Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1331/2017Usnesení NS ze dne 30.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1331.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c o. s. ř.

§ 447 obč. zák.

§ 442 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 261/18 ze dne 03.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1331/2017-544

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. G. J. – S., a b) G. A. J., obou zastoupených Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalované: Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci 2116/15, IČO : 64827232, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 139/2008, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.941 Kč k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně a) podala dovolání do výroků I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 20 C 139/2008-430, (ve spojení s usnesením ze dne 8. 7. 2016, č. j. 20 C 139/2008-448), v zamítavých výrocích ohledně částky 26.080,93 eur s příslušenstvím a placení částky 835,33 eur měsíčně počínaje červnem 2008. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o jejím nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti spočívá na nesprávném právním posouzení a je v rozporu s ustanovením § 447 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť i „nezaměstnanci“ náleží po ukončení léčení odškodnění ztráty na výdělku, která je způsobena vedle trvalých následků (snížení její výdělečné schopnosti o 26 %) i situací na trhu práce v Nizozemí, kde žalobkyně žije, a možnosti zaměstnání osob s trvalými následky jsou tam velmi omezené. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadená část rozsudku odvolacího soudu má být rozhodnuta jinak, v její prospěch. Uvádí, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je shodně upraven v § 447 odst. 1 obč. zák. i v § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), přičemž při škodě na zdraví způsobené v souvislosti s výkonem pracovní činnosti v zaměstnaneckém poměru je náhrada v určité výši poskytována, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3558/2010, 21 Cdo 3689/2012, 21 Cdo 1/2015. Dovozuje, že ochrana a náhrada škody by jí měla být poskytnuta ve stejném rozsahu, bez ohledu na to, zda pro trvalé následky a situaci na trhu práce utrpěla ztrátu na výdělku jako zaměstnanec nebo bez souvislosti s plněním svých pracovních povinností, neboť nepřiznáním náhrady za ztrátu na výdělku ve srovnání se zaměstnancem byla porušena její ústavní práva, došlo tak k neodůvodněné diskriminaci a takové rozhodnutí porušuje zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a legitimního očekávání účastníků, jak o tom pojednávají nálezy Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Vyvracela důvody dovolání s tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je napadený rozsudek v souladu, zatímco dovolatelka neoznačila žádné opačné rozhodnutí, a za situace že nárok žalobkyně je upraven občanským zákoníkem, není důvodu dovolávat se právní úpravy v jiném zákoně, jež pro jiné právní vztahy mezi zaměstnancem a jeho zaměstavatelem stanoví jiné právní podmínky pro náhradu škody způsobené nemocí z povolání nebo pracovním úrazem.

Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. byla posouzena jinak.

V důsledku trvalých následků poškození zdraví nemohla žalobkyně a) vykonávat své původní zaměstnání, byla shledána invalidní v rozsahu 26 %, nepříslušel jí tedy invalidní důchod a pro nedostatek pracovních příležitostí nebyla zaměstnána. Právní názor odvolacího soudu, že nedostatek pracovních příležitostí, který je způsoben situací na trhu práce v Nizozemském království, není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví žalobkyně a), za které odpovídá žalovaná, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod č. 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2703/2009, rozsudek ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005, usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2883/2004, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010) vyslovil závěr, že nedosahuje-li poškozený výdělku z důvodu situace na trhu práce, a nikoliv z důvodu poklesu jeho pracovní způsobilosti následkem úrazu způsobeného škůdcem, nemůže mu být uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá příjem z vlastní výdělečné činnosti, a to ani jako náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 obč. zák., ani jako ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák.

Domnívá-li se dovolatelka s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu o nárocích zaměstnanců na náhradu škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, že byla porušena zásada rovnosti a že je diskriminující, když občanskoprávní úprava náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není totožná s úpravou dle zákoníku práce, přehlíží zákonodárcem zjevně zamýšlenou odlišnost občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, odůvodněnou zvýšenou právní ochranou, jež přísluší zaměstnanci jakožto slabší straně. Uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se řídí ustanovením § 447 obč. zák. a není ani v tomto případě důvod posuzovat jej po právní stránce podle pracovněprávních předpisů ani se odklonit od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení není naplněn, dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 16.180 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše zvýšeno o 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 19.941 Kč.

Vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2017

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru