Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 146/2005Usnesení NS ze dne 18.05.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.146.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 146/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) F. B., a b) L. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalované G.-S., s. r. o., zastoupené advokátem, o 235.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 139/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2004, č. j. 17 Co 370/2003-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali náhrady škody, kterou jim měla žalovaná společnost způsobit tím, že z části pozemku p. č. 2911/1, obec a k. ú. N., který je v jejich vlastnictví, vytěžila štěrk bez jejich souhlasu, pouze s povolením Obvodního báňského úřadu v B., a tato část pozemku byla zaplavena. Vzhledem k ceně vytěženého a zaplaveného pozemku požadovali žalobci zaplacení částky 83.886,- Kč, kterou později zvýšili na částku 235.700,- Kč, odvozenou z prodejní ceny pozemku v této lokalitě.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. 8. 2003, č. j. 17 C 139/2001-102, žalobu na zaplacení 235.700,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě znaleckého dokazování včetně revizního znaleckého posudku zjistil, že pozemek žalobců nikdy nebyl dotčen těžbou, a tvrzení žalobců, že těžba štěrkopísku probíhala i na jejich pozemku p. č. 2911/1 v k. ú. Napajedla, není prokázáno. Protože není splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti žalované za škodu podle § 420a obč. zák., není uplatněný nárok důvodný a vzhledem k tomuto závěru se soud již nezabýval otázkou příčinné souvislosti a výší škody.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 6. 2004, č. j. 17 Co 370/2003-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v důsledku těžební činnosti žalované nemohla žalobcům žádná škoda vzniknout. Provedeným důkazním řízením bylo nepochybně zjištěno, že žalovaná prováděla v lokalitě, kde se nachází pozemek žalobců, povolenou těžbu štěrkopísku, avšak tato těžba pozemek žalobců nezasáhla. Vzhledem k neexistenci škody nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované podle ust. § 420a obč. zák.

Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z nesprávných právních závěrů. Uvádějí, že předsedkyně senátu Okresního soudu ve Zlíně JUDr. B. porušila Listinu občanských práv a svobod, když v průběhu řízení navrhla „neoprávněného“ znalce Doc. D., čímž způsobila mj. průtahy v řízení v délce cca jednoho roku. Několikrát byl žalobci podán návrh na vydání předběžného opatření, zůstal však bez odpovídajícího výsledku. Soud prvního stupně, který na uplatněném nároku žalobcům ničeho nepřiznal, se opíral o dva znalecké posudky, které zřejmě vycházely z nesprávného zadání a nesprávných skutečností, kdy jednotlivé vrcholové body, o něž se znalci opírali, se neshodují s vrcholovými body územního rozhodnutí Městského úřadu v N. vydaného v předmětné věci pod č. 6 ze dne 18. 6. 1998 pod č. j. SÚ.Z98/1045/Z. Odvolací soud dle názoru žalobců posoudil věc příliš rutinně, bez přešetření možnosti, že se oba znalci mohli dopustit omylu, a po právní stránce měla být věc posouzena až poté, kdy budou známy závěry Policie ČR ohledně trestně-právní odpovědnosti znalců. Namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Pokud dovolatelé nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů z důvodu, že oba znalecké posudky, jimiž byl v řízení proveden důkaz a na jejichž základě soud dospěl ke skutkovému závěru o tom, že žalovaná společnost na pozemku žalobců neprováděla těžbu štěrkopísku, vycházejí z nesprávných podkladů, jedná se námitku zpochybňující zjištěný skutkový stav věci, a nikoliv právní posouzení. Dovolatelé tak ve skutečnosti namítají pochybení při hodnocení důkazů a jeho výsledek, jímž je skutkové zjištění, a uplatňují tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (uplatnění tohoto dovolacího důvodu je vyloučeno, srov. např. R 8/1994). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), což však není tento případ.

V dovolání je sice namítáno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak dovolatelé neuvádějí, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení věci spatřují, popř. jak měla být věc po právní stránce správně posouzena. Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán důvody uplatněnými v dovolání a vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v dovolání řádně uplatněn, nemohl dovolací soud z hlediska tohoto důvodu věc po právní stránce přezkoumat, a tím méně pak učinit závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání proto není podle těchto ustanovení přípustné.

Ani další námitky (že předsedkyně senátu soudu prvního stupně způsobila průtahy v řízení a že odvolací soud měl rozhodnout až po prošetření údajné trestné činnosti znalců) pak přípustnost dovolání nezakládají. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze totiž v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru