Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1219/2009Usnesení NS ze dne 26.05.2011

HeslaPodmínky řízení
Způsobilost být účastníkem řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1219.2009.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1219/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 10, proti žalovanému označenému jako Úřad městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, o 5.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 474/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 62 Co 147/2008-84, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 31 C 474/2006-67, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 5.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody způsobené průtahy v řízení, nerespektováním pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze, rozhodováním ve věci v rozporu s přestupkovým zákonem a správním řádem a nerespektováním rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 7. 2004.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2008, č. j. 62 Co 147/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný tak, jak ho žalobce označil v žalobě a ve svých dalších podáních, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.), neboť je orgánem obce, který nemá způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. Jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. V něm s odkazem na § 241a odst. 2 o.s.ř. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel je přesvědčen, že mu bylo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť žaloba směřovala proti orgánu veřejné správy, který vydal rozhodnutí tvořící jádro původního sporu, a bylo na místě, aby soud prvního stupně postupoval podle § 5, § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinil vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku žaloby v označení žalovaného. Odvolací soud měl správně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, vyslovit svůj právní názor a s ním vrátit věc k novému projednání, aby soud prvního stupně mohl účastníka poučit o vadě žalobního návrhu a vyzvat jej k jejímu odstranění. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 108/93 navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., a že je podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Vzhledem k tomu, že usnesení bylo odvolacím soudem vydáno dne 26. 11. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Ten, kdo nemá právní subjektivitu, je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Jestliže byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení.

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). Tento nedostatek nelze odstranit ani postupem podle § 43 o.s.ř., jak to navrhoval dovolatel ve svém dovolání.

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, uveřejněném pod č. 41/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu jeho podání ze dne 15. 9. 2006 (žaloba) a dalších podání včetně dovolání - označil za žalovaného „Úřad městské části Praha 5“ a vůči němu směřoval svůj požadavek na zaplacení částky 5.000,- Kč, jak výslovně uvedl například i v tzv. žalobním petitu. Úřad městské části je podle § 4 odst. 1 věty za středníkem zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, orgánem městské části, jemuž tento ani jiný zákon nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení. Uvedené označení žalovaného bylo přitom úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobce netvrdil ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v podání se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti jinému subjektu), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá; podání žalobce neobsahovalo v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný „Úřad městské části Praha 5“ neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Není tedy důvodná dovolací námitka, že jde o vadu žalobního návrhu, a proto měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání, aby poučil účastníka o vadě žalobního návrhu a vyzval jej k jejímu odstranění. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1995, sp. zn. II. ÚS 108/93, týkající se restitučních nároků, který podle jeho názoru zcela odpovídá procesní situaci v předmětné věci. Je nutno přisvědčit tomu, že v uvedené věci byl jako žalovaný označen „Městský úřad v M. B.“, tedy obdobně jako ve věci nyní projednávané orgán obce, který nemá způsobilost být účastníkem řízení; přesto Ústavní soud uzavřel, že soudy měly postupovat podle § 5, § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. Sám Ústavní soud ovšem v jiném případě, a to ve věci sp. zn. III. ÚS 74/94, konstatoval, že zmíněný postup se použije v restitučních řízeních, kde je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, neboť restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 144/97, I. ÚS 11/95, II. ÚS 79/94, III. ÚS 61/97. V nálezu sp. zn. I. ÚS 11/95 například výslovně uvedl, že v případě sporu mimo rámec mimosoudních rehabilitací judikatura Ústavního soudu zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakcentuje. Je tedy zřejmé, že ani z pohledu ústavních nálezů, na které dovolatel poukazuje, nelze dovodit nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť jde o odlišné hmotněprávní i procesní situace. Ostatně okolnost, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení, konstatoval Ústavní soud i v pozdějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3103/10). Jestliže v posuzovaném případě žalobce od počátku požadoval, aby mu žalovanou částku zaplatil Úřad městské části Praha 5, který byl jednoznačně a bez chyb označen za žalovaného, nejde o opravu vadného označení žalovaného; poučením, kterého se dovolatel nyní dožaduje, není možno odstranit nedostatek podmínky řízení ani pasivní věcné legitimace ve sporu.

Protože je tedy rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Dovolací soud nad rámec odůvodnění upozorňuje soud prvního stupně, že ve smyslu § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, má zrušit usnesení ze dne 12. 2. 2009, č. j. 31 C 474/2006-93, a rozhodnout o vrácení soudního poplatku za dovolání žalobci, neboť poplatková povinnost nevznikla s ohledem na poznámku č. 6 k položce 18 Sazebníku poplatků, který je přílohou citovaného zákona.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru