Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

25 Cdo 1004/2020Rozsudek NS ze dne 16.12.2020

HeslaOchrana osobnosti
KategorieA
EcliECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1004.2020.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

25 Cdo 1004/2020-356

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: D. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: BAUER MEDIA v. o. s., IČO 49709968, se sídlem Moulíkova 3286/1b, Praha 5, zastoupená JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 83/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, se v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, a změněn v části výroku III tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 37 C 83/2012-260, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetové stránky XY sdělení, že žalobkyně „XY“ a povinnost zdržet se šíření tohoto sdělení (výrok I), uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 1 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do 3 800 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, populární česká herečka a vdova po českém prezidentovi, domáhala omluvy, zdržení se závadného jednání a finančního zadostiučinění v částce 5 000 000 Kč za nepravdivé tvrzení o jejím údajném mileneckém poměru, který měla navázat za trvání manželství. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY v čísle XY týdeníku XY, jakož i v internetové verzi týdeníku uveřejnila článek pod titulkem „XY“, na který bylo upozorněno již na titulní straně časopisu titulkem „XY“ s velkou fotografií žalobkyně. Obsahem článku bylo tvrzení, že žalobkyně si měla „najít milence“ a být s ním i o víkendu, kdy zemřel (dne 18. 12. 2011) její manžel, XY V. H.. Soud vzal za prokázané, že veškerá tato tvrzení jsou nepravdivá, že někteří lidé v okolí žalobkyně jim věnovali pozornost, někteří jim věřili, žalobkyně byla nucena tyto nepravdy vyvracet a obhajovat se. V průběhu řízení již bylo žalované pravomocně uloženo poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě písemné omluvy a žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zdržení se závadného chování žalovanou, byla soudem zamítnuta, protože žalovaná v průběhu řízení také odstranila inkriminovaný článek ze své internetové stránky. Městský soud uzavřel, že nepravdivým dehonestujícím článkem žalovaná nepřípustně a velmi závažně zasáhla do soukromí, profesní cti a rodinného života žalobkyně, obsah článku žalobkyni poškodil v jejím působení na poli charitativní činnosti, neboť byl způsobilý snížit její morální kredit. Závažnost zásahu byla zvýšena tím, že žalobkyně je osoba veřejného zájmu, populární česká herečka, vdova po XY V. H. a článek byl zveřejněn krátce po jeho úmrtí. Negativní působení článku mělo velký dosah, vzhledem k tomu, že vyšel ve velmi čteném periodiku a byl inzerován i v televizním vysílání. Proto soud prvního stupně uzavřel, že je namístě podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přiznat žalobkyni též finanční zadostiučinění. Vzhledem k závažnosti zásahu, osobě žalobkyně i jejího zemřelého manžela a k zásadě, že relutární náhrada za zásah do osobnostních práv tzv. bulvárním médiem by měla kromě satisfakce poškozenému působit též preventivně sankčně vůči původci zásahu, shledal odpovídající náhradou částku 1 200 000 Kč. Vysvětlil, že v soudní praxi jsou náhrady v obdobných případech přiznávány v částkách maximálně do jednoho milionu korun, nicméně s přihlédnutím k výjimečnosti postavení žalobkyně jako bývalé první dámy je namístě přiznat částku vyšší. Ve zbývající části požadovaného finančního zadostiučinění žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, změnil jej v části výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 2 800 000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry a v zásadě i s jeho právním posouzením, s výjimkou názoru o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. Věc posoudil podle § 13 obč. zák. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Pro účely stanovení výše relutární náhrady z uvedené judikatury převzal závěr, že je nezbytná optimalizace poměru mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity a konkurence. Vzal proto v úvahu závažnost zásahu do osobního života, rodinného života, cti a dobré pověsti žalobkyně, negativní vliv zásahu do její charitativní činnosti, okolnost, že zásah se týkal osobního života V. H., a uvážil též výši zisku, jehož žalovaná prodejem periodika s předmětným článkem podle jeho odhadu dosáhla. Uzavřel, že přiměřenou satisfakcí zejména z důvodů preventivních a sankčních je částka 4 000 000 Kč, která je jednak v určité relaci k žalovanou dosaženému zisku a jednak by měla být dostatečně citelnou, aby od podobných zásahů odradila sice nikoli žalovanou, která již v mezidobí vydávání periodika XY ukončila, ale zprostředkovaně též okruh vydavatelů tzv. „bulvárního“ tisku.

Rozsudek odvolacího soudu (mimo části výroku, kterou byla potvrzena část výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 1 000 000 Kč) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávní otázky přiměřené výše finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv a významu preventivně sankční funkce této náhrady, při jejímž řešení se odvolací soud zásadním způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve výši 4 000 000 Kč chybí v napadeném rozsudku vymezení dostatečně konkrétních a přezkoumatelných hledisek, na nichž je tento závěr založen (v tom spočívá rozpor např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015), jakož i kvantitativní posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010). Odůvodnění takto vysoké náhrady její preventivně sankční funkcí pokládá dovolatelka za problematické. Dovolací soud opakovaně (např. v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, či v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012) konstatoval, že preventivně sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv, ale je nezbytné posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozí opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti a kdy je třeba žalovaného od podobných zásahů odradit. Vždy je třeba adekvátně zdůvodnit, zda a proč se bude k této funkci přihlížet a jak se uplatnění této funkce promítne do celkové výše přiznané finanční náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. V daném případě tak odvolací soud neučinil. Závěr o navýšení náhrady z důvodů preventivně sankčních odůvodnil ničím nepodloženými úvahami o výši zisku 3,6 mil. Kč, jehož měla žalovaná prodejem časopisu s předmětným článkem dosáhnout, a nutností postihnout vydavatele bulvárního tisku tak, aby se podobný případ neopakoval. Žalovaná však již svoji veškerou vydavatelskou činnost v České republice ukončila, tudíž žádná hrozba opakování obdobného zásahu do osobnosti žalobkyně ani kohokoli jiného z její strany neexistuje. Její postižení vysokou náhradou by za těchto okolností představovalo uplatnění jakéhosi principu kolektivní viny. Dovolatelka dále nemá za prokázaný konkrétní nepříznivý dopad do charitativní činnosti žalobkyně ani údajné snížení důstojnosti žalobkyně, která nebyla jakožto první dáma již před publikací předmětného článku přijímána kladně veškerou veřejností. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a co do částky 2 800 000 Kč změněna část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, včetně nákladových výroků.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky významu preventivně sankční funkce finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými tzv. bulvárním tiskem. Dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).

Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle § 11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na její občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. K porušení práva na čest, důstojnost, či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sbírka“) pod č. 29/2009].

Byla-li osobnostní práva porušena ve značné míře, může být poškozenému přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Způsob stanovení výše finanční náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. byl předmětem mnoha rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu a lze jej mít nepochybně za definovaný ustálenou soudní judikaturou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011 a ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, Sbírka č. 98/2010). Všechna tato rozhodnutí shodně vycházejí z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Jakékoliv snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích.

Úloha náhrady nemajetkové újmy v penězích je primárně satisfakční, jejím smyslem je tedy přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění - satisfakci (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle § 136 o. s. ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Ze shora uvedeného plyne, že při rozhodování o nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. nemá soud k dispozici žádné obecně platné pravidlo pro kvantifikaci, tedy stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák., ale je na něm, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké finanční zadostiučinění je v konkrétní posuzované věci "přiměřené". Pro jeho vyčíslení neexistuje žádná tabulka a případné není ani zcela mechanické porovnávání obdobných nároků, neboť každá osobnost je jedinečná a situace, v níž k narušení jejích základních práv došlo, jsou rozmanité, nicméně je nutné usilovat též o proporcionalitu výše náhrad v obdobných či srovnatelných případech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, k náhradě podle § 2959 o. z., či nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16, k výkladu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.).

Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sbírky, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Jde o odčinění nemajetkové újmy, u níž se jiný způsob satisfakce nejeví dostatečným. Peněžitá náhrada má umožnit poškozenému lépe se vyrovnat s neoprávněným zásahem do jeho osobnosti, nikoli potrestat toho, kdo zásah způsobil. Část odborné veřejnosti zastává názor, že vysoké finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv může být prostředkem, jenž odradí škůdce, zejména bulvární média, od publikování neověřených, nepravdivých či dehonestujících tvrzení a soudů (viz např. M. Ryška: Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl., či K. Eliáš a kol.: Velký akademický komentář, 1. sv., Linde: Praha 2008, str. 157). Tento přístup k peněžní satisfakci coby trestu za civilní delikt našel svůj výraz v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Jiná část odborné literatury sankční (poenální, trestající) prvek odmítá s tím, že je kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva, zejména práva trestního, že s ohledem na satisfakční funkci náhrady újmy v kontinentálním systému práva odporuje sankční funkce našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv jako prostředek k odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954). Shodně viz odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu, podle něhož „je nepřijatelné - coby naprosto neodpovídající povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva, aby civilní sankce byla chápána jako trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl. …. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“ Přednostně kompenzační pojetí náhrady nemajetkové újmy je zastáváno i recentní soudní judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013); význam preventivně sankční role relutární náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepravdivými či dehonestujícími informacemi v bulvárních médiích byl v judikatuře Nejvyššího soudu k § 13 obč. zák. připouštěn jen výjimečně v případech závažných zásahů do osobnostních práv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011). Zásadní argument proti sankční náhradě škody (újmy) má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů) nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7). Byť je při stanovení výše relutární satisfakce namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Difamující informace mohou být uveřejněny například někým, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což ani zdaleka nemusí být velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Stejně jako v případě náhrady majetkové újmy není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižšího zadostiučinění za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena movitým původcem zásahu.

V neposlední řadě je třeba připomenout, že peněžní zadostiučinění neslouží jako satisfakce pouze k odčinění či zmírnění následků zásahu do osobnostních práv způsobených utrháním na cti, pomluvou a urážkou, ale též ke zmírnění jiných zásahů způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby, u kterých se soudní praxe již ustálila na určité úrovni náhrad, s nimiž by milionové částky za zásah do cti byly v křiklavém rozporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož za základní částku náhrady za ztrátu osoby blízké, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, která by měla být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.) Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (N 221/79 SbNU 545) je sice pravda, že porovnávat případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě zjevně nepravdivých článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost poškozených, s případy úmrtí blízké osoby je velmi obtížné. Na druhou stranu je však třeba zvažovat, do jaké míry lze reparovat tyto zásahy pouze vysokými peněžními částkami, neboť v těchto případech může dojít (a často i dochází) k částečné nápravě nemajetkové újmy již např. zveřejněnou omluvou, poskytnutím prostoru pro reakci na nepravdivý článek apod. (bod 57). Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého (bod 67).

Okolnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako závažnost zásahu, význam práva, které bylo zásahem napadeno, trvání či opakování zásahu nebo výjimečné okolnosti na straně poškozeného (jeho povolání, sociální postavení, věk, zdravotní stav apod.). Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k odklonu od dosavadní ustálené judikatury, podle níž preventivní úloha zákonu odpovídajícího a spravedlivého relutárního zadostiučinění sice není vyloučena, nicméně jeho hlavní funkce je satisfakční.

Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze tedy zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

V daném případě oba nalézací soudy shledaly zásah do cti a dobré pověsti žalobkyně natolik závažným, že odůvodňuje přiznání finančního zadostiučinění, a to v mimořádné výši. S tím se dovolací soud ztotožňuje. Nepravdivé nařčení pozůstalé manželky, že se ve dnech, kdy její manžel umíral, odjela bavit s milencem do lázní, je skutečně nehorázné a nepochybně způsobilé výrazně negativně zasáhnout nejen dotčenou osobu, ale také značně poškodit její dobrou pověst. Takové jednání je totiž obecně vzato vnímáno jako nepřijatelné, nemorální a odsouzeníhodné. Na manželku hlavy státu jsou pak kladeny veřejností vyšší morální nároky, je více sledována a hodnocena, a dopustí-li se obecně nepřijatelného jednání, má to pro ni vážnější důsledky než pro ženu, která nezastává tak výjimečné společenské postavení. Lze tudíž uzavřít, že každý člověk v postavení žalobkyně by obdobné obvinění vnímal velmi úkorně. Negativní působení takové informace je v daném případě dále zvyšováno nejen tím, že žalobkyně je populární česká herečka, ale zejména tím, že byla manželkou XY V. H. a difamující nepravdivá informace souvisela s jeho úmrtím. Tím více bylo pravděpodobné, že veřejnost žalobkyni za shora popsané jednání odsoudí. Žalovanou vznesené pochybnosti, zda byla žalobkyně veřejností jako první dáma skutečně tak kladně přijímána a zda tedy její obliba byla taková, aby zásah pro ni byl citelný, nejsou namístě. Právě proto, že působení žalobkyně na pozici první dámy nebylo zpočátku jednoduché, že žalobkyně musela svým jednáním a vystupováním veřejnost roky přesvědčovat, že je skutečně milující manželkou a důstojnou první dámou, jsou smyšlená tvrzení o jejím mileneckém poměru na sklonku manželova života tím spíše způsobilá těžce zasáhnout její pověst a zprostředkovaně i zpochybnit její morální kredit při jejích charitativních aktivitách. Všechny tyto okolnosti jsou tedy dostatečnými důvody pro stanovení vysokého finančního zadostiučinění.

Jeho výše však musí být v přijatelné relaci k náhradám přiznávaným za závažné zásahy do jiných osobnostních práv v dané době (rok 2012), neboť v opačném případě by došlo k neospravedlnitelné disproporci, vnímané jako extrémní nespravedlnost zejména oběťmi násilné trestné činnosti či tzv. sekundárními oběťmi. Pro člověka, který ztratil člena rodiny v důsledku protiprávního jednání škůdce, by nebylo žádným způsobem odůvodnitelné, že jeho ztráta bude odčiněna náhradou pohybující se v rozmezí pěti set tisíc až milionu korun, jen výjimečně více, zatímco náhrada za utrhání na cti, byť závažná, by vedla k přiznání finančního zadostiučinění ve výši několika milionů. Obdobně nepřiměřeně by vyznělo srovnání takového zadostiučinění s částkou 500 000 Kč, která byla jako náhrada nemajetkové újmy přiznána v adhezním řízení přímé oběti zvlášť závažného zločinu znásilnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestněprávní, pod č. 14/2014). Přitom je třeba si uvědomit, že ve všech těchto případech jde o zásah do typově obdobných a hierarchicky srovnatelných osobnostních práv – práva na čest, důstojnost, vážnost, soukromí a rodinný život, byť se liší způsob a provedení zásahu i povaha následku.

Argumentace žalobkyně pro přiznání zvýšené náhrady ztrátami v jejích charitativních aktivitách, jakož i polemika žalované s těmito argumenty, nemají pro stanovení výše náhrady bezprostřední význam vzhledem k tomu, že finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nelze ztotožňovat s náhradou majetkové újmy (například ztráty zisku), kterou poškozený v důsledku zásahu do jeho pověsti mohl utrpět. Stalo-li se tak, může jít jen o jednu z okolností, které bude soud při posouzení věci brát v úvahu. Stejně tak zisk, kterého škůdce dosáhl při publikování závadné informace o populární osobě, není jediným, ba ani nejvýznamnějším činitelem, který by měl ovlivnit výši relutární náhrady, kterou nelze stanovit výpočtem „zisk škůdce = relutární náhrada“, a to ani v případě, že by byl zisk stanoven ekonomicky správným způsobem.

Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin.

Odvolacím soudem stanovená výše náhrady 4 000 000 Kč je s ohledem na shora uvedené nepřiměřeně vysoká, napadené rozhodnutí proto nemůže obstát.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, a změněn v části výroku III tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, zrušil včetně závislých nákladových výroků (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí výši peněžního zadostiučinění, a to s přihlédnutím ke shora nastíněným judikatorním východiskům, aplikovaným na zjištěný skutkový stav. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru