Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1455/2019Rozsudek NS ze dne 27.08.2020

HeslaNáhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1455.2019.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 2 písm. b) předpisu č. 168/1999 Sb.

§ 427 odst. 1 obč. zák.

§ 431 obč. zák.

§ 427 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1455/2019-218

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. Z., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, 779 00 Olomouc, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, 110 00 Praha 1, o 84 244 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 296/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2017, č. j. 13 C 296/2014-138, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2018, č. j. 13 C 296/2014-144, s výjimkou částí výroků, jimiž bylo rozhodnuto o 9 820 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, v části, jíž bylo rozhodnuto o 9 820 Kč s příslušenstvím, se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 13 C 296/2014-138, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2018, č. j. 13 C 296/2014-144, zamítl žalobu na zaplacení 84 244 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované a státu náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak v pořadí svým druhým rozsudkem poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 11. 4. 2016, č. j. 13 C 296/2014-61, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 11 Co 425/2016-85. Soud vyšel ze zjištění, že dne 16. 7. 2012 bylo při dopravní nehodě poškozeno vozidlo žalobce XY, RZ XY, a to výhradně provozem nákladní soupravy, jejíž provozovatel byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Téhož dne žalobce požádal žalovanou o prohlídku vozidla a likvidaci škody, poškozené vozidlo bylo dopraveno do servisu, ve kterém si žalobce vypůjčil náhradní vozidlo tovární zn. XY (toto vozidlo vrátil 30. 7. 2012 a 1. 8. 2012 si je znovu půjčil). Za účasti M. Š., pracovníka servisu, provedl dne 27. 7. 2012 technik žalované prohlídku vozidla žalobce a v zápisu o jeho poškození navrhl likvidovat pojistnou událost jako tzv. totální škodu. O výsledku prohlídky dne 2. 8. 2012 M. Š. informoval žalobce. O tom, že škoda na vozidle bude likvidována jako totální a o výši pojistného plnění v částce 79 500 Kč (hodnota vozidla ke dni pojistné události 85 000 Kč snížená o hodnotu zbytků vozidla), informovala žalovaná žalobce dne 2. 10. 2012 a tentýž den žalobce náhradní vozidlo vrátil. Žalovaná v prosinci 2012 plnila žalobci za půjčení náhradního vozidla 25 870 Kč a za parkovné 6 200 Kč s tím, že akceptovala půjčovné i parkovné pouze za dobu od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2012. Žalobce zaplatil za půjčení náhradního vozidla za období od 16. 7. 2012 do 30. 7. 2012 a od 1. 8. 2012 do 2. 10. 2012, tj. za 77 dnů, celkem 113 484 Kč, za parkovné vraku za stejné období pak 15 400 Kč. Soud věc právně posoudil podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a § 427 odst. 1 a 2, § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „obč. zák.“) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce se objektivně dozvěděl o nehospodárnosti opravy vozidla dne 2. 8. 2012, kdy mu M. Š. sdělil výsledek prohlídky vozidla technikem žalované a obsah zápisu o jeho prohlídce. Soud tak účelným shledal pronájem náhradního vozidla (jakož i parkování vraku) jen po dobu od 16. 7. 2012 do 2. 8. 2012, tj. 18 dnů, to vše bez DPH, neboť žalobce jakožto její plátce vozidlo používal k podnikání a veškeré faktury a úhrady zahrnul do účetnictví. Žalobci tak přísluší náhrada v celkové výši 25 200 Kč (18 x 1 400 Kč), přičemž plnění poskytnuté žalobci žalovanou již před zahájením řízení ve výši 25 870 Kč převyšuje oprávněný nárok žalobce. Ohledně parkovného pak uzavřel, že jeho výše činí 3 000 Kč (18 x 166,67 Kč), což žalovanou poskytnuté plnění ve výši 6 200 Kč rovněž převyšuje.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 11 Co 159/2018-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že od okamžiku, kdy byl dne 2. 8. 2012 žalobce informován M. Š. o návrhu technika žalované na likvidaci škody na vozidle jako totální, bylo objektivně zřejmé, že předmětné vozidlo opravováno nebude. Další pronájem náhradního vozidla proto nelze považovat za účelný. Žalobce je jakožto podnikatel vlastníkem vozového parku, není v oboru úplným laikem, a proto mu muselo být při znalosti rozsahu poškození vozu zřejmé, že škoda bude likvidována jako totální, navíc k uvedenému závěru technika žalobce neměl námitek, když jeho stížnosti směřovaly pouze proti průtahům při likvidaci škody. Žalobce rovněž v řízení ani netvrdil, že by poškozený automobil nezbytně potřeboval, nemohl jej nahradit vozidlem jiným či neměl dostatek finančních prostředků na zakoupení nového adekvátního automobilu. Soud proto uzavřel, že žalobci další požadované plnění nenáleží.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, ke kterému datu se žalobce závazně dozvěděl o způsobu, jakým bude pojistná událost řešena, a od kterého data již žalovaná není povinna hradit účelně vynaložené náklady na zapůjčení náhradního vozidla. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že dozvěděl-li se dne 2. 8. 2012 od M. Š. výsledek prohlídky vozidla, aniž by mu žalovaná sdělila oficiálně, že vozidlo opravováno nebude, je povinna hradit účelně vynaložené náklady na náhradní vozidlo pouze do tohoto data. M. Š. nebyl žalobcem vybaven žádnou plnou mocí, a nebyl tak ani oprávněn za něj cokoliv řešit. Dovolatel je přesvědčen, že jakožto poškozený je vázán pouze oficiálním sdělením pojišťovny, nikoliv sdělením svědka, které vycházelo z jeho rozhovoru s technikem, který pojišťovně pouze navrhuje způsob řešení pojistné události a mnohdy ani není jejím zaměstnancem. Namítá proto, že až teprve z oznámení žalované, dne 2. 10. 2012, se závazně dozvěděl o konečném způsobu řešení pojistné události, a pokud žalovaná od samého počátku považovala pojistnou událost za škodu totální, nic jí nebránilo oznámit mu tuto skutečnost ihned, resp. v řádu několika dnů, jak je běžné. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 712/2011 s tím, že pojišťovna je povinna hradit účelně vynaložené náklady za najaté náhradní vozidlo do doby, kdy je jisté, že nebude prováděna jeho oprava. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3831/17, uvedl, že ačkoliv je podnikatelem, nedisponoval takovými finančními prostředky, aby si mohl dovolit zakoupit vozidlo nové ještě před výplatou pojistného plnění. Ani v opačném případě by však po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pouze po oznámení technika pojišťovny, že navrhuje řešit škodnou událost formou totální škody, si zajistil nové vozidlo. Jestliže totiž nebylo najisto postaveno, že návrh na řešení formou totální škody bude pojišťovnou přijat, mohl se žalobce dostat do situace, kdy by si sjednal úvěrové financování vozidla nového, a poté mu bylo pojišťovnou oznámeno, že škodní událost bude řešena opravou vozidla. Domnívá se, že žalovaná je povinna hradit účelně vynaložené náklady až do data poskytnutí plnění ze škodní události. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a vyhověl žalobě v celém rozsahu.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, odkázala na svá dřívější vyjádření a dodala, že námitky žalobce k rozsahu oprávnění M. Š. cokoliv za žalobce řešit jsou v přímém rozporu s jeho svědeckou výpovědí, z níž je patrné, že o prohlídce vozidla, při které jej M. Š. zastoupil, žalobce věděl a byl s jejím výsledkem seznámen. Žalobce se tak o zařazení škody do kategorie „totální“ dozvěděl dne 2. 8. 2012. Navrhla proto zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor“ C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Odvolacím soudem byla zamítnuta žaloba sestávající ze dvou samostatných nároků, přičemž nárok na náhradu parkovného ve výši 9 820 Kč nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné ohledně nároku na náhradu za „půjčovné“ (správně „nájemné“) náhradního vozidla v částce 74 424 Kč s příslušenstvím, neboť odvolací soud se při řešení otázky, kdy je objektivně zřejmé, že vozidlo je natolik poškozeno, že opravováno nebude, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

Rozsah plnění, k němuž je žalovaná povinna podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je dán rozsahem způsobené škody. Újma spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na "vypůjčení" (dnes správně "nájem") osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou, kterou je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozsudku se uvádí, že jde o náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v důsledku poškození dočasně nepoužitelnou; tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu nájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na nájem náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na nájem náhradní věci, odpovídající věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny nájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, Soubor C 8366).

Řešení otázky, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Délka nutné doby se automaticky nerovná době do poskytnutí pojistného plnění, nýbrž se vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem (stav vozu, rozsah opravy, existence tzv. totální škody) posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné, se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod. Hledisko účelnosti tedy zahrnuje jak srovnatelnou kvalitu náhradního vozu, tak dobu, po kterou je opodstatněno jeho využití. Náklady nájmu náhradního vozidla jsou účelné, není-li dosud zřejmá výše nákladů na opravu vozidla poškozeného při dopravní nehodě a to, zda vůbec bude účelné je opravit. Za dobu, kdy je již objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, nelze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti s poškozením vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011, Soubor C 12293, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 232/2012).

Odvolací soud (i soud prvního stupně) postavil své rozhodnutí na právním závěru, že objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná a prováděna nebude, bylo v projednávané věci v okamžiku, kdy se žalobce od pracovníka servisu M. Š. dozvěděl závěr technika, který z pověření žalované poškozené vozidlo prohlédl, že navrhuje likvidovat pojistnou událost jako totální škodu. Avšak informaci, kterou se poškozený dozvěděl zprostředkovaně od svědka, který byl přítomen prohlídce vozidla, nelze považovat za objektivní a konečný závěr pojistitele o způsobu likvidace škody zaplacením hodnoty vozidla s odečtením upotřebitelných zbytků. Z obsahu spisu se podává (a je to i běžné), že závěr technika po prohlídce poškozeného vozidla byl podkladem pro likvidátora žalované, který o způsobu řešení pojistné události rozhodl. V projednávané věci lze proto souhlasit s dovolatelem, že do doby než byl žalovanou informován o tom, že oprava vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, nebyla tato skutečnost objektivně zřejmá. Do té doby nebylo jisté, zda žalovaná skutečně zvolí tento způsob likvidace pojistné události. Jestliže žalovaná měla již od 27. 7. 2012 k dispozici návrh technika na řešení pojistné události, nic jí nebránilo žalobce o tomto způsobu řešení informovat. Lze se pozastavit nad stanoviskem žalované uvedeným v jejím vyjádření k žalobě, že se „domnívá, že některý ze zaměstnanců servisu nutně musel poškozeného informovat o tom, jak proběhla prohlídka a co bylo jejím závěrem“, neboť z něho vyplývá, že nepovažuje za nutné poškozené informovat o způsobu likvidace škody, ale současně se brání úhradě nákladů vzniklých v příčinné souvislosti se škodní událostí pouze na základě domněnek, aniž by se snažila předejít vzniku těchto nákladů poškozenému.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vyslovil-li v rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011, že nájemné za dobu, kdy je již objektivně zřejmé, že oprava prováděna nebude, nelze zásadně považovat za účelný a nutný náklad, zohlednil konkrétní okolnosti řešené věci, tedy zjevný nepoměr mezi pojistným plněním za totální škodu (14 500 Kč) a náklady na nájem náhradního vozidla (108.902,70 Kč). Výraz „zásadně“ v dané souvislosti vyjadřuje, že není vyloučeno, aby náklady na nájemné náhradního vozidla byly výjimečně posouzeny jako účelné a nutné i později, odůvodňují-li to konkrétní skutkové okolnosti případu. S tím korespondují i závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17, že využívání náhradního vozidla nemůže být zcela bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití. Z toho důvodu by se obecné soudy měly ve své judikatuře věnovat hranicím, v jejichž rámci lze užívání náhradního vozidla považovat ještě za účelné. Dospěje-li soud k závěru, že v projednávaném případě je z hlediska přiznání nároku na proplacení nákladů nájmu náhradního vozidla rozhodný právě okamžik prohlášení pojišťovny o způsobu likvidace škody, měl by se blíže vypořádat s tím, zda je toto prohlášení způsobilé zamezit tomu, aby poškozený již nemusel v souvislosti s dopravní nehodou vynakládat další finanční prostředky. Z tohoto pohledu může být významná i okolnost, kdy bylo poskytnuto pojistné plnění poškozenému, který ze svých prostředků není schopen dříve si obstarat vlastní vozidlo. V posuzované věci však žalobce požaduje náhradu jen do data oznámení pojistitele, kdy mu rovněž bylo vyplaceno pojistné plnění.

Pokud tedy odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že poškozený nemá právo na náhradu nákladů nájmu náhradního vozidla za celou dobu, po kterou nemohl v důsledku dopravní nehody užívat svoje vozidlo, tedy od okamžiku nehody až do doby, kdy mu žalovaná sdělila svůj závěr o tom, že vozidlo z důvodu hospodárnosti opravováno nebude, ačkoli to do této doby nebylo objektivně zřejmé, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Vzhledem k tomu, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl shledán opodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu ohledně částky 74 424 Kč s příslušenstvím zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek a doplňující usnesení tohoto soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Sluší se dodat, že bude-li mít soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, pochybnosti o účelnosti a nutnosti nájmu náhradního automobilu žalobcem, který od počátku tvrdil, že poškozené vozidlo užíval k podnikání a že náhradní vozidlo právě k tomuto účelu nezbytně potřebuje, bude třeba, aby se v dalším řízení řešení této otázky věnoval a případně žalobce poučil o potřebě doplnit v tomto směru svá tvrzení a navrhnout důkazy.

Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru