Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1451/2017Usnesení NS ze dne 09.06.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1451.2017.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1451/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka, a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové, v právní věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 63998530, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, o 109.363,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 11 C 249/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 15 Co 210/2016-142, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, č. j. 15 Co 210/2016-142, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc v tomto rozsahu se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 11 C 249/2014-84, zamítl žalobu na zaplacení 109.363,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, jež mu vznikla při dopravní nehodě, kdy žalobce nasedl jako spolujezdec na čtyřkolku vědomě s řidičem, který řídil pod vlivem alkoholu, a v důsledku nepřiměřené rychlosti a nezvládnutí jízdy pak narazil do stromu. Žalovaná mimosoudně uhradila žalobci polovinu celkové náhrady škody na zdraví s tím, že ve zbytku nese spoluzavinění na vzniku újmy na svém zdraví; žalobce však uznává své spoluzavinění pouze v rozsahu 25 % a požaduje tomu odpovídající částku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stejnou měrou jako opilý řidič se na dopravní nehodě podílel i žalobce, proto mu další náhrada nenáleží.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 15 Co 210/2016-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 109.363,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že žalobce věděl o opilosti řidiče čtyřkolky, proto není spoluzavinění v rozsahu jedné poloviny přiměřené, neboť okolnostem případu a judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá spoluzavinění poškozeného pouze v rozsahu 25 %; žalobce má tedy právo na úhradu

žalované částky. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalobce dovolání s námitkou, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud pochybil tím, že náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl úspěšný v plném rozsahu a měl právo na plnou náhradu nákladů řízení. Uvedené ustanovení nelze v tomto případě aplikovat ani z důvodu, že nešlo o výši plnění, která by závisela na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., neboť žalobce žalobou přesně určil částku, kterou požadoval přiznat, rozhodnutí odvolacího soudu tedy nezáviselo na jeho úvaze tak, jak má na mysli § 142 odst. 3 o. s. ř. Podle žalobce navíc není výrok o náhradě nákladů řízení náležitě odůvodněn a nesplňuje tak požadavek přezkoumatelnosti, jak vyplývá též z rozhodování Ústavního soudu (jeho nálezů ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99 a ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit mu na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 63.754,50 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.791,50 Kč.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovoláním vymezené právní otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; dovolání je proto i důvodné.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jíž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití této výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).

O případ uvedený v § 142 odst. 3 o. s. ř. se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud posuzoval opodstatněnost žalobou uplatněného nároku z hlediska rozsahu tzv. spoluzavinění poškozeného na vzniku škody (podle § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám). Je pravdou, že i zde závisí rozhodnutí na určitém uvážení soudu, je ovšem nutno rozlišovat mezi tzv. volnou úvahou a aplikací právní normy s relativně neurčitou hypotézou, jíž je i ustanovení § 441 obč. zák. Při aplikaci takové normy spočívá prostor pro uvážení soudu v posouzení, zda lze konkrétní skutkový stav podřadit pod danou právní normu. V kladném případě soud následně již musí postupovat a rozhodnout podle dané právní normy. Naproti tomu „volnou úvahou“ soudu (nejedná se o úvahu zcela volnou ve smyslu libovůle) se rozumí situace, kdy zákon poskytuje soudu určitou diskreční pravomoc – prostor pro uvážení v tom směru, zda danou právní normu vůbec aplikuje (zpravidla formulací „soud může…“) či jaký právní následek z konkrétní právní normy dovodí (možnost soudu určit právní následek v mezích stanovených zákonem – např. určení výše plnění při skutkových nesnázích ve smyslu § 136 o. s. ř.). V tomto směru je zřejmé, že posuzování míry spoluzavinění poškozeného nespadá pod kategorii volné úvahy soudu. V konečném důsledku směřuje rozhodování soudu o míře spoluzavinění k posouzení existence příčinné souvislosti mezi škodou a okolnostmi přičitatelnými na jedné straně škůdci a na straně druhé poškozenému. Jedná se tak o posouzení jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy o právní posouzení základu nároku, nikoli pouze jeho výše (srov. shodně také Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977). V případě posuzování míry spoluzavinění poškozeného se proto nejedná o úvahu soudu o výši plnění ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., jak nesprávně dovodil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Kromě toho je ovšem zřejmé, že použití § 142 odst. 3 o. s. ř. je z povahy věci vyloučeno tam, kde žalobce měl ve věci plný úspěch (viz výslovnou dikci návětí tohoto ustanovení „i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný“). Toto ustanovení totiž dopadá na situace, kdy žalobce sice neuspěl v plném rozsahu, ovšem stalo se tak pro zmíněnou okolnost spočívající ve volné úvaze soudu či v závislosti na znaleckém posudku, takže je namístě přiznat mu přesto plnou náhradu nákladů řízení, nikoliv jen částečnou podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Jestliže ovšem byl žalobce v posuzovaném případě se svým nárokem zcela úspěšný, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit částku v celé požadované výši, uplatní se režim ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci náleží zásadně plná náhrada nákladů řízení bez ohledu na to, zda rozhodnutí záviselo na volné úvaze soudu; výše náhrady tak může být korigována jen za podmínek uvedených v § 150 o. s. ř., či v rámci tzv. separace nákladů podle § 147 odst. 1 o. s. ř. Jestliže odvolací soud důvody pro takový postup neshledal a nezdůvodnil je, neměl opodstatnění pro výrok, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nesprávným, a proto rozsudek v napadeném výroku, který má povahu usnesení, podle § 243e o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil v tomto rozsahu k novému rozhodnutí.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. června 2017

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru