Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1206/2013Rozsudek NS ze dne 13.06.2013

HeslaPromlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1206.2013.1
Dotčené předpisy

§ 106 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1206/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 389/21, o 288.389,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 250 C 12/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012, č. j. 17 Co 147/2011-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.809,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Tomáše Soukupa, BA, advokáta se sídlem v Brně, Pekařská 389/21.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 250 C 12/2009-71, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 288.389,- Kč s úrokem z prodlení 2 % ročně od 5. 8. 2010 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce 6. 2. 2004 předal své hudební nástroje žalovanému, který je měl zpeněžit a žalobci do 6. 4. 2004 předat utržené peníze. Jejich dohoda byla pouze ústní, nešlo tak o smlouvu o obstarání prodeje věci podle § 737 a násl. obč. zák., a žalovaný je povinen nástroje vrátit. Protože s nimi už nedisponuje, má žalobce nárok na náhradu škody ve výši ceny hudebních nástrojů.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, č. j. 17 Co 147/2011-111, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 3. 2012, č. j. 17 Co 147/2011-119, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalovaného a o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy mezi účastníky a o povinnosti žalovaného nahradit žalobci vzniklou škodu, avšak k námitce promlčení, uplatněné v odvolacím řízení, dospěl k závěru, že žalovaný nárok je promlčen. Již od 6. 4. 2004, kdy žalovaný nepředal žalobci peníze ani nevrátil nástroje, muselo být žalobci zřejmé, že mu vznikla škoda, žalobu k soudu ale podal až 22. 1. 2009, tedy po uplynutí zákonem stanovené subjektivní i objektivní lhůty podle § 106 obč. zák. Odvolací soud nedovodil, že by objektivní promlčecí doba byla desetiletá, neboť pro úmyslné jednání nebyl žalovaný pravomocně odsouzen.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl výrok o změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, zejména závěr, že podmínkou pro aplikaci desetileté promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák. je pravomocné odsouzení škůdce; podle dovolatele stačí doložené úmyslné způsobení škody, které v této věci vyplývá z provedeného trestního řízení, jež skončilo odložením jen z důvodu neúčelnosti, nikoli pro neexistenci důvodů pro trestní stíhání. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vznesl-li totiž žalovaný námitku promlčení až v rámci odvolacího řízení, je k ní možno v systému neúplné apelace přihlédnout jen tehdy, pokud by vyplývala ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny už před soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu tyto skutečnosti byly zřejmé z obsahu spisu, ale o tomto svém závěru žalobce nijak nepoučil, fakticky mu tedy odňal možnost uplatnit skutečnosti vylučující promlčení, a porušil tak právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření označil dovolání za zcela nedůvodné, neboť žalobce podal žalobu k soudu až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Kromě toho závěr o promlčení vyplývá ze skutečností, které vyšly najevo nebo byly zjištěny už před soudem prvního stupně, což je zřejmé z obsahu spisu, a k promlčení uplatněného práva proto bylo přihlédnuto zcela správně. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k závěru, že není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z nich promlčí (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279-280). V této věci dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik, kdy marně uplynula objektivní promlčecí doba, neboť podle dovolatele měla běžet nikoliv tři roky, nýbrž deset let; nebere však v úvahu závěr odvolacího soudu, že před uplatněním nároku došlo k promlčení též proto, že marně uplynula i promlčecí doba subjektivní. Ta je dvouletá a podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost dovolatel nezpochybňuje, počala běžet dnem 6. 4. 2004. Jestliže předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. není správnost závěru odvolacího soudu o tom, že se právo na náhradu škody promlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí doby, pak namítaná nesprávnost posouzení délky promlčecí doby objektivní nemůže mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000, uveřejněný pod C 1151 Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Vzhledem k uvedenému je tudíž dovolání žalobce v části, kde namítal nesprávné právní posouzení věci v otázce posouzení promlčecí doby [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nedůvodné.

Důvodná není ani námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a která měla spočívat v posouzení otázky promlčení až v řízení před odvolacím soudem. Podle ustálené judikatury lze námitku promlčení práva vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná otázka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a o.s.ř., nesmí jít o nové skutečnosti nebo důkazy, na základě kterých by měla být posuzována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004). V tomto případě posouzení otázky promlčení záviselo na již známých skutečnostech, odvolací soud proto nepochybil, jestliže se vznesenou námitkou promlčení zabýval. K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), je nutné uvést, že skutkové závěry odvolacího soudu se opírají o obsah spisu soudu prvního stupně, zejména o relevantní tvrzení žalobce, která byla nesporná. Především však, jak výše uvedeno, dovolatelem namítané nesprávnosti při posouzení délky objektivní promlčecí doby nemohou mít význam vzhledem k dovoláním nedotčenému závěru o promlčení nároku uplynutím doby subjektivní.

Ze všech těchto důvodů je tak zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu všech uplatněných dovolacích důvodů správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.460,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň s přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 11.809,60 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. června 2013

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru