Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1409/2003Rozsudek NS ze dne 28.07.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1409.2003.1
Dotčené předpisy

§ 415 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 663 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1409/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce S. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. M., a 2/ Z. M., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 49.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 160/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002, č. j. 29 Co 386/2002 - 128, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, č. j. 29 Co 386/2002 - 128, vyjma vyhovujícího výroku ohledně částky 457,- Kč s 10 % úrokem od 8. 6. 2000 do zaplacení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2002, č. j. 41 C 160/2000 - 103, vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s úrokem z prodlení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaných odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 28. 1. 2000 domáhal zaplacení částky 25.183,- Kč s 26 % úrokem z částky 24. 726,- Kč od 1. 7. 1998 do zaplacení a s 15 % úrokem z částky 457,- Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaní nevyklidili byt 1+1, přidělený jim v roce 1987 jako přístřeší, nacházející se v domě čp. 860 v P., jehož se v roce 1991 stal spoluvlastníkem a jehož je od 5. 8. 1998 výlučným vlastníkem, ačkoliv jejich bytová situace byla vyřešena, neboť se stali nájemci jiného bytu; tím žalobci způsobili za období od ledna 1998 do června 1998 škodu ve formě ušlého zisku, kterého by po odečtení plateb placených žalovanými mohl dosáhnout, pokud by byt pronajal za neregulované nájemné. Dále žalobce požadoval dluh za služby spojené s užíváním bytu za rok 1998 ve výši 457,- Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 28. 12. 2000 žalobce uplatnil další částku 23.845,- Kč s 15 % úrokem z částky 14.304,- od 1. 3. 1999 do zaplacení a s 12 % úrokem z částky 9.536,- od 1. 5. 1999 do zaplacení jako ušlý zisk za období od července 1998 do dubna 1999.

Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co usnesením ze dne 26. 1. 2001, č. j. 41 C 160/2000 - 29, připustil rozšíření žaloby o částku 23.845,- Kč s příslušenstvím, rozsudkem ze dne 6. 6. 2001, č. j. 41 C 160/2000 - 59, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce se v roce 1991 stal podílovým spoluvlastníkem a od 5. 8. 1998 je výlučným vlastníkem domu čp. 860 v P., v němž se ve 2. patře nachází byt III. kategorie o velikosti 1+1, který byl žalovaným poskytnut jako přístřeší rozhodnutím bývalého ONV v P. ze dne 23. 3. 1987. Přestože se žalovaní podle smlouvy o nájmu bytu z 19. 6. 1995 stali nájemci bytu č. 12, I. kategorie o velikosti 2+1, v 5. podlaží domu čp. 1456 v P., bydleli i nadále v bytě, jenž se nachází v domě - nyní ve vlastnictví žalobce, přičemž mu platili regulované nájemné za první pololetí roku 1998 v částce 879,- Kč měsíčně a od 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999 v částce 1.719,- Kč měsíčně (včetně záloh za služby), jež jim žalobce analogicky vyměřoval podle vyhl. č. 176/1993 Sb. I když žalované vyzval dopisy ze dne 8. 7. 1998, 17. 7. 1998, 31. 7. 1998, 10. 8. 1998, 1. 12. 1998, 15. 12. 1998 a 30. 12. 1998, aby byt poskytnutý jim jako přístřeší vyklidili do 31. 8. 1998 (posléze požadoval jejich vyklizení do 31. 12. 1998) nebo aby s ním uzavřeli nájemní smlouvu na dobu určitou se sjednáním nájemného v neregulované výši, odstěhovali se až dne 2. 5. 1999. Dále vzal soud za prokázané, že nájemní smlouvou ze dne 22. 6. 1999 žalobce pronajal předmětný byt po provedené rekonstrukci, jež si vyžádala náklady v částce 52.513,55 Kč, za smluvní nájemné ve výši 6.000,-Kč měsíčně bez záloh na služby. Při právním posouzení věci vycházel obvodní soud z ust. § 420 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalovaní žádnou právní povinnost, ať již vyplývající ze zákona či ze závazku, neporušili; žalobci sice neoznámili, že jim byl přidělen jiný byt, do něhož se podle jejich tvrzení nenastěhovali proto, že nevyhovoval jejich rodině se dvěma dětmi, avšak žádný právní předpis takovouto oznamovací povinnost žalovaným neukládá, pouze v § 53 odst. 2 z. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění účinném ke dni přidělení přístřeší, bylo uvedeno, že přístřeší může být poskytnuto do doby, než si občané opatří řádné ubytování, např. pokoj v hotelu nebo ubytovně. Občanský zákoník, jímž byl zákon o hospodaření s byty s účinností od 1. 1. 1992 zrušen, upravuje přístřeší pouze v ust. § 712 odst. 5, věta třetí v souvislosti s bytovými náhradami. Za neprokázanou považoval soud prvního stupně i výši tvrzené škody, která měla žalobci vzniknout, neboť předložil jen tabulku průměrných výsledků výběrových řízení bytové komise OR Prahy 4, a nepředložil důkazy o tom, že by předmětný byt byl v rozhodném období schopen pronajmout za částky 5.000,- měsíčně, resp. 6.000,- Kč měsíčně. Za neopodstatněný považoval i jeho nárok na zaplacení částky 457,- Kč.

K odvolaní žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2001, č. j. 29 Co 462/2001 - 85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, a na rozdíl od něj dovodil, že „žalovaní nepochybně porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, jestliže poté, co v roce 1995 získali byt, nevyklidili byt užívaný jako přístřeší v nemovitosti žalobce, jemuž znemožnili předmětný byt pronajmout za neregulované nájemné a kterému proto vznikla v důsledku porušení uvedené právní povinnosti škoda spočívající v ušlém zisku (§ 442 odst. 1 obč. zák.)“. Podle městského soudu tak jsou dány předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší žalobcem uplatněných nároků.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 41 C 160/2000 - 103, tak, žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 49.028,- Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 24.726,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 14.304,- Kč od 1. 3. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 9.536,- Kč od 1. 5. 1999 do zaplacení, s 15 % úrokem z prodlení z částky 457,- Kč od 1. 12. 2001 do zaplacení, žalobu ohledně zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 26 % z částky 24.726,- Kč od 1. 7. 1998 do 31. 1. 1998, úroku z prodlení ve výši 11 % z částky 24.726,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 457,- Kč od 1. 1. 1999 do 30. 11. 20001 a úroku z prodlení z částky 457,- Kč od 1. 12. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu vyslovenému v jeho zrušujícím usnesení dovodil, že žalovaní porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. tím, že poté, co v roce 1995 získali jiný byt, nevyklidili byt nacházející se v domě žalobce, a odpovídají proto podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu, která žalobci ve formě ušlého zisku vznikla. Pokud jde o výši škody, vzal soud z tabulky o průměrných výsledcích výběrových řízení komise pro výběrová řízení ve věcech bytových OR P. ze dne 4. 9. 1998 za prokázané, že nájemné za byt 1+1, I. kategorie v běžném měsíci představovalo částku 5.085,- Kč při nájmu v prvém měsíci 350.000,- Kč a v předplacené částce 23.881,- Kč a za byt II. kategorie nájemné ve výši 5.057,- Kč měsíčně při prvním nájemném v měsíci ve výši 182.500,-Kč a předplacenou částkou 223.910,- Kč. Z písemného potvrzení Ing. V. Č. bylo dále zjištěno, že jmenovaný „si chtěl pronajmout předmětný byt od žalobce již v roce 1998 a v tomto směru s ním také vedl jednání, která by ústila v uzavření nájemní smlouvy z 22. 6. 1999“. Obvodní soud dospěl k závěru, že v prvním pololetí roku 1998 ušel žalobci zisk ve výši 4.121,- Kč měsíčně, když neregulované nájemné za byt I. kategorie mohlo činit 5.000,- Kč a žalovaní platili 879,- Kč měsíčně, tedy od 1. 1. 1998 do 30. 6. 1998 ve výši 24.726,- Kč, a za období od července 1998 do dubna 1999, kdy bylo možné byt pronajmout za neregulované nájemné ve výši 6.000,- Kč a kdy žalovaní platili měsíční nájemné 1.231,- Kč, ušel žalobci zisk ve výši 4.768,- Kč měsíčně, tedy za období od 1. 7. 1998 do 30. 4. 1999 ve výši 23.845,- Kč (celkem 48. 571,- Kč), a vyhověl i požadavku žalobce na zaplacení částky 457,- Kč jako nedoplatku za náklady vynaložené na služby spojené s užíváním bytu za rok 1998. Soud nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanými, neboť dozvěděl-li se žalobce dne 18. 11. 1998 na policii, že žalovaní nejsou hlášeni v jeho nemovitosti, a následně na to zjistil, že jsou nájemci jiného bytu, a byla-li žaloba podána dne 31. 1. 2000, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby. Za nedůvodnou považoval soud i námitku žalovaných, že mezi účastníky vznikl v mezidobí nájemní vztah, neboť k uzavření nájemní smlouvy mezi nimi nedošlo.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č. j. 29 Co 386/2002 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 49.028,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 25.183,- Kč od 8. 6. 2000 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 23.845,- Kč od 27. 1. 2001 do zaplacení, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a po právní stránce se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaní odpovídají podle § 420 odst. 1 obč. zák. za škodu, kterou způsobili porušením právní povinnosti stanovené v § 415 obč. zák., neboť poté, co se stali nájemci bytu v Praze 4, v Jeřábkově ulici, nevyklidili byt poskytnutý jim jako přístřeší, a jsou proto povinni nahradit žalobci ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák). Ohledně vznesené námitky promlčení dovodil, že žalovaní způsobili žalobci škodu úmyslně, a za situace, kdy žaloba o zaplacení částky 25.183,- Kč s přísl. (ušlý zisk za prvé pololetí roku 1998 a dluh z vyúčtování služeb za rok 1998) byla podána u soudu dne 31. 1. 2000 a kdy podání, jímž žalobce požadoval zaplatit dalších 23.845,- Kč s přísl. jako ušlý zisk za prosinec 1998 (správně červenec 1998) až duben 1999, bylo soudu doručeno dne 20. 12. 2000, a kdy se žalobce v lednu či únoru 1999 dozvěděl, že žalovaní jsou nájemci bytu v P. (jak v odvolacím řízení uvedl), je namístě závěr, že se jeho právo na náhradu škody nepromlčelo v desetileté objektivní ani ve dvouleté subjektivní promlčecí době (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Skutečnost, že žalobce se stal výlučným vlastníkem nemovitosti až dne 5. 8. 1998, není podle názoru městského soudu pro posouzení věci s ohledem na ust. § 513 obč. zák. významná, a případná není ani námitka žalovaných, že předmětný byt v domě žalobce není bytem první kategorie, poněvadž výše neregulovaného nájemného je dána dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je u důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nevyklizením bytu, jenž jim byl poskytnut jako přístřeší, porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák., neboť povinnost vyklidit přístřeší ze žádného právního předpisu nevyplývá. Poukazují na to, že nájemní byt v Praze 4, Jeřábkově ul. byl pro ně nevhodný a neřešil jejich bytovou situaci, protože pro rodinu s malými a nemocnými dětmi by byl přeplněný; měli proto v úmyslu jej vyměnit za větší, což se jim podařilo až v roce 2000. Přestože žalovaní tyto okolnosti namítali již v průběhu řízení a předložili i lékařské zprávy o zdravotním stavu dětí, soudy se jimi nezabývaly, a odvolací soud kromě toho dovodil, že škodu žalobci způsobili úmyslně, s čímž dovolatelé rovněž nesouhlasí. Poukazují na ust. § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., podle kterého soud nepřivolí k výpovědi z nájmu bytu, jestliže na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, a mají za to, že o obdobnou situaci se jednalo i v jejich případě, neboť důvodem jejich nepřestěhování se do nájemního bytu byl zájem o nezl. děti a jejich zdraví a nevhodnost přiděleného bytu. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že skutkové zjištění ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z logiky věci vyplývá, že zjistil-li žalobce dne 18. 11. 1998, že žalovaní nejsou v jeho domě hlášeni k trvalému pobytu, dozvěděl se toho dne současně i o tom, že jsou hlášeni v P. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce proto počala běžet tímto dnem a městský soud pochybil, vyšel-li z prohlášení žalobce, že se tak stalo až o několik měsíců později. Nesprávný je tudíž i jeho závěr, že nedošlo k promlčení nároku ani zčásti, zejména byl-li uplatněn dne 28. 12. 2000. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím, proti němuž není dovolání vzhledem k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné - a opírá se o zákonné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž je přípustné, důvodné, jinak je nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Protože potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobce (o nároku na zaplacení ušlého zisku ve výši částky 48. 571,- Kč s přísl. a o nároku na zaplacení částky 457,- Kč s přísl. jako nedoplatku za náklady vynaložené na služby spojené s užíváním bytu za rok 1998), je přípustnost dovolání ohledně každého z těchto nároků třeba zkoumat samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem.

Pokud jde o výrok, jímž byl co do částky 457,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti tomuto výroku odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

V dané věci je uplatněn nárok na náhradu škody, přičemž odpovědnost žalovaných je dovozována z toho, že nevyklidili byt v domě žalobce, který jim byl poskytnut jako přístřeší rozhodnutím bývalého ONV v P. ze dne 23. 3. 1987, ačkoliv na základě smlouvy o nájmu bytu se od 19. 6. 1995 stali nájemci bytu č. 12, I. kategorie o velikosti 2+1 v 5. podlaží domu čp. 1456 v P.; tím žalovaní podle žalobce porušili svoji právní povinnost (§ 420 obč. zák.), a způsobili mu škodu ve formě ušlého zisku za dobu od 1. 1. 1998 do 30. 4. 1999 ve výši rozdílu mezi neregulovaným nájemným, za nějž žalobce mohl byt pronajmout, a částkou, kterou mu žalovaní zaplatili za užívání bytu.

Podle § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní vztahy vzniklé před tímto datem; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich před uvedeným datem vzniklé, se posuzují podle dosavadních předpisů.

Podle § 853 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Podle § 397 odst. 1 a § 398 věta první obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 bylo možno nemovitost nebo její část přenechat do dočasného užívání jinému; užívání skončilo uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Obsahem daného právního vztahu mohlo být též přenechání bytu do dočasného užívání.

Rozhodnutí národního výboru o poskytnutí přístřeší vydané podle § 53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, (stejně jako rozhodnutí o přidělení bytu) mělo povahu správního aktu (vydávaného podle zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), přičemž soud nebyl oprávněn správnost rozhodnutí národního výboru přezkoumávat (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 42).

Již v rozsudku ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že právní vztah vzniklý na základě rozhodnutí národního výboru z poskytnutí přístřeší podle § 53 odst. 2 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je třeba posoudit jako právní vztah, na jehož základě byl předmětný byt přenechán k dočasnému užívání podle § 397 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991; vzhledem k tomu, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 již neupravuje institut odpovídající ust. § 397 obč. zák. ve znění účinném před tímto datem, posoudí se uvedený právní vztah analogicky (§ 853 obč. zák.) jako právní vztah nájmu ve smyslu ust. § 663 a násl. obč. zák., který je obsahem a účelem - za předpokladu, že za přenechání věci jinému do dočasného užívání byla sjednána úplata - tomuto vztahu nejbližší. Byl-li nájem sjednán na určitou dobu (stanovenou přesně na dny, měsíce, roky), skončí jejím uplynutím, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak (§ 676 odst. 1 obč. zák.). Zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí (§ 677 odst. 1 obč. zák.).

Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyla doba, na kterou byl předmětný byt žalovaným jako přístřeší rozhodnutím ONV v P. ze dne 23. 3. 1987 poskytnut, stanovena časově přesně, je nájemní vztah z nájmu předmětného bytu (§ 663 a násl. obč. zák.) třeba posoudit jako nájem na dobu neurčitou, který zanikne výpovědí pronajímatele podle § 677 odst. 1 obč. zák. (nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem), přičemž pro výpovědní dobu platí ust. § 677 odst. 2, příp. ust. § 678 obč. zák. Protože v posuzovaném případě nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu nebo že by žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu podle § 677 odst. 1 obč. zák., trval nájemní vztah i poté, co se žalovaní stali nájemci bytu v P. Tím, že předmětný byt nevyklidili, se nedopustili protiprávního jednání.

Dovolací soud se z uvedených důvodů neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že žalovaní porušili povinnost zakotvenou v ust. § 415 obč. zák. (§ 420 obč. zák.); nebyl-li v daném případě jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. naplněn, není odpovědnost žalovaných dána.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není, vyjma vyhovujícího výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím, správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uvedenými v dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl v této části zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek, vyjma výroku ohledně částky 457,- Kč s příslušenstvím, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2004

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru