Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 890/2020Usnesení NS ze dne 07.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.890.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2021/20


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 890/2020-452

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně T. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované Z. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o neúčinnost dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 123/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2019, č. j. 11 C 123/2012-318, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. července 2019, č. j. 11 C 123/2012-323, určil, že: „dohoda mezi Z. T., narozenou XY, a P. T., narozeným XY, ze dne 2. 11. 2010 o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu XY, se sídlem XY, IČO: XY, zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. XY, je vůči žalobkyni právně neúčinná“ (výrok I.), dále (výroky II. až III.) rozhodl o náhradě nákladů řízení a (výrokem IV.) o povinnosti žalobkyně zaplatit státu předmětný soudní poplatek.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla v době zahájení tohoto řízení vymahatelnou pohledávku na výživném proti (svému otci) P. T. (opatrovnické řízení bylo vedeno již od roku 2009 a výživné bylo přiznáno od 1. ledna 2009), přičemž předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu byla uzavřena mezi osobami blízkými (žalovaná je matkou uvedeného dlužníka a babičkou žalobkyně). Vědomost žalované o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele se předpokládá. Žalované se nepodařilo prokázat, že o úmyslu krátit věřitele (v tomto případě nárok žalobkyně na výživné) nevěděla, ani vědět nemohla, a to přestože vynaložila veškeré úsilí k poznání tohoto úmyslu dlužníka. V tomto směru odvolací soud uvedl, že z předmětného opatrovnického spisu vyplynulo, že žalovaná za svého syna P. T. výživné pro žalobkyni sama hradila. Žalobkyně přitom odpůrčí žalobu – s ohledem na uzavření předmětné dohody – podala včas.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.

Dovolatelka nesprávné právní posouzení věci „spatřuje v chybném postupu odvolacího soudu, který se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který na zjištěný skutkový stav sice aplikoval správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, a ze zjištěných skutečností (částečně nezákonných) vyvodil nesprávné právní závěry, právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu, konkrétně pod ustanovení § 42a – odporovatelnost – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.“

Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaná vymezila s tím, že: „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Právními otázkami, které odvolací soud posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou:

1. Zda nastávají účinky principu koncentrace jednání, pokud právně nezastoupený účastník řízení nebyl v rámci poučení o existenci principu koncentrace řízení poučen o následcích aplikace takového principu? (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).

2. Za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost, na níž je napadený rozsudek postaven, prokazovanou pouze nepřímými důkazy?

3. Mohou být skutkové závěry soudů, které se opírají o nepřípustné důkazy, spolehlivým podkladem právního posouzení věci?

4. Mohou být skutkové závěry soudů – které se naopak neopírají o důkaz, který by mohl objasnit sporný bod, na němž je napadený rozsudek postaven, jehož provedení soud zamítl s odůvodněním, že byl předložen po koncentraci řízení, jejíž účinky však soud nesprávně posoudil – způsobilým podkladem právního posouzení věci?

5. Zda ust. § 118a odst. 1 a odst. 2 OSŘ odráží právní zásadu, že soud zná právo, popřípadě, zda je tato právní zásada již překonána a ust. § 118a odst. 2 OSŘ je bez právního významu?

6. Lze rozhodnout o neúčinnosti fyzicky neexistující Dohodě, která není ve spisové dokumentaci a ani nebyla soudu během řízení předložena k nahlédnutí?

7. Postačí z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě prokázat vymahatelnou pohledávku pouhým odkazem na podanou žalobu, jíž se věřitel o přiznání pohledávky domáhá?

8. Je správné přiznat účastníkovi řízení na náhradu nákladů za právní úkon převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. dvakrát? Sice uvedený právní úkon dvakrát proveden byl, ovšem advokáty jedné advokátní kanceláře, které si žalobkyně vyměnila.

9. Zda v řízení o odpůrčí žalobě podané nezletilým z důvodu, že právní úkon jeho rodiče zkracuje vymahatelnou pohledávku na výživném, může nezletilého zastupovat rodič bez ustanovení kolizního opatrovníka nezletilého pro zastupování v řízení? (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011).

Právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jsou:

10. Zda nedostatek aktivní legitimace žalobce ve sporu může být odstraněn postupem/výzvou soudu podle § 43 OSŘ, a to aniž by byl dodržen postup a podmínky předvídané ustanovením § 92 odst. 2 OSŘ ve smyslu záměny účastníka na straně žalobce, tedy A) souhlas žalovaného a B) souhlas nového žalobce a C) rozhodnutí soudu o přivolení záměny účastníka na straně žalobce? Za splnění jakých podmínek a procesních postupů může účastník soudního řízení, v němž je v procesním postavení žalobce, a z tohoto řízení vystoupit a na jeho místo vstoupit někdo jiný?

11. Zda může být připuštěna záměna účastníků na straně žalobce za situace, kdy neexistuje, resp. nebyl dán souhlas žalovaného podle § 92 odst. 2 OSŘ se záměnou účastníků na straně žalobce?

12. Zda může být připuštěna záměna účastníků na straně žalobce za situace, kdy neexistuje, resp. nebyl dán souhlas třetí osoby se svým vstupem do řízení na straně žalobce podle § 92 odst. 2 OSŘ? Zda takový souhlas může dát osoba zákonného zástupce, aniž by nezletilému byl ustanoven kolizní opatrovník?

13. Zda může soud jednat s účastníkem (, jíž) je nezletilá osoba v procesním postavení žalobce, která nemá plnou způsobilost k právnímu jednání a není zastoupena kolizním opatrovníkem, pokračovat v řízení a konat jiné úkony než ty, které by vedly k odstranění tohoto neodstranitelného nedostatku podmínky řízení?

14. Zda jsou procesně použitelné výsledky činnosti soudu (rozhodnutí či důkazy) z doby, v níž byla nezletilá žalobkyně bez zastoupení kolizním opatrovníkem?

15. Zda a jaký význam má pro výsledek odpůrčí žaloby zánik pohledávky, která byla tvrzena ke dni zahájení řízení jako pohledávka vymahatelná v průběhu řízení o odpůrčí žalobě?“

16. (čl. V. odst. první na str. 10 dovolání) „Zda nastávají účinky koncentrace jednání, pokud právně nezastoupený účastník řízení nebyl v rámci poučení o existenci principu koncentrace řízení poučen o následcích aplikace takového principu?“

17. (čl. II. včas žalovanou podaného doplnění dovolání ze dne 7. února 2020) „Žalovaná dále výslovně požaduje, aby se soud případně zabýval i otázkou, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a činí dovolání ve smyslu § 237 OSŘ přípustným, a to – ‚zda je správná úvaha obou soudů nižšího stupně, že majetek, který dlužník nabyl tím, že jeho platební povinnost vůči družstvu zaplatila žalovaná, je z důvodu uzavření Dohody prospěchem žalované?‘“

Z obsahu dovolání lze pak dovodit, že žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou odpůrčí žalobu zamítne a rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně zruší rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalované a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude dále vyloženo – přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své judikatuře také ustáleně připomíná, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Platí rovněž, že posouzení věrohodnosti důkazu je součástí procesu hodnocení provedených důkazů soudem, jímž se rozumí myšlenková činnost, kterou soud přisuzuje jednotlivým důkazům (tedy i znaleckým posudkům) v jejich vzájemné souvislosti hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě jako v daném případě věrohodnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 854/2009, nebo ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

S ohledem na § 237 o. s. ř. dovolací soud může otázku přípustnosti dovolání posuzovat skrze tu (ty) v dovolání dovolatelem zformulovanou (zformulované) právní otázku (otázky) hmotného nebo procesního práva, na které (kterých) je rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv však rozhodnutí soudu prvního stupně) založeno.

Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil hmotněprávní otázku týkající se odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč. zák., v žádném ohledu však své rozhodnutí nezaložil na řešení procesních otázek, jež v podaném dovolání ve znění jeho včas učiněného doplnění formuluje dovolatelka.

Za této procesní situace tudíž dovolatelkou zformulované procesní otázky a k nim se upínající dovolací argumentaci, a to i s případnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, lze považovat za prostou procesně právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit. To se tedy týká dovolatelkou zformulovaných otázek ve vztahu k údajnému pochybení odvolacího soudu na úseku poučovací povinnosti (otázky č. 1, 2, 5 a 16), zastupování v řízení o odpůrčí žalobě (otázka č. 9), či nerespektování § 92 odst. 2 o. s. ř. (otázky č. 10 až 13).

Nejvyšší soud současně poznamenává, že k případným (jiným) vadám řízení (viz též otázky č. 1, 4, 5, 7 až 14) by bylo možné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jedině v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné, o kterýžto případ se zde nejedná.

Odhlédnuto od posledně uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací úvahy žalované ohledně údajného pochybení odvolacího soudu, respektive obou soudů, pokud v řízení nebylo postupováno důsledně ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., kdy podle názoru dovolatelky žalobu podala M. J., nikoliv nyní označená žalobkyně, přičemž v řízení nedošlo k záměně účastníků na žalující straně, nejsou opodstatněné.

Soud prvního stupně totiž již v počáteční fázi řízení správně zaregistroval, že v podané žalobě není žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem označena, respektive nalézací soud konstatoval logický rozpor mezi označením žalující strany v záhlaví žaloby a v žalobním tvrzení (především čl. III., poslední odstavec na str. 4 žaloby), pročež zcela správně přistoupil k vydání usnesení ze dne 19. srpna 2013, č. j. 11 C 123/2012-19, kterým vyzval matku žalobkyně k řádnému označení účastníků řízení, respektive žalující strany s tím, že v daném případě „je třeba jasně specifikovat, zda žalobkyní je sama nezletilá T. T., kterou v řízení jako její zákonný zástupce (pouze) zastupuje matka [pak ovšem matka nemůže být označena jako žalobkyně] nebo zda svým jménem žaluje M. J.“ Na tuto výzvu tehdy zákonná zástupkyně žalobkyně – M. J. – reagovala podáním učiněným prostřednictvím svého advokáta a doručeným soudu prvního stupně dne 3. října 2013 (č. l. 41-42a), v němž jako žalobkyni uvedla svou tehdy nezletilou dceru T. T.

Z vyloženého je zřejmé, že stran označení žalující strany po upřesňujícím podání shora nemohly panovat žádné pochybnosti o žalobkyni a postup ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., na který ve svém dovolání poukazuje žalovaná, nepřicházel v úvahu.

Jelikož dovolací soud nemůže v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci, nikoliv skutková zjištění, nemohla dovolatelka prostřednictvím zformulovaných otázek z této materie (viz otázky č. 2, 3, 4, 6 a 14) přípustnost svého dovolání založit.

K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem (otázky č. 2 až 4) nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjevně defektní z pohledu § 132 o. s. ř.

Otázka č. 15 vychází z jiného skutkového zjištění, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud, což přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo z hlediska napadání skutkových zjištění – nezakládá. Kromě toho dovolatelka ve své dovolací argumentaci zcela přehlíží, že odvolací soud v rámci bodu č. 12 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil procesní konsekvence plynoucí z částečně zastavené (předmětné) exekuce vedené na majetek dlužníka žalobkyně, nikoliv zánik vymahatelné pohledávky na výživném.

K otázce č. 8 nutno uvést, že ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

K otázce č. 17 se vztahuje prostá právní dovolací polemika bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; ani v tomto směru tudíž přípustnost dovolání žalované nemohla být založena.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedené návrhy tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byly konzumovány.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 7. 5. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru