Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1399/2002Usnesení NS ze dne 20.08.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1399.2002.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 95 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1399/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. S., proti žalovanému J. P., advokátu, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 154/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2001, č. j. 17 Co 105/2000-83, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 1999, č. j. 18 C 154/97-38, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 741.895,- Kč s 26 % úrokem od 23. 5. 1997 do 14. 8. 1998, s 23 % úrokem od 14. 8. 1998 do 27. 9. 1998, s 20 % úrokem od 27. 9. 1998 do 23. 12. 1998, a s 15 % úrokem od 23. 12. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2001, č. j. 17 Co 105/2000-83, poté, co připustil změnu žaloby – její rozšíření o částku 741.895,- Kč s 8,5 % úrokem od 5. 11. 2001, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 741.895,- Kč s 26 % úrokem od 23. 5. 1997 do 14. 8. 1998, s 23 % úrokem od 14. 8. 1998 do 27. 9. 1998, s 20 % úrokem od 27. 9. 1998 do 23. 12. 1998, a s 15 % úrokem od 23. 12. 1998 do zaplacení, a další částku 741.895,- Kč s 8,5 % úrokem od 5. 11. 2001 do zaplacení, potvrdil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není v základu dán, neboť nebyly prokázány základní předpoklady odpovědnosti za škodu, a to především vznik škody.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci, pokud soudy učinily závěr, že nebyl prokázán vznik škody v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Přípustnost dovolání vyvozuje ze zásadního významu napadeného rozhodnutí, které řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť právní otázka, zda škoda vznikla či nikoliv, má pro rozhodnutí o věci určující význam. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v nesprávné formulaci výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v části, o níž byla žaloba rozšířena až v odvolacím řízení, a soud prvního stupně o ní tudíž nikdy nerozhodl. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů, a uvedl, že podle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť žalobce ani jeho právní zástupce nepodali v průběhu řízení před odvolacím soudem návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Proto navrhl odmítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu s argumentem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil ( § 239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a přípustnost dovolání není založena ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nejde o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn.

V řízení před soudem prvního stupně žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 741.895,- Kč s příslušenstvím a po zamítnutí žaloby rozšířil v odvolacím řízení žalobu o další částku 741.895,- Kč s příslušenstvím. Po připuštění tohoto rozšíření žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř. ) rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve znění, že celou takto změněnou žalobu zamítl. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že skutkově a právně posoudily nárok žalobce na náhradu škody zcela shodně a dospěly ke stejnému závěru o nedůvodnosti základu tohoto nároku. Rozsudek odvolacího soudu nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani v té části, v níž odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla žaloba v odvolacím řízení rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně. Proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné (srov. rozhodnutí NS ČR z 12. 2.1998 sp.zn. 2 Cdon 417/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.140, roč. 1998).

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelem tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), pak přípustnost dovolání nezakládá, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedeným vadám) dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné, tedy jestliže dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu na základě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. srpna 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru