Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 ICdo 24/2020Rozsudek NS ze dne 02.09.2020

HeslaIncidenční spory
Majetková podstata
Smlouva kupní
Neplatnost smlouvy
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.ICDO.24.2020.1
Dotčené předpisy

§ 37 obč. zák.

§ 225 odst. 1 IZ.

§ 225 odst. 2 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSOL 16 INS XY

16 ICm XY

24 ICdo 24/2020-256

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně L. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, proti žalovanému Mgr. Petru Fišerovi, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I., 3417, identifikační číslo osoby: 494 77 528, insolvenčnímu správci dlužníka R. K., zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4869, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 16 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. K., narozeného dne XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2019, č. j. 16 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOL 16 INS XY), takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2019, č. j. 16 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOL 16 INS XY), se ve věci samé mění takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. ledna 2019, č. j. 16 ICm XY, KSOL 16 INS XY, se ve věci samé mění takto:

Jednotka č. XY (způsob využití: byt) v obci XY, katastrální území XY, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, nacházející se v budově č. p. XY (bytový dům) na pozemku p. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v obci XY, katastrální území XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 86/2899 na společných částech domu – budovy č. p. XY (bytový dům) stojící na pozemku p. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v obci XY, katastrální území XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, se vylučují z majetkové podstaty dlužníka R. K., narozeného dne XY, bytem XY, v insolvenčním řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY.

II. V nákladových výrocích se shora označené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vyloučení shora již označené bytové jednotky z majetkové podstaty dlužníka R. K., gen. shora (dále též „dlužník“), vedeného u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY.

Žalobkyně svou žalobu založila na tvrzení (shrnuto z její žalobní argumentace), že kupní smlouva ohledně převodu bytové jednotky, kterou coby prodávající uzavřela dne 21. června 2012 s dlužníkem, je podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť se jednalo o simulovaný právní úkon. Oba účastníci totiž nechtěli uzavřít kupní smlouvu, neboť jejich skutečným úmyslem bylo vytvořit takové podmínky, aby dlužník mohl žalobkyni zhodnocovat její finanční prostředky, tedy aby žalobkyně získala lepší finanční podmínky, než které by získala při bankovní půjčce. Dlužník věděl o finančních problémech žalobkyně a deklaroval, že je schopen zhodnocovat její finanční prostředky. „K podpisu (kupní) smlouvy tedy bylo stranami přistoupeno s úmyslem, že se na faktických vztazích k nemovitostem nic nemění, nejedná se o pravou kupní smlouvu, a že žalobkyně nadále zůstává faktickým vlastníkem nemovitostí.“

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2019, č. j. 16 ICm XY, KSOL 16 INS XY, uvedenou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není stižena absolutní neplatností. Skutečnost, že ve smlouvě dohodnutá kupní cena 1.300.000,- Kč nebyla dlužníkem žalobkyni uhrazena, není důvodem pro vyslovení neplatnosti této smlouvy. Soud prvního stupně ani neshledal neplatnost smlouvy pro absenci vůle účastníků takovou smlouvu uzavřít. Vyložil dále, že: „jestliže žalobkyně v žalobě tvrdí nedostatek vážnosti vůle uzavřít smlouvu o převodu jednotky podle § 37 odst. 1 obč. zák., tedy že je smlouva uzavřena fiktivně, jen jako, na oko apod., potom soud poukazuje na skutečnost, že vůle žalobkyně převést byt na dlužníka byla velmi vážně míněna a stejně vážně realizovaná.“ Konečně soud prvního stupně neshledal absolutní neplatnost kupní smlouvy ani pro žalobkyní namítaný rozpor s dobrými mravy.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 2. července 2019, č. j. 16 ICm XY, 13 VSOL XY, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud pro své (meritorní) rozhodnutí převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vyložil mj., že: „Závěr, že obě smluvní strany nechtěly svým projevem vůle vyjádřeným Smlouvou způsobit převod vlastnictví k bytu, tedy že Smlouva nebyla míněna vážně (opravdově), lze učinit pouze na základě objektivních okolností, které byly v řízení prokázány…Ze skutečností, že žalobkyně Smlouvu podepsala a na jejím základě bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo dlužníka k bytu, aniž proti tomu žalobkyně či dlužník brojili, a že žalobkyně po dlužníkovi žádala zpětný převod bytu…však nedostatek vážnosti vůle byt převést nelze dovodit. Stejně tak o nedostatku vážné vůle byt převést nesvědčí, že dlužník jej zatížil pro zajištění svého závazku s vědomím žalobkyně,…aniž ta se proti zatížení bránila. Skutečnost, že účelem převodu bytu na dlužníka bylo získání finančních prostředků hypotečního úvěru za výhodnějších podmínek, než jaké by získala žalobkyně, a dlužník měl pro žalobkyni zhodnocovat prostředky ve výši 901.000,- Kč, jak plyne z Dohody, a do doby jejich zhodnocování ji měl hradit měsíční částky, k závěru o nedostatku vážné vůle smluvních stran k uzavření Smlouvy nevede. O vážnosti vůle obou stran smlouvy byt převést svědčí i to, že dlužník žalovanému sdělil, že žalobkyni přislíbil zpětný převod bytu jejím vnoučatům.“ Odvolací soud neshledal kupní smlouvu ani neplatnou z důvodu, že by se jednalo o lichevní jednání, ani z důvodu rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávní právní posouzení věci při řešení otázky platnosti kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.), přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje následovně.

Podle dovolatelky se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výkladu právního úkonu odchyluje od nálezové judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), jakož i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Dovolatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že odvolací soud nerespektoval výklad, že směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu, má vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi zformulované smlouvy, přičemž vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.

Dále dovolatelka namítá, že se nacházela v nepříznivé majetkové a životní situaci, jež souvisela s jejími narůstajícími dluhy, přičemž kromě toho měla zároveň řadu rodinných problémů, které v té době eskalovaly, a její zdravotní stav byl nepříznivý. Dovolatelka byla dlužníkem ubezpečena o tom, že se jedná pouze o zcela fiktivní převod s tím, že na faktických vztazích k nemovitosti se nadále tímto krokem nic nemění, že bytovou jednotku bude nadále užívat a disponovat s ní.

V další části dovolání pak dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu a preferuje svou skutkovou verzi případu, kterou následně podrobuje právnímu hodnocení ve směru vedoucímu k absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Poukazuje dále na judikaturu dovolacího soudu ohledně posuzování (ne)platnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, přičemž argumentuje s odkazem na rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, v němž byl vyložen právní názor, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž podle dovolatelky uvedené rozhodnutí je též založeno na závěru, že rozpor s dobrými mravy se může vyskytovat pouze jen u jedné ze smluvních stran, když podstatný je obsah konkrétního právního úkonu, o jehož posouzení se jedná. V jednání dlužníka lze zcela určitě spatřovat rozpor se zásadami poctivého a slušného jednání, „kdy se tento jakožto podnikatel v oblasti nemovitostí snažil získat prostředky na úkor jiných osob, potýkajících se s nepříznivou životní situací spojenou zejména s jejich dluhy, či jinou nepříznivou situací. Zároveň byl vůči těmto osobám v pozici, kdy byl schopen v důsledku svých zkušeností a s ohledem na zřejmou právní jako osoba práva velmi dobře znalá podporu vystupovat.“

Z vyložených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání odmítl žalobkyní uplatněnou dovolací argumentaci. Nepovažuje dovolání žalobkyně za přípustné. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by odvolací soud v napadeném rozsudku postupoval při právním výkladu právních norem formalisticky. Oba soudy se podrobně zabývaly všemi okolnostmi uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a dlužníkem, které vyplynuly z provedeného dokazování, přičemž zároveň přihlédly ke všem námitkám žalobkyně, které nyní opakuje v dovolání. Žalobkyně nebyla v době uzavření kupní smlouvy objektivně v tíživé finanční situaci. Uzavřením kupní smlouvy žalobkyně nepochybně jednala na základě své pravé a vážné vůle, nadto nikoliv v tíživé finanční situaci. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jej zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl z níže rozvedených důvodů k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro meritorní změnu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, když daný případ s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. je třeba posuzovat podle dosavadní civilní úpravy.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť s přihlédnutím k níže rozvedenému skutkovému stavu, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, se odvolací soud při posuzování otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 21. června 2012 (jejímž předmětem měl být převod bytové jednotky z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví dlužníka) z hlediska § 37 odst. 1 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud předně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přejímá, že:

„Z insolvenčního spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY ve věci dlužníka R. K. vyplývá, že usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. KSOL 16 INS XY, soud zjistil úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Petra Fišera a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Ze soupisu majetkové podstaty zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 4. 1. 2017 vyplývá, že insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka jako jeho vlastnictví majetek, jehož vyloučení je předmětem tohoto sporu.“

Podle § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. prosince 2017 (dále již „IZ“), osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Odvolací soud správně konstatoval, že podmínky ve smyslu § 225 odst. 2 IZ byly v daném případě splněny, přičemž se dále správně zaměřil na posouzení, „zda žalobkyně prokázala, že jí svědčí právo, které vylučuje zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka a zda prokázala, že tento majetek neměl být do majetkové podstaty dlužníka sepsán.“

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ovšem při posuzování soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, který pro své rozhodnutí přejímá i dovolací soud (neboť v dovolacím řízení skutková zjištění nelze nijak revidovat), dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, když se odchýlil od níže rozvedené judikatury Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud pro své meritorní rozhodnutí přejímá následující skutková zjištění, jež byla v řízení učiněna soudem prvního stupně, a která pro své rozhodnutí převzal i odvolací soud, byť z nich nevyvodil správné právní posouzení věci:

Dne 21. června 2012 podepsali žalobkyně (jako prodávající) a dlužník (jako kupující listinu označenou jako kupní smlouvu, jejímž předmětem měl být převod shora již označené bytové jednotky za kupní cenu ve výši 1.300.000,- Kč, s vypořádáním kupní ceny v této smlouvě blíže uvedeným (zjištěno soudem prvního stupně z cit. kupní smlouvy).

Podle uvedené kupní smlouvy byl následně povolen vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch dlužníka (zjištěno soudem prvního stupně z výpisu z katastru nemovitostí).

Žalobkyně byla prostřednictvím svého advokáta dne 18. října 2017 vyrozuměna insolvenčním správcem Mgr. Petrem Fišerem o zahrnutí bytové jednotky do majetkové podstaty dlužníka (zjištěno soudem prvního stupně z cit. vyrozumění).

„Z dohody o nakládání s finančními prostředky uzavřené 21. 06. 2012 (č. l. 86) mezi žalobkyni L. S., jakožto vlastnicí, a dlužníkem R. K., jakožto pověřencem, soud (prvního stupně) zjistil, že:

- z části kupní ceny ve výši 901.000 Kč bude po dobu trvání smluvního vztahu založenou touto dohodou nakládat pověřenec,

- pověřenec je oprávněn nakládat se svěřenými prostředky dle vlastního uvážení s tím, že účelem smluvního vztahu je předpokládané zhodnocení svěřených prostředků, které náleží vlastnici po odpočtu nákladů pověřence na takovéto zhodnocení a jeho odměny do výše 10 % (z)hodnocení,

- po splnění vůle účastníků dle článku I. a II. této dohody určila v uvedené kupní smlouvě o převodu bytu vlastnice jako prodávající účet, na nějž se převádí částku kupní ceny ve výši 901.000 Kč, a to na účet pověřence u ČSOB, a. s., č. účtu….

- pověřenec je povinen na výzvu vlastnice vždy do 30 dnů od doručení výzvy předat vlastnici svěřené prostředky nebo jejich část uplatněných ve výzvě anebo zhodnocení svěřených prostředků nebo jejich část uplatněnou ve výzvě,

- smlouva zaniká dohodou účastníků nebo výpovědí 30. dnem po doručení druhé straně.“

Z výslechu svědka M. L. soud prvního stupně zjistil, že:

„- svědek seznámil žalobkyni s dlužníkem R. K., když chtěl pomoci žalobkyni s řešením jejich problémů finančního rázu,

- dlužník a žalobkyně se dohodli ve Zlíně v restauraci Vyhlídka v květnu/červnu 2012, když u této dohody byl i svědek, že peníze, které žalobkyně potřebovala, budou získány od banky tak, že po převodu bytu na dlužníka R. K. formou hypotečního úvěru vytáhne z banky za výhodnou sazbu peníze, které bude investovat do dalších podnikatelských aktivit, zejména do nákupu jiných nemovitostí a žalobkyně z toho měla mít podíl 15.000 Kč měsíčně po dobu trvání této spolupráce. Byt ve vlastnictví žalobkyně měl být prodán jen na papíře, tedy jenom jako. Dopředu bylo mezi žalobkyní a dlužníkem dohodnuto, že žalobkyně neobdrží žádnou kupní cenu a psalo se to do smlouvy jen proto, že to vyhovovalo dlužníkovi…

- svědek chápal fiktivní převod bytu v tom smyslu, že žalobkyně se nechce bytu zbavit a šlo o to, aby dlužník získal lepší podmínky pro úvěr u banky,

- bylo dohodnuto i to, že pokud to již nebude potřeba, byt převede dlužník zpět na žalobkyni.“

Z výslechu žalobkyně pak soud prvního stupně zjistil, že:

„- před uzavřením kupní smlouvy v roce 2012 ohledně bytu měla půjčky u Providentu ve výši 15.000 – 20.000 Kč, u ESSOX 15.000 – 20.000 Kč, u City Bank 15.000 – 20.000 Kč, celkem měla měsíční splátky 1.500,- Kč, dluhy splácela, občas je nezaplatila a později dluh doplatila,

- byla tehdy ve starobním důchodu s příjmem 10.000,- Kč a žila sama,

- v roce 2011 jí svědek M. L. seznámil s dlužníkem R. K., byla po značných zdravotních problémech a chtěla se vrátit do zaměstnání, potřebovala se dát po zdravotní stránce dohromady – potřebovala masáže, fyzioterapie a neměla na to peníze, dlužník se te(h)dy prezentoval jako člověk se značnými zkušenostmi, se zhodnocením finančních prostředků, dospěl … s žalobkyní k závěru, že by se dal zastavit byt žalobkyně, aby získala práci a peníze, ze zástavy by se splácelo z nově získaného poměru (zjevně míněno „úvěru“), žalobkyně chtěla sama byt zastavit u banky, ale dlužník ji přesvědčil, že bude vhodnější, když převede byt žalobkyně na dlužníka, protože on získá lepší podmínky pro hypotéku, než-li žalobkyně, a že po 4 letech na žalobkyni byt opět převede zpět poté, co peníze zhodnotí. Žalobkyně s tímto řešením souhlasila…

- částku 360.000,- Kč, kterou žalobkyně měla převzít od dlužníka při podpisu kupní smlouvy, nikdy nedostala…,

- pokud jde o část kupní ceny ve výši 901.000 Kč, ani tuto částku žalobkyně neobdržela, neboť se s dlužníkem před uzavřením kupní smlouvy dohodli, že žádnou kupní cenu z kupní smlouvy ji dlužník nezaplatí, že jde o fiktivní ujednání a že jde jen o to, aby získal od banky z bytu žalobkyně peníze, které bude dále zhodnocovat…

Žalobkyně nežádala písemně dlužníka o vrácení finančních prostředků podle dohody o nakládání s finančními prostředky, kterou uzavřela s dlužníkem, vše považovala za fiktivní…“

Na základě těchto pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění lze učinit následující závěr o skutkovém stavu:

Dlužník nabídl žalobkyni vyřešení jejich finančních problémů s tím, že ohledně bytové jednotky žalobkyně uzavřou simulovanou kupní smlouvu, aby dlužníku byl poskytnut příslušnou bankou hypoteční úvěr, aby poté dlužník peníze z tohoto úvěru dále investoval a z očekávaného finančního profitu zhodnocoval peněžní prostředky a z toho vyplácel žalobkyni sjednané platby podle s ní uzavřené dohody o nakládání s finančními prostředky; tato dohoda byla mezi žalobkyní a dlužníkem uzavřena ve stejný den, jako simulovaná kupní smlouva, tj. dne 21. června 2012.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

K problematice simulovaných právních úkonů Nejvyšší soud (jak se podává např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, anebo ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) mj. vyložil:

1. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.

2. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon.

3. Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

4. Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).

5. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).

Shora soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, která pro rozhodování převzal také odvolací soud, nebyla ovšem oběma soudy důsledně zohledněna při právním posouzení věci. Posuzovaný případ je zvláštní tím, že u obsahu jednání žalobkyně a dlužníka před uzavřením kupní smlouvy byl po celou dobu přítomen svědek M. L., který po zákonném poučení o trestně právní odpovědnosti při křivé výpovědi vypovídal před soudem natolik zásadně významné skutečnosti, že prvoinstanční soud z výslechu tohoto svědka učinil shora již uvedená skutková zjištění, aniž by je však nalézací soud a posléze také odvolací soud – ve spojení s dalšími shora uvedenými zjištěními – důsledně promítl(y) do svého právního posouzení věci.

Svědek M. L. tedy vyložil soudu prvního stupně, že byl přítomen „dohody“ žalobkyně a dlužníka, že budou simulovat uzavření kupní smlouvy, aby svědek se stal „katastrálním“ vlastníkem bytové jednotky a mohl poté požádat u příslušné banky o poskytnutí hypotečního úvěru a na základě toho pak dále „zhodnocovat“ takto získané finanční prostředky, kdy z tohoto zhodnocování by profitovala ve smyslu mezi účastníky sjednané dohody také žalobkyně. Tuto skutkovou verzi podanou uvedeným svědkem pak výslechem podepřela také žalobkyně a v intencích učiněných skutkových zjištění je pak podporována i k důkazu soudem prvního stupně provedenou dohodou o nakládání s finančními prostředky.

Na celé věci je nejpodstatnější skutkové zjištění, že účastníci simulovali uzavření kupní smlouvy, neboť jejich skutečnou vůlí nebylo uzavření kupní smlouvy v tom (esenciálním) smyslu, že žalobkyně na dlužníka úplatně převede vlastnické právo k bytové jednotce za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník žalobkyni uhradí, nýbrž úmyslem účastníků bylo vytvoření právní situace, kdy v důsledku simulované kupní smlouvy se dlužník stane „katastrálním“ vlastníkem bytové jednotky a z tohoto titulu bude moci žádat o poskytnutí hypotečního úvěru a realizovat plnění ve smyslu „dohody o nakládání s finančními prostředky“, kterou žalobkyně s dlužníkem uzavřela v den uzavření předmětné kupní smlouvy.

Podstatné pro právní posouzení této věci je skutkové zjištění, že účastnící uzavření kupní smlouvy simulovali, neboť žalobkyně ve skutečnosti bytovou jednotku dlužníkovi prodat nechtěla, přičemž dlužník bytovou jednotku ve skutečnosti nechtěl koupit; účastníci pouze chtěli vytvořit – tím, že na „oko“ uzavřou kupní smlouvu, na základě které bude posléze povolen vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch dlužníka – právní situaci, aby dlužník mohl u příslušné banky žádat o hypoteční úvěr, který by žalobkyni, jež v tu dobu byla v postavení dlužníka vůči jiným subjektům, zřejmě poskytnut nebyl, přičemž dlužník se v tomto směru nabídl žalobkyni k řešení jejich finančních problémů. Okolnost, že účastníci po formální stránce uzavřeli kupní smlouvu, tak přirozeně jejich simulované právní jednání vytěsnit nemůže.

Popsané jednání obou účastníků kupní smlouvy je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. stiženo absolutní neplatností. V daném případě sám soud prvního stupně z důkazů učinil shora již vyložená skutková zjištění, která nelze interpretovat jinak, než že žalobkyně i dlužník, tedy obě strany kupní smlouvy, simulovali úplatný převod bytové jednotky, ač ve skutečnosti simulovaným uzavřením smlouvy sledovali, respektive disimulovali jiné své jednání.

Lze tedy na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyvodit závěr, že z důvodu simulovaného právního jednání je předmětná kupní smlouva ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. postižena absolutní neplatností.

Nejvyšší soud proto shledal, že v daném případě byly naplněny důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu v meritu věci ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Při rozhodování (tj. měnícím rozsudkem v meritu věci) Nejvyšší soud zohlednil též princip kontradiktornosti řízení; vycházel přitom z následující ustálené judikatury a doktrinálních závěrů.

Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).

V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnící rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:

„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle § 243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“

Otázka simulování právní úkonu – jak plyne z obsahu procesního spisu – byla předmětem diskuse stran a byla též oběma soudy posuzována, tedy jak v prvoinstančním, tak i v odvolacím řízení; nejedná se tedy o žádné novum.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto částečně měnícího rozsudku, pokud se jedná merita věci.

Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť procesní spis (též s přihlédnutím k možnosti posuzování otázky případné mimořádné aplikace § 150 o. s. ř.) neobsahuje všechny podklady potřebné k takovému rozhodnutí; proto nákladové výroky soudů obou stupňů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

není přípustný opravný prostředek.Poučení: Proti tomuto rozsudku

V Brně dne 2. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru