Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1243/2017Usnesení NS ze dne 24.05.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.1243.2017.1
Dotčené předpisy

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1243/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra, a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobkyně PREdistribuce, a. s., IČO 27376516, se sídlem Praha 5, Svornosti 3199/19a, proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Josefem Ticháčkem, advokátem se sídlem Praha 10, Kodaňská 558/25, o 229.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 28 C 180/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-170, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-170, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 7. 2016, č. j. 28 C 180/2013-160, doplnil rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2015, č. j. 28 C 180/2013-121, o výrok V, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 7.596,- Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení 123.760,- Kč (výrok II). Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny 229.653,- Kč s příslušenstvím shledal důvodným v rozsahu 7.596,- Kč s příslušenstvím, a to s ohledem na až v řízení zjištěnou dobu neoprávněného odběru.

K odvolání žalobkyně, které směřovalo toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-170, změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že v čase podání žaloby měla žalobkyně za prokázané, že ze strany žalovaného došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, přičemž skutečnou výši neoprávněného odběru nebylo možné stanovit, neboť nebyla známa skutečná doba trvání tohoto odběru. Žalobkyně mohla postupovat dle § 9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, tedy vyčíslit škodu za dobu od předposledního pravidelného odečtu provedeného za účelem ročního zúčtování spotřeby elektřiny do data zjištění neoprávněného odběru. V daném případě šlo o období od 2. 3. 2012 do 15. 2. 2013. Teprve v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný označil svědka P. U. a navrhl jeho svědeckou výpověď, ze které bylo zjištěno, že k neoprávněnému odběru elektřiny mohlo dojít nejdříve 31. 1. 2013. Tuto skutečnost, která měla zásadní vliv na výsledek projednávané věci, žalovaný neuvedl ani při jednání s žalobkyní, ani před zahájením soudního řízení, přestože mu musela být celou dobu známa. Žalovaný tak mohl zamezit soudnímu řízení nebo alespoň přimět žalobkyni k přehodnocení výše nárokované náhrady škody. Odvolací soud v uvedených okolnostech spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, žalovanému proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, podle § 150 o. s. ř., nepřísluší.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda sama skutečnost, že zásadní důkaz, na jehož základě měl žalovaný 97% úspěch ve sporném řízení, byl proveden na návrh žalovaného až po koncentraci řízení a soudem připuštěn za použití § 118b odst. 1 o. s. ř., je důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který nemusí soud v řízení úspěšnému účastníkovi ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel namítá, že žalobkyně již v době podání žaloby věděla, že se dovolatel v době od 25. 1. 2013 do 22. 2. 2013 nezdržoval na odběrném místě, neboť byl v zahraničí, a nedal ani nikomu souhlas s jeho užíváním. V uvedené době došlo k vloupání do předmětné nemovitosti, k jejímu vykradení a zřejmě neoprávněnému dočasnému užívání neznámým pachatelem. Tato skutečnost byla prokázána šetřením Policie ČR. Žalobkyně proto již v době podání žaloby z informací od dovolatele věděla, že k neoprávněnému odběru mohlo dojít pouze v době, kdy byl dovolatel v zahraničí. Pokud žalobkyně trvala na domněnce objektivní odpovědnosti za škodu, mohla a měla žalobu podat pouze na částku odpovídající ceně neoprávněně odebrané elektřiny za období nejdříve od 26. 1. 2013, jinak byl její postup již v té chvíli v rozporu s dobrými mravy, resp. pokud požadovala více, než jí poctivě náleží, lze její jednání považovat za zneužití práva. Dovolatel dále namítá, že mu nebyly známy zásadní skutečnosti zjištěné až v soudním řízení na základě svědecké výpovědi P. U. Po této výpovědi žalobkyně mohla snížit výši nárokované částky částečným zpětvzetím žaloby, aby zabránila dalšímu navyšování nákladů řízení. Soudní řízení pokračovalo dalšími pěti jednáními, byl zpracován dodatek znaleckého posudku. Žalobkyně je v řízení zastoupena svým zaměstnancem, tedy žádné větší náklady v souvislosti s řízením neměla. I zřejmě z tohoto důvodu zbytečně protahovala řízení. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že je fyzickou osobou s nesrovnatelně nižším hmotným zajištěním než žalobkyně, která je obchodní korporací s mnohamiliónovými ročními zisky. Odvolací soud při aplikaci § 150 o. s. ř. nezohlednil všechny okolnosti případu a jeho rozhodnutí je vůči žalovanému příliš tvrdé. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Dle ní se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani se nejedná o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále s žalovaným polemizuje ohledně skutkových okolností a průběhu soudního řízení. Žalobu nevzala částečně zpět z toho důvodu, že svědeckou výpověď P. U. pokládala za nevěrohodnou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo z části přiznat.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Jde tedy o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, publikované pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, nebo usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4887/2014) slouží § 150 o. s. ř. k řešení situace, ve které by se jevilo nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady účelně vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014).

Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a v čem jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech rozhodných okolností konkrétní věci. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uváží, zda by po úspěšném účastníku bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené náklady nesl ze svého (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014 a ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).

Ustanovení § 150 o. s. ř. pak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Avšak posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno jen na základě izolovaně vybraných okolností, pokud lze zvážit i další okolnosti sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014).

Argumenty, pro které dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a dovozuje, že mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, jsou vesměs povahy skutkové a nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolateli ovšem lze přisvědčit, že odvolací soud při svém rozhodnutí přihlédl jen k některým okolnostem, které mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit, avšak zcela pominul uvážit okolnosti další, např. z hlediska majetkových, sociálních či osobních poměrů účastníků i to, jak se rozhodnutí o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně dotkne poměrů toho, kdo měl ve věci převážný úspěch. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k postojům žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jakož i k tomu, že podání nedůvodné žaloby je v zásadě jedním z rizik, které každý žalobce v rámci sporného řízení podstupuje. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn důvodně, neboť závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř., je založen jen na základě izolovaně vybraných, a tudíž neúplných a nedostatečně zhodnocených okolností případu.

Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru