Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1451/2000Usnesení NS ze dne 20.12.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1451.2000.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 2 písm. g) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1451/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. E. Š. proti žalované JUDr. L. L., o zaplacení 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 35/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 1999, č. j. 13 Co 76/99-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 11. 1998, č. j. 20 C 35/98-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč se 17% úrokem od 1. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 7. 11. 1994 žalobce koupil od Ing. A. M., zastoupeného žalovanou, dům čp. 527 v P., Ř. 22, se stavební parcelou č. 60 v k. ú. V. za cenu 14.000.000,- Kč. Na nemovitosti vázla zástavní práva, a proto podle ujednání obsaženého ve smlouvě byla část kupní ceny ve výši 12.600.000,- Kč poukázána zástavnímu věřiteli a zbylých 1.400.000,- Kč na účet žalované s tím, že z ní budou uhrazeny povinné platby prodávajícího, který měl zaplatit daň z převodu nemovitosti. Ačkoliv žalovaná ujistila žalobce, že prodávající, který byl v době uzavření smlouvy ve vazbě, nemá k jejímu účtu žádné dispoziční právo, předala Ing. M. po jeho propuštění z vazby postupně zhruba 350.000,- Kč; daň z převodu nemovitosti nebyla zaplacena. Dne 11. 9. 1997 byl žalobce (jako ručitel) vyzván Finančním úřadem pro P. k zaplacení daně z převodu předmětné nemovitosti a dne 13. 1. 1998 byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky žalobce pro daňový nedoplatek 700.000,- Kč a exekuční náklady 14.000,- Kč. Soud dovodil, že provedením exekuce pro uspokojení daňové pohledávky vznikla žalobci škoda, neboť částku 700.000,- Kč již zaplatil v rámci kupní ceny. Za tuto škodu odpovídá podle § 420 odst. 1 obč. zák. žalovaná, která se dopustila protiprávního jednání spočívajícího v tom, že ač byla prodávajícím zmocněna ke všem úkonům souvisejícím s prodejem nemovitosti i k jednání s příslušnými státními orgány, včetně finančního úřadu, a měla za prodávajícího zaplatit daň z prostředků svěřených jí žalobcem k tomuto účelu, neučinila tak a peníze předala Ing. M. po jeho propuštění z vazby. Žalobce přitom důvodně předpokládal, že daňovou povinnost za prodávajícího žalovaná vyřídí, protože ho v celé záležitosti zastupovala, a stejně tak předpokládal, že se poskytnuté prostředky nedostanou do dispozice prodávajícího; jen za těchto podmínek totiž s popsaným způsobem platby části kupní ceny souhlasil.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 1999, č. j. 13 Co 76/99-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobci 17% úrok z částky 700.000,- Kč od 1. 3. 1995 do zaplacení zrušil, věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za podstatnou považoval především okolnost, že ještě před uzavřením kupní smlouvy bylo sjednáno, že částka 1.400.000,- Kč určená na zaplacení daně z převodu nemovitosti a dalších výdajů souvisejících s kupní smlouvou se nedostane do dispozice prodávajícího Ing. M., na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Protože podle platné právní úpravy nelze provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty, je žalobce ručitelem daně z převodu nemovitosti a vydáním exekučního příkazu Finančním úřadem pro P. pro daňový nedoplatek došlo ke zmenšení jeho majetku, který byl příkazem postižen. Žalovaná porušila právní povinnost tím, že měla zajistit zaplacení daně z převodu nemovitosti z prostředků k tomu určených v kupní smlouvě ze dne 7. 11. 1994, peníze převzala do své dispozice, avšak v rozporu s tím je vydala Ing. M., čímž způsobila, že daň nebyla zaplacena. Odvolací soud nepřipustil proti rozsudku dovolání s odůvodněním, že odpovědnost žalované za škodu a její pasivní věcná legitimace vyplývá z porušení povinnosti zaplatit za klienta daň z převodu nemovitosti z prostředků k tomu určených v kupní smlouvě ze dne 7. 11. 1994, s nimiž disponovala; aktivní věcná legitimace žalobce pak vyplývá z poškození protiprávním jednáním žalované a nemění na ní nic ani označení účastníků kupní smlouvy.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) a § 239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. a) – d) o.s.ř. Namítá především, že v řízení před soudem prvního stupně ve věci rozhodoval soudce JUDr. L. (správně L.) N., u něhož lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti; pracoval totiž jako soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 v době, kdy na stejném pracovišti a ve stejném postavení pracovala i JUDr. J. Š., manželka žalobce a nynější místopředsedkyně tohoto soudu. Podle dovolatelky nelze vyloučit, že se JUDr. L. N. mohl seznámit i se žalobcem samotným, když s JUDr. J. Š. se zná daleko lépe, než uvedl ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti. Podjatost uvedeného soudce kromě toho dokládá i jeho postup při projednávání věci, kdy na jedné straně pečlivě zkoumal finanční situaci žalované v souvislosti s její žádostí o osvobození od soudních poplatků, zatímco žalobci usnesením ze dne 19. 3. 1998, č. j. 20 C 35/98-11, bez dalšího přiznal úplné osvobození od soudních poplatků, aniž by se ve spise nacházela žádost. Dovolatelka dále namítá, že soudce JUDr. L. N. se dopustil chyb při projednávání a rozhodování věci, zejména při zjišťování skutkového stavu. Žalobci přiznal úrok ze žalované částky od 1. 3. 1995, ovšem teprve 13. 1. 1998 finanční úřad vydal exekuční příkaz. Kromě toho bylo daňové exekuční řízení přerušeno, daň dosud zaplacena nebyla a pouhé vydání exekučního příkazu nemůže samo o sobě znamenat způsobení škody, protože není jisté, že daňová exekuce bude vykonána. Skutkové zjištění pro posouzení otázky, zda vznikla žalobci škoda, zůstalo neúplné a soudce JUDr. N. dále nezjišťoval, na základě které konkrétní plné moci měla vzniknout údajná povinnost žalované zaplatit daň, jaký průběh a výsledek měla či má daňová exekuce, vedená pro zcela totožnou daňovou pohledávku proti Ing. A. M., když právě z posledně jmenovaného důvodu Finanční úřad v P. řízení týkající se žalobce jako daňového ručitele přerušil. Žalovaná námitku podjatosti soudce JUDr. L. N. opětovně vznesla při jednání před odvolacím soudem dne 12. 3. 1999, avšak Městský soud v Praze se jí vůbec nezabýval. Dovolatelka s ohledem na postup odvolacího soudu vyslovuje pochybnosti o objektivnosti a nepodjatosti soudců Městského soudu v Praze, který působí ve stejné budově jako Obvodní soud pro Prahu 4, u něhož pracuje manželka žalobce jako místopředsedkyně soudu, a lze důvodně předpokládat její osobní známost s některými členy senátu městského soudu, který odvolání projednával. Dovolatelka dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem vůbec nebylo zjištěno, na základě jakého právního důvodu mělo být s předmětnou částkou naloženo způsobem, který uvádějí soudy obou stupňů; mezi dovolatelkou a žalobcem nebyla uzavřena žádná mandátní smlouva, podle níž by byla povinna nakládat s ní určitým způsobem, a taková povinnost pro prodávajícího, resp. žalovanou jako jeho právní zástupkyni, nevyplývá ani z článku IV. uzavřené kupní smlouvy. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu, ve výroku o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, byl zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Protože dovolatelka jeden z těchto důvodů výslovně uplatňuje, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z obsahu spisu vyplývá, že předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. L. N. se k námitce podjatosti, vznesené žalovanou již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, písemně vyjádřil tak, že zná soudkyni JUDr. Š., avšak podjatým se být necítí; jejího manžela nezná a k věci nemá žádný vztah. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 1998, č. j. 14 Nc 352/98-23, rozhodl, že JUDr. L. N. není z projednávání a rozhodování této věci vyloučen. Vzhledem k tomu, že ani pravomocné rozhodnutí nadřízeného soudu vydané v průběhu řízení o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997), zabýval se dovolací soud tím, zda ve věci skutečně rozhodoval vyloučený soudce.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna vztahem k účastníkům řízení a jejich zástupcům nebo jeho zájmem na výsledku řízení. Proto zákon zakládá dva okruhy důvodů pro vyloučení soudce; poměr soudce k věci a poměr soudce k účastníkům (jejich zástupcům). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6).

Výtky dovolatelky vůči soudci JUDr. L. N., jež se týkají především způsobu vedení řízení, rozhodování o osvobození od soudních poplatků a jeho skutkových a právních závěrů v rozhodnutí, proto nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci ve smyslu § 14 o.s.ř. Dovolatelka kromě toho nedoložila ani ty konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že soudce ve věci rozhodující byl při svém rozhodování ovlivněn vztahem k věci či k účastníkům řízení. Její obecné tvrzení, že žalobce je manželem soudkyně, která dříve působila na stejném soudě jako soudce, který ve věci v prvním stupni rozhodoval, samo o sobě o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce nic nevypovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2248/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 6, pod C 554). Z vyjádření JUDr. L. N. k námitce podjatosti vyplývá, že JUDr. Š. sice zná, avšak nebrání mu to v objektivním rozhodování věci, v níž jako účastník vystupuje její manžel. Pouhý obecný odkaz dovolatelky na to, že se jmenovaný soudce s JUDr. Š. „zná daleko lépe, než uvádí ve svém vyjádření“, a že není vyloučeno, že se mohl seznámit i s jejím manželem, sám o sobě vyloučení ve věci rozhodujícího soudce nezpůsobuje. Dovolatelka totiž neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by svědčila o tom, že soudce ve věci rozhodující byl při svém rozhodování něčím ovlivněn, a předestírá jen své subjektivní hodnocení průběhu řízení, bez toho, že by uváděla jak konkrétně byly skutkové, či právní závěry soudu ovlivněny právě skutečností, že žalobce je manželem bývalé kolegyně soudce soudu prvního stupně. Obdobné platí iov dovolání naznačených pochybnostech o nepodjatosti členů senátu odvolacího soudu.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na připuštění dovolání. Dovolání může být podle posledně citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání přitom může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a proto je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

Žalovaná v projednávané věci při jednání odvolacího soudu dne 12. 3. 1999 navrhla připuštění dovolání k posouzení otázek „aktivní legitimace žalobce, vázanosti žalované příkazy klienta, významu jednání předcházející uzavření kupní smlouvy, týkající se povinnosti zaplacení kupní ceny, jakož i povinnosti nakládání s částkou 1,4 mil. Kč v ní uvedené, zda k povinnosti podat daňové přiznání stačí generální plná moc a zda takové zmocnění zahrnuje povinnost přímo pro žalovanou zaplatit daň za klienta\". Její návrh tedy směřuje jednak k výkladu věcné legitimace na straně žalobce, tj. zda je oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s kupní smlouvou, v níž je jako kupující označena firma, pod níž podnikal, jednak k posouzení otázek porušení právní povinnosti na straně žalované.

V dovolání pak žalovaná uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) až d) o.s.ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že v otázce porušení právní povinnosti a aktivní legitimace žalobce nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je to, že se soud prvního stupně (a odvolací soud, který jeho závěry považoval za správné) \"nezabýval podstatnými okolnostmi a neprováděl potřebná skutková zjištění\" ohledně plné moci, která měla žalované založit povinnost provést za prodávajícího úhradu daně z převodu nemovitosti, a ohledně postavení žalobce a jím provozované firmy při uzavření kupní smlouvy. Dovolatelka při argumentaci v uvedených otázkách současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil pro stránce právní; ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že dovolatelka z odlišných skutkových závěrů dospívá k odlišnému právnímu názoru na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudu rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované ke zmíněným otázkám uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nýbrž dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Jestliže se přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, musí se i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho věcného vymezení) týkat řešení právě těch právních otázek, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka, pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat za zásadně významné. V dovolacím řízení, v němž je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, se pak mohou tyto právní otázky stát skutečným předmětem přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

Logicky pak platí, že jen s posouzením těchto právních otázek (to jest otázek objektivně otevřených přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl), je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že spatřoval-li dovolatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení konkrétně vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.

Žalovaná podává dovolání i z důvodu nesprávného posouzení právní otázky vzniku škody, namítá-li, že nebylo prokázáno, zda žalobci přes exekuční řízení vedené finančním úřadem vůbec škoda vznikla. Je tedy zřejmé, že pokud dovolání směřuje k posouzení otázky vzniku škody, jako jedné z podmínek odpovědnosti žalované za škodu, je v tomto směru přípustnost dovolání požadována z důvodu jiného, než který byl uplatněn v odvolacím řízení, a dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. pro uvedenou otázku není přípustné.

Protože z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. dovolání není přípustné, protože usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. postiženo, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru