Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1017/2004Usnesení NS ze dne 19.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1017.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 229/05


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1017/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) M. P., oba zastoupeni advokátem, o 50.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 81/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 10 Co 380/2002- 115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, č. j. 9 C 81/99-66, zamítl návrh, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci částku 50.653,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní užívali od r. 1991 byt 3 + 1 s příslušenstvím v domě č. p. 464 v L., jehož byl žalobce podílovým spoluvlastníkem. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. 8 C 36/96, který nabyl právní moci dne 24. 9. 1997, jim byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit. Žalovaní se z bytu odstěhovali ve lhůtě jim uložené pro vyklizení bytu, byt však řádně nepředali, odstěhovali z něj radiátory, baterie, svítidla, sporák apod. a byt zanechali ve značném nepořádku. Soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal svoje vlastnické právo k věcem, za něž požadoval náhradu, neboť žalovaní z bytu odstěhovali pouze věci, které si sami pořídili, nebo věci, které pořídil předchozí nájemník pan Papoušek, od něhož je zakoupili, a žalobce neprokázal ani nutnost objednání kontejneru pro odvoz věcí zanechaných v bytě.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 10 Co 380/2002-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.778,- Kč, co do částky 23. 882,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Odvolací soud dovodil, že radiátory a vanová a dřezová baterie jsou součástí nemovitosti (§ 120 odst. 1 obč. zák.), a proto je nemohl pan Papoušek, ani nikdo jiný, nabýt do vlastnictví. V rozsahu odpovídajícím uplatněnému požadavku žalobce na náhradu škody za tyto věci a dále za vypracování znaleckého posudku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní byt zcela nevyklidili a žalobce za odvoz zůstatků zaplatil částku 1.778,- Kč, odvolací soud dospěl k závěru, že tato částka vynaložená žalobcem na odvoz odpadu po vyklizení žalovaných, byla nárokována po právu, přičemž je nerozhodné, že spolu s neuklizenými věcmi po žalovaných odvezl i některé věci další. Ve zbylém rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť sporák ani dřez nejsou součástí domu a žalobce v řízení neprokázal, že byl jejich vlastníkem, neprokázal, že by plynový kotel a dveře v prostorách mimo byt byly poškozeny jednáním žalovaných, a že by mu vznikla škoda odmontováním zásuvek, vypínačů a umyvadla, když z fotodokumentace vyplývá, že tyto předměty se v bytě nacházely i po odstěhování žalovaných, a neprokázal ani vznik škody zanedbáním vymalování stěn, když nebyl schopen prokázat stav, ve kterém žalovaní byt převzali do užívání od svého předchůdce.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem potvrzen, vychází pouze z výpovědi předchozího uživatele bytu P. o prodeji plynového sporáku a dřezu žalovaným, aniž byla vzata v úvahu výpověď svědka K. o tom, že sporák a dřez pořídil svým nákladem a P. tyto věci neprodal, což se týká i zásuvek, vypínačů a umyvadla. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že plynový kotel a dveře mimo byt mohl v podstatě zničit kdokoliv, a namítá, že soud pominul, že ve spise přestupkové komise Městského úřadu v L. č. j. 331/97 a ve spise Obvodního oddělení Policie ČR v L. č. j. ORLT-1435/Ltm-Tč-97, svědek K. vypověděl, že viděl muže, kterého přivezl obžalovaný a který se pohyboval s hasákem v ruce v suterénu domu, a sám žalovaný doznal, že se vloupal do prádelny a plynový kotel odvezl, přičemž podle názoru dovolatele není podstatné, že policie záležitost odložila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.

V dané věci dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. Tyto námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2005

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru