Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1292/2006Usnesení NS ze dne 22.05.2008

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1292.2006.1

přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. C., zastoupenému advokátkou, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 64.660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 139/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 28 Co 431/2004-261, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. února 2006, č. j. 28 Co 92/2006-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.313,80 Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 3. 2004, č. j. 9 C 139/99-215, zamítl žalobu na zaplacení částky 64.660,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 1. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 8. 1997 došlo k dopravní nehodě, při níž se osobní automobil Škoda řízený žalovaným, střetl s osobním automobilem Škoda, řízeným synem žalobce. Pojišťovna žalobci vyplatila pojistná plnění vyjma plnění za poškození vozu ve výši 64.660,- Kč, proto se žalobce domáhá zaplacení této částky po žalovaném. K objasnění příčin kolize automobilů ustanovil soud znalce z oboru silniční dopravy Ing. P. T. a z jeho znaleckého posudku vyplynulo, že dopravní nehodu zavinil svým způsobem jízdy syn žalobce, což byl stejný závěr, ke kterému dospěl znalec K. ve svém posudku, podaném pro účely vyšetřování policie. K námitkám žalobce proti posudku Ing. T. soud ustanovil dalšího soudního znalce z oboru silniční dopravy Ing. V. K., z jehož znaleckého posudku vyplynulo, že nehodu zapříčinil žalovaný, a soud proto k vypracování revizního znaleckého posudku ustanovil znalecký ústav ADN – K. - Doc. Ing. J. Š., CSc. Po zhodnocení výsledků znaleckého dokazování soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný podílel na střetu vozidel; naopak, pravidla silničního provozu porušil syn žalobce, což bylo hlavní příčinou vzniku škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 28 Co 431/2004-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že objektivní míru účasti na vzniklé škodě podle § 431 obč. zák. vyjadřuje především zaviněné jednání nebo opomenutí na straně některého provozovatele, pokud tím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. V dané věci to byl syn žalobce, jenž řídil auto a zapříčinil střet vozidel, zatímco spoluúčast žalovaného na vzniku škody ve smyslu ustanovení § 431 obč. zák. soud neshledal. Odvolací soud vyvrátil pochybnosti žalobce o tom, zda podaný revizní posudek je posudkem ústavním, a učinil závěr, že další znalecké zkoumání by nepřineslo nové pohledy na příčiny nehody, k níž došlo v r. 1997.

Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 25. 4. 2005, č. j. 9 C 139/99-273a, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. 12. 2005, č. j. 9 C 139/99-287, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Toto usnesení bylo k odvolání žalobce Krajským soudem v Praze (usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 28 Co 97/2006-291) změněno jen ohledně výše náhrady nákladů řízení státu a jinak bylo potvrzeno.

Proti výroku o věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že na základě zjištěných rozhodných skutečností učinily nesprávné právní závěry o zavinění dopravní nehody. Namítá, že posudek J. K. lze použít pouze jako listinný důkaz, neboť byl vyžádán pro kázeňské řízení a z důvodu jeho nekvalitního zpracování neměly soudy k němu vůbec přihlížet. Namítá, že znalec Ing. T. se dostatečně nezabýval okolnostmi vzniku dopravní nehody a žalobce za jediný řádně vypracovaný znalecký posudek považuje posudek znalce Ing. V. K., který při vypracování posudku použil uznávané metody a výpočty ověřil pomocí nejnovější verze počítačového programu. Dále zpochybňuje revizní znalecký posudek s tím, že Ing. Š., CSc., není znaleckým ústavem, ale jen fyzickou osobou podnikající v oboru konzultační činnosti pro oblast bezpečnosti silničního provozu. ADN-K. je sice v seznamu znaleckých ústavů zapsán, avšak podle názoru odvolatele se nejedná o soudního znalce či o znalecký ústav. Pokud soud chtěl vyžádat revizní znalecký ústavní posudek, měl ustanovit VUT v B. – Ú. s. i.. Soudům obou stupňů vytýká, že správně nepochopily obsah posudků a výpovědí znalců, což se odrazilo v hodnocení těchto důkazů. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že dosud nebylo řešeno, „co a kdo je znaleckým ústavem“, a bylo rozhodnuto o zavinění dopravní nehody v rozporu s rozhodovací praxí odvolacích soudů a dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V podaném vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které vycházely ze znaleckých posudků. Uvedl, že syn žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, což bylo příčinou dopravní nehody. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel především nesouhlasí se závěry soudů o rozsahu účasti na vzniklé škodě z dopravní nehody a zpochybňuje znalecké posudky, z nichž soudy při svém rozhodnutí vycházely.

Podle ustanovení § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Toto ustanovení upravuje vypořádání škody mezi provozovateli, jež jim následkem střetu vznikla. Rozhodná je účast na způsobení vzniklé škody, což předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména těch, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. I zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele může vyjadřovat objektivní míru účasti na vzniklé škodě, jestliže vedlo ke vzniku škody. Soudní praxe již dříve vyslovila právní názor, že vypořádání škody ze střetu provozů neznamená automaticky, že každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu, a že není vyloučeno, aby výsledek porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů z hlediska § 431 obč. zák. vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002).

Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn nejen tím, že se jedná o otázky právní, jež jsou významné pro danou věc, nýbrž i tím, že toto rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných).

Při dopravních nehodách závisí zhodnocení vlivu jednotlivých okolností (např. způsobu jízdy, reakcí při řízení, jiných vlivů apod.) zpravidla na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Neshodují-li se odpovědi znalců na tutéž otázku a k vyjasnění nevedl ani výslech znalců, lze znalecké posudky podrobit reviznímu znaleckému zkoumání.

Pokud dovolatel v souvislosti se znaleckými posudky namítá vady řízení, je třeba říci, že vady řízení představují dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a lze k ním přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné. V daném případě námitky dovolatele nepředstavují otázku zásadního právního významu, nehledě k tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že ADN – K. - Doc. Ing. J. Š., CSc. je znaleckým ústavem vedeným u Ministerstva spravedlnosti ČR pro obor Doprava silniční a městská se specializacemi na posuzování příčin dopravních nehod a protismykových vlastností vozovek.

Namitky dovolatele, které se vztahují k průběhu nehodového děje nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť tyto námitky se týkají zjištěného skutkového stavu věci a představují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.; to však není tento případ. Pokud jde o námitky proti způsobu hodnocení důkazů znaleckými posudky, nemohou rovněž podléhat dovolacímu přezkumu. Nesprávné skutkové zjištění – jak již bylo uvedeno výše - zakládá totiž dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. a uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nedovoluje (srov. též např. R 8/1994).

Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 3.550,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 8. 3. 2005/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 28. 4. 2005), v částce 75,- Kč. Výsledná částka 3.625,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupkyně žalovaného prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 4.313,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2008

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru