka a tím i hladina spodních vod. Výši škody žalobce vyčíslil částkou 160.200,- Kč.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23. 6. 1999, č. j. 11 C 60/98-42, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 50.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 110.200,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na domě žalobce vznikla škoda podmáčením, konkrétně tím, že provlhly základy a stěny, objevily se trhliny ve zdivu a vytvořily se tzv. mapy a plísně na vnitřních stěnách domu. Z posudku RNDr. S. Š., soudem ustanoveného znalce z oboru těžba, odvětví geologie se specializací hydrogeologie - vyhledávání a průzkum zdrojů podzemních vod, průzkum a asanace podzemních vod a horninového prostředí, ze dne 18. 3. 1999, vyplývá, že škoda na domě byla způsobena jednak vlastním situováním domu v údolní nivě D. potoka (podmáčení může být zapříčiněno dlouhodobým vlivem podzemních vod, resp. kolísáním jejich hladiny), jednak zvýšením hladiny povrchové vody v důsledku převedení kanalizace přes D. potok žalovanou, které mohlo způsobit i zvýšení hladiny podzemních vod. Soud proto vzal za prokázané, že přehrazení D. potoka jezem potřebným pro vedení jedné z kanalizačních stok zvýšilo hladinu potoka a způsobilo, resp. výrazně ovlivnilo, poškození žalobcova domu; od doby obnovení běžného průtoku vody v potoce v roce 1997 přitom dochází postupně ke zlepšování stavu nemovitosti. Soud dovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a odst. 2 písm. c) obč. zák., když mezi jí realizovanou vodohospodářskou stavbou a poškozením domu žalobce existuje příčinná souvislost. Protože však žádný z provedených důkazů nedokládá, jakou měrou se vedle dlouhodobého vlivu podzemních vod na vzniku škody podílela právě provozní činnost žalované, určil soud výši škody volnou úvahou podle ustanovení § 136 o.s.ř. Za základ úvahy vzal znalecký posudek M. S. (znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí a z oboru stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a zemědělské) a náklady na opravu a náhradu za znehodnocení s přihlédnutím k tomu, jak se přibližně na vzniku škody podílelo samotné umístění domu v nepříznivých podmínkách, stanovil částkou 50.000,- Kč. Námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná, neshledal soud opodstatněnou. Žalobce se o výši škody dozvěděl ze znaleckého posudku M. S. ze dne 9. 9. 1997, přičemž až do této doby docházelo k dalšímu poškozování stavby vlivem vodohospodářského díla, neboť teprve v uvedeném roce došlo k nápravě původního vadného projektu. Byla-li žaloba podána dne 20. 3. 1998, stalo se tak před uplynutím promlčecí lhůty, která je podle § 106 odst. 1 obč. zák. dvouletá a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. 23 Co 741/99-63, rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 50.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru ohledně promlčení. Dovodil, že u promlčení práva na náhradu škody podle § 106 obč. zák. se rozlišuje subjektivní a objektivní promlčecí doba, které počínají, běží a končí nezávisle na sobě; subjektivní promlčecí doba ovšem skončí nejpozději uplynutím promlčecí doby objektivní. Pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odvolacího soudu postačí, aby poškozený znal rozsah škody a byl schopen jej vyčíslit v penězích, aniž by bylo třeba znát přesnou výši škody podle znaleckého posudku. Žalobce v dopise ze dne 29. 2. 1996 upozorňoval žalovanou, že v důsledku vybudování čističky odpadních vod a jejího následného provozu se část jeho domu stala neobyvatelnou vlivem pronikání vlhka do domu. Bylo mu tedy známo, že v důsledku zprovoznění kanalizace vzniká škoda spočívající v provlhání zdí a opadávání omítky, a to již v únoru 1996, odkdy počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Ta však byla ukončena uplynutím promlčecí doby objektivní na podzim roku 1997, kdy uplynuly tři roky od škodné události představované zprovozněním kanalizace na podzim roku 1994. Pokud žalobce podal žalobu dne 20. 3. 1998, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 106 odst. 1, 2 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a nesouhlasí se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu ohledně promlčení nároku uplynutím subjektivní doby, neboť základní orientaci o škodě, jejím rozsahu a její výši se dozvěděl až ze znaleckého posudku M. S. ze dne 9. 9. 1997, na nějž se obrátil právě proto, aby získal představu, jakou škodou a v jaké výši je vlastně ohrožen jeho majetek. Protože ani při podání žaloby nebylo fakticky známo, z čeho škoda na domu žalobce vzniká a co je její skutečnou příčinou, vyžádal si soud prvního stupně znalecký posudek z oboru hydrogeologie a ve svém rozhodnutí nakonec vyšel z úvahy podle § 136 o.s.ř. Z toho vyplývá, že až do doby rozhodnutí soudu nebylo důkazně jednoznačné, co je příčinou vzniku škody. Odvolací soud proto počátek běhu promlčecí doby nesprávně posoudil v neprospěch žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle jejího názoru měl žalobce již v roce 1994 vědomost o rozsahu škody, která byla zjistitelná i pozorováním, aniž by musel jako poškozený mít přesnou informaci o výši škody. Žalovaná považuje nárok žalobce za promlčený podle ustanovení § 106 obč. zák., popírá navíc příčinnou souvislost mezi svou činností a škodou vzniklou žalobci.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., který dovolatel uplatňuje] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Odvolací soud správně dovodil, že u práva na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby se v posuzovaném případě odvíjí od závěru, že právo na náhradu škody, které žalobce uplatnil u soudu dne 20. 3. 1998, se promlčelo podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák. na podzim 1997, a to uplynutím od podzimu 1994 běžící tříleté objektivní promlčecí doby, v jejímž rámci uplynula i dvouletá doba subjektivní běžící od 29. 2. 1996, přičemž žalovaná v průběhu řízení uplatnila námitku promlčení.

Žalobce v dovolání uplatnil jako dovolací důvod nesprávnost závěru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Posouzení této dílčí právní otázky však není pro závěr o promlčení v dané věci rozhodující, neboť odvolací soud dovodil promlčení práva žalobce na náhradu škody především z toho, že před podáním žaloby marně uplynula samostatně běžící promlčecí doba objektivní (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Nenapadá-li dovolatel správnost závěru odvolacího soudu ohledně objektivní promlčecí doby (tato otázka se tak vzhledem k ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. nestala předmětem dovolacího přezkumu), pak namítaná nesprávnost posouzení počátku běhu promlčecí doby subjektivní nemůže mít v posuzovaném případě vliv na závěr o promlčení práva na náhradu škody a nemá tedy z hlediska věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu význam.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2.000,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§ 7, § 11 odst.1 písm. k) a § l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.].

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. dubna 2002

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru