Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1277/2012Usnesení NS ze dne 17.04.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1277.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1277/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, Ondříčkova 1300/48, proti žalované OBI Česká republika, s.r.o., IČO 604 70 968, se sídlem Praha 4, Budějovická 3a, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 32, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 146/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č.j. 55 Co 367/2011-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč k rukám Mgr. Vlastislava Kusáka, advokáta, se sídlem Praha 1, Národní 32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví vzniklé v důsledku úrazu, který utrpěla, když dne 27. 3. 2007 během nákupu v prodejně žalované uklouzla a upadla na mokré podlaze. Požadovala odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v celkové výši 200.000,- Kč, náhradu nákladů léčení ve výši 75.292,- Kč, náhradu nákladů na dopravu ve výši 28.800,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 16.067,- Kč za každý kalendářní měsíc počínaje 27. 3. 2007.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č.j. 7 C 146/2009-67, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 27. 3. 2007 při nakupování v prodejně žalované upadla na mokré podlaze a utrpěla zhmoždění dolní části zad a pánve. Žalovaná jí po podání žaloby uhradila 207.900,- Kč. Jelikož žalobkyně na částečné plnění ze strany žalované nijak procesně nereagovala, soud žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Ve zbytku žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, neboť žalobkyně nepředložila důkazy ke všem svým tvrzením. Ústní jednání se ona, ani její právní zástupkyně, bez omluvy nezúčastnila, čímž se dobrovolně vzdala poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, č.j. 55 Co 367/2011-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo v moci právní zástupkyně svou neúčast u soudního jednání omluvit a požádat o jeho odročení, proto soud prvního stupně nepochybil, pokud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a její zástupkyně, aniž by jim poskytl poučení podle §118a o. s. ř. Ve věci samé přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět, neboť na žalobou uplatněné nároky bylo částečně plněno, žalovaná na částečné plnění procesně nereagovala a neunesla důkazní břemeno.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které (aniž uvedla, z čeho dovozuje jeho přípustnost) odůvodnila tím, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že její právní zástupkyně byla od 14. 3. 2011 v pracovní neschopnosti, 16. 3. 2011, tj. v den nařízeného jednání před soudem prvního stupně, se její zdravotní stav náhle zhoršil, takže musela být hospitalizována ve Fakultní nemocnici v Motole. Závěr odvolacího soudu, že bylo v její moci včas omluvit nepřítomnost u soudu, proto považuje za nesprávný (stejně jako závěr soudu prvního stupně o vzdání se práva na poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.). Dále uvádí, že veškeré podklady pro svá tvrzení poskytla žalované za účelem uzavření mimosoudního vyrovnání, k němuž však nedošlo. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že se dovolatelka nikterak nezabývala otázkou přípustnosti dovolání, přičemž vyjadřuje názor, že se jedná o dovolání nepřípustné. Uplatněný dovolací důvod považuje za nepodložený a tvrzení dovolatelky stran neschopnosti její právní zástupkyně omluvit svou nepřítomnost při ústním jednání u soudu prvního stupně označuje za nevěrohodná. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o čtyřech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku žalobkyně na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (200.000,- Kč), nároku na náhradu nákladů léčení (75.292,- Kč) a nákladů na dopravu (28.800,- Kč) a o nároku na náhradu ztráty na výdělku ve výši 16.067,- Kč za každý kalendářní měsíc počínaje 27. 3. 2007. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události (škoda na zdraví žalobkyně), mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů na dopravu ve výši 28.800,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobkyně je v této části vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť bylo potvrzeno první rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., a soud tedy nepochybil, jestliže projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž nebyl povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak ani jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Tento závěr je v souladu s názory vyslovenými odbornou literaturou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831-832) i ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008, nebo ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2762/2010). Totéž platí, je-li účastník zastoupen zástupcem, jehož prostřednictvím vykonává svá procesní práva a povinnosti. Z hlediska této právní otázky tedy napadené rozhodnutí zásadní právní význam nemá.

Jestliže dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zpochybňuje skutková zjištění, jež odvolací soud učinil stran schopnosti zástupkyně žalobkyně omluvit svou nepřítomnost u jednání před soudem prvního stupně, uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nezpůsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Lze dodat, že námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tedy mimo jiné jestliže byla účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), není od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.463,- Kč včetně 21 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 8 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. dubna 2013

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru