Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 850/2020Rozsudek NS ze dne 24.06.2020

HeslaOmezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.850.2020.1
Dotčené předpisy

§ 55 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 850/2020-348

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci posuzované L. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 3, za účasti veřejného opatrovníka Statutárního města Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 39 Nc 23/2013, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019, č. j. 96 Co 224/2019-316, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. září 2019, č. j. 96 Co 224/2019-316, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 39 Nc 23/2013-291, omezil posuzovanou ve svéprávnosti „tak, že není způsobilá a) právně jednat, včetně uzavírání smluv a dispozic s nemovitými věcmi a jednání před správními orgány a úřady, pokud výše plnění či hodnota věci přesahuje částku v součtu 12.000,- Kč měsíčně, b) vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, c) být volena, d) právně jednat v pracovně právních vztazích ve věcech hmotné odpovědnosti nad částku 12.000,- Kč (tj. pokud jde o schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a ztrátu svěřených věcí, nad tuto hodnotu). Svéprávnost posuzované…se omezuje na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku.“ Navazujícími výroky pak jmenoval opatrovníka posuzované, jemuž vymezil rozsah práv a povinností plynoucích z výkonu této funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání posuzované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2019, č. j. 96 Co 224/2019-316, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o (rozsahu) omezení svéprávnosti posuzované „tak, že není způsobilá: a) uzavírat smlouvy s hodnotou plnění přesahující částku 12.000,- Kč měsíčně, b) disponovat s movitými a nemovitými věcmi, jejichž hodnota přesahuje částku 12.000,- Kč, c) uzavírat v rámci pracovně právních vztahů dohody o hmotné odpovědnosti nad částku 12.000,- Kč, d) jednat se správními orgány a soudy. Svéprávnost posuzované …se omezuje na dobu 2 let od právní moci tohoto rozsudku.“, ve zbývajících výrocích jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro omezení svéprávnosti posuzované byly splněny zákonné podmínky; odvolací soud pouze – oproti soudu prvního stupně – modifikoval rozsah omezení svéprávnosti, jak již shora bylo zreferováno. Odvolací soud vyšel z předmětných znaleckých posudků, konstatoval, že posuzovaná dlouhodobě trpí duševní poruchou, a to paranoidní schizofrenií s defektem, což je onemocnění trvalé a nevyléčitelné. Kvůli absenci léčby u posuzované dochází k dramatickým dekompenzacím duševního stavu s akutními psychotickými projevy, možnou agresí a další nedobrovolnou hospitalizací tak, jako tomu bylo již mnohokrát v minulosti. Znalci zjistili u posuzované reziduální bludnou produkci a neschopnost si uvědomit probíhající letité duševní onemocnění. I po odeznění akutních příznaků přetrvávají u posuzované některé projevy nemoci (sociální inkompetence, paranoidní nastraženost, emoční oploštělost). Na druhé straně odvolací soud s odkazem na závěry znalců také konstatoval, že i přes závažné onemocnění je posuzovaná schopna po většinu doby obstarávat si své záležitosti každodenního života sama, má přehled o cenách základních potravin, nájemném, o výši svého důchodu.

Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „posuzovaná si své onemocnění neuvědomuje či ho popírá, cítí se být zcela zdráva, a proto se také pravidelně neléčí. To má však za následek opakované dramatické zhoršování jejího zdravotního stavu, kdy zejména v těchto fázích pak není schopna spravovat si veškeré záležitosti samostatně, neboť v té době jedná pod vlivem své duševní nemoci, ztrácí kontakt s realitou, její osobnost je dezintegrována. Přinejmenším v těchto obdobích tu proto musí být někdo, kdo bude bez dalšího místo ní její věci řešit. Ale i v klidových fázích potřebuje nepochybně někoho, kdo jí bude s vyřizováním jejích záležitostí pomáhat a radit. Sama posuzovaná uváděla, že potřebuje někoho, kdo s ní např. půjde vyřešit otázku dluhu za svoz komunálního odpadu. Z jejích výpovědí také vyplynulo, že neví, jak je to s placením hrobu, jaké nemovitosti vlastní či spoluvlastní v Polsku a jaký je její spoluvlastnický podíl na nich atd. Je však nutné si uvědomit, že s vlastnictvím majetku jsou spojena nejen práva, která posuzovaná neuplatňuje a je možné, že se tím poškozuje, ale i povinnosti, které zjevně neplní, což by do budoucna mohlo přinést další problémy…Je možné, že doposud byla posuzovaná schopna bez vážnější úhony spravovat své finance a majetek, s postupujícím věkem a vlivem opakovaných dekompenzací, které dle znalců vedou k prohlubování defektu posuzované, lze však do budoucna očekávat spíše zhoršování schopností posuzované. I znalci hovoří o nejisté, spíše nepříznivé prognóze. Odvolací soud je proto toho názoru, že hrozba, že by si posuzovaná svým právním jednáním nebo třeba absencí péče o vlastní majetek mohla způsobit závažnou újmu, je reálná, a je proto na místě ji ve svéprávnosti v nezbytném rozsahu omezit. Jiné méně omezující opatření (nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) by pak neskýtalo dostatečnou záruku ochrany posuzované před možnou újmou, neboť posuzovaná…přijímá pomoc jiných osob, když sama chce, neboť si nepřipouští své limity, a mohla by proto jednat bez vědomí podpůrce či zástupce. Toto řešení nedoporučili kvůli nespolupráci posuzované ani znalci.“

Ke změně (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně) rozsahu omezení svéprávnosti posuzované odvolací soud mj. vyložil, že: „omezil svéprávnost posuzované v oblasti jednání se správními orgány a soudy, neboť má pochybnosti o tom, že by posuzovaná byla schopna u těchto úřadů vyřizovat sama veškeré své záležitosti (viz např. dluh za svoz komunálního odpadu), hájit své zájmy v případných soudních řízeních atd. Oproti okresnímu soudu neshledal krajský soud důvod k omezení svéprávnosti v oblasti rodičovské odpovědnosti a v oblasti pasivního volebního práva, neboť posuzovaná žádné děti nemá a s ohledem na svůj věk a zdravotní stav již ani mít nebude, a rovněž možnost, že by kandidovala ve volbách, se nejeví jako reálná. S ohledem na kolísající zdravotní stav posuzované, kdy se střídají období stabilizace s obdobími dekompenzace, což úzce souvisí s ochotou posuzované se léčit, a tyto změny zdravotního stavu mají zásadní vliv na svéprávnost posuzované, má odvolací soud za to, že je na místě stanovit kratší dobu omezení, neboť schopnost posuzované spravovat své věci se v průběhu času poměrně výrazně mění.“

Konečně odvolací soud k omezení posuzované disponovat s movitým a nemovitým majetkem vyložil, že: „důvodem pro toto omezení jsou poměrně značné úspory posuzované, které jsou z větší části investovány do životního pojištění, přičemž platnost smlouvy skončí příští rok a posuzované bude vyplacena částka cca 400 000 Kč. Dalším důvodem je nemovitý majetek, který posuzovaná dle svého vlastního vyjádření vlastní v Polsku. Neuváženým nebo nedostatečně informovaným nakládáním s těmito hodnotami, nebo i nezájmem o tyto nemovitosti, by si posuzovaná mohla způsobit (nebo již způsobuje) újmu.“

Proti tomuto rozsudku (do výroků I. a II.) odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci, neboť podle názoru dovolatelky důvody pro omezení její svéprávnosti – s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel – dány nebyly. Předpoklady přípustnosti dovolání posuzovaná vymezuje s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dále označených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (v níže uvedeném rozsahu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu.

1. „Napadený rozsudek vychází ve velké míře z tzv. hypotetické možnosti vzniku závažné újmy na straně člověka, což je v rozporu ve smyslu nálezu ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016.“

Podle dovolatelky odvolací soud „do velké míry fabuluje a předpokládá nepříznivý vliv duševní poruchy na schopnost obstarat si vlastní záležitosti, ačkoli se, a to už i v samotném průběhu řízení o omezení svéprávnosti, které je vedeno už od roku 2013, ukázaly veškeré obavy odvolacího soudu jako liché.“

2. „Dále napadený rozsudek je v rozporu i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012“, neboť „vychází z izolovaného posuzování duševní poruchy jako takové…aniž by přesvědčivě vysvětlil, zda tato údajná duševní porucha reálně působí na schopnost dovolatelky obstarat si vlastní záležitosti.“

3. „Rozpor je možné spatřovat i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017…konkrétně je tedy možné napadenému rozsudku vytknout skutečnost, že se dostatečným způsobem nezabýval uplatněním jiných podpůrných opatření…“

4. Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, namítá, že napadený rozsudek nesplňuje limity pro nezbytná skutková zjištění vedoucí k rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Poukazuje na okolnost, že: „z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že jedním z nosných argumentů pro nutnost, resp. potřebu omezení svéprávnosti dovolatelky v napadeném rozsahu je i skutečnost, že by nebyla schopná se postarat o nemovité věci na území Polské republiky. Jak uvádí odvolací soud: ‚Neuváženým nebo třeba nedostatečně informovaným nakládáním s těmito hodnotami, nebo i nezájmem o tyto nemovitosti, by si posuzovaná mohla způsobit (nebo již způsobuje) újmu.‘ Jak už dovolatelka uvedla v odvolání, stále není soudem tato skutečnost, tedy vlastnictví předmětných nemovitých věcí v Polské republice, prokázána….Nelze tedy argumentovat možným vznikem újmy, která je spojena s vlastnictvím nemovitých věcí v Polsku a vycházet tedy z těchto skutečností…když toto vlastnictví doposud nebylo prokázáno.“

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Veřejný opatrovník ve svém vyjádření k dovolání posuzované uvedl, že podle jeho zkušeností posuzovaná není osobou, u které by bylo nutné omezení svéprávnosti. Posuzovaná své záležitosti, ať už finanční, zdravotní nebo záležitosti ohledně bydlení, zvládá sama. Posuzovaná dlouhodobě prokazuje schopnosti v hospodaření s finančními prostředky. Ohledně zdravotního stavu opatrovník několikrát kontaktoval psychiatra K., k němuž posuzovaná dochází, a ten opatrovníku vždy sdělil, že posuzovaná pravidelně k němu dochází na kontroly, užívá léky, s lékařem spolupracuje a její zdravotní stav je stabilizován. Posuzovaná spolupracuje s opatrovníkem, který ji navštěvuje v časovém intervalu jednou za dva týdny, přičemž podle opatrovníka je zdravotní stav posuzované stabilizovaný. Posuzovaná má vždy dostatek léků, jídla a od opatrovníka nikdy nic nepotřebuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání – jak bude dále vyloženo – je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Dovolatelka svou dovolací argumentaci (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) založila na argumentaci (rozvedené shora vyloženým způsobem), že skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (i soud prvního stupně) neumožňovala přistoupit k omezení její svéprávnosti.

Této dovolací argumentaci je třeba přisvědčit.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz].

Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), přičemž skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna (roz. právně relevantním způsobem) některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet či doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

I v poměrech rozhodování soudu o svéprávnosti člověka je nezbytné, aby odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku splňovalo zákonem stanovené limity ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a stran skutkových okolností případu z něj bez dalších pochybností byla zřejmá všechna pro soud učiněná dílčí skutková zjištění, z nichž posléze rozhodující soud sumarizoval svůj závěr o skutkovém stavu věci, který následně podrobil právnímu posouzení věci.

Jinými slovy řečeno, v případě právně kvalifikačního závěru, že u posuzované osoby byly rozhodujícím soudem zjištěny pro meritorní rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti vedoucí k nezbytnosti omezení její svéprávnosti, musejí takové skutečnosti z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyplývat, a nemohou být založeny na rozporných či pro rozhodnutí neúplných zjištění, k čemuž zčásti došlo v posuzované věci.

Tak např. odvolací soud ze znaleckých posudků reprodukuje, respektive činí mj. skutkové zjištění, že: „i přes závažné duševní onemocnění je však posuzovaná schopna většinu doby obstarávat si své záležitosti každodenního života“ (bod č. 9 odůvodnění rozsudku), současně však uzavírá, že posuzovaná se neléčí, což má „za následek opakované dramatické zhoršování jejího zdravotního stavu“, kdy „zejména v těchto fázích pak není schopna spravovat si veškeré své záležitosti samostatně, neboť v té době jedná pod vlivem své duševní nemoci“ (bod č. 10 odůvodnění rozsudku), aniž by však zprostředkoval, o jaké negativní důsledky při spravování majetku posuzované se mělo (má) jednat. Tento zjevný rozpor je pak umocňován další částí odůvodnění rozsudku, v němž odvolací soud – ve vazbě na shora učiněná zjištění a dílčí závěry – mj. uvádí, že: „je možné, že doposud byla posuzovaná schopna bez vážnější úhony spravovat své finance a majetek“, avšak „s postupujícím věkem a vlivem opakovaných dekompenzací, které dle znalců vedou k prohlubování defektu posuzované, lze však do budoucna očekávat spíše zhoršování schopností posuzované.“ Odvolací soud v této části pak uzavírá, že: „hrozba, že by si posuzovaná svým právním jednáním nebo třeba absencí péče o vlastní majetek mohla způsobit závažnou újmu, je reálná, a je proto na místě ji ve svéprávnosti v nezbytném rozsahu omezit“, aniž by však in concreto vyložil, v čem tato hrozba spočívá. Že za stávajícího stavu skutkových zjištění o problémy s nakládáním s nemovitým majetkem, jež má posuzovaná vlastnit v Polské republice, nejde, vyplývá ze samotného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jemuž se ani ve fázi odvolacího řízení nepodařilo verifikovat, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu takový nemovitý majetek posuzovaná v cizím státě vlastní, že o něj nepečuje a vznikají z toho negativní důsledky (např. neplacení příslušných daní z nemovitého majetku, exekuce, škody vzniklé vlastníku sousední nemovitosti v důsledku neudržování majetku posuzované atd.).

V tomto směru tedy odvolací soud založil své závěry vskutku hypoteticky pro futuro, aniž by důsledně hodnotil stávající stav posuzované, jejího přístupu k nakládání se svým majetkem, zajišťováním (nejen existenčních) potřeb, a to vše s ohledem na právně kvalifikační posouzení, zda v daném případě jsou vskutku naplněny zákonné podmínky pro nezbytné omezení (v daném rozsahu) svéprávnosti posuzované.

Ve vztahu k posouzení otázky reálnosti zavedení mírnějších opatření (než omezení svéprávnosti) za zcela nedostačující lze pak považovat odůvodnění rozsudku (v rámci bodu č. 10 odůvodnění rozsudku), v němž odvolací soud pouze uvádí, že: „Jiné méně omezující opatření (nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) by pak neskýtalo dostatečnou záruku ochrany posuzované před možnou újmou, neboť posuzovaná

…přijímá pomoc jiných osob pouze, když sama chce, neboť si nepřipouští své limity, a mohla by proto jednat bez vědomí podpůrce či zástupce.“

Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

Podle § 49 odst. 1 o. z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Podle § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.

Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:

- osobních a majetkových poměrů;

- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;

- dosavadních pracovních aktivit;

- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);

- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;

- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];

- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.

Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.

Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.

Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11). Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276].

Jestliže duševní poruchou stižený posuzovaný sice v předchozím období měl určité defekty při zajišťování svých potřeb, při hospodaření se svým majetkem atd., avšak v průběhu rozhodování o svéprávnosti soud nemá k dispozici žádná aktuální skutková zjištění, jež by měla vést k závěru, že bez omezení svéprávnosti reálně hrozí posuzovanému závažná újma, když přijetí mírnějších a méně omezujících opatření pro konkrétně zjištěné důvody nepřichází v úvahu (jeví se naprosto nereálné), nelze za takového stavu přistoupit k omezení svéprávnosti s odůvodněním pouhé hypotetické možnosti, že v budoucnu se daný stav posuzovaného může zhoršit a hrozila by mu tak závažná újma.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).

I z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, neboť z něj není zřejmé, že odvolací soud se důsledně zabýval otázkou volby mírnějších a méně (než institutem omezení svéprávnosti) omezujících opatření, že na podkladě vyložených zjištění v tomto směru dospěl k negativnímu závěru (tj. že mírnější a méně omezující opatření v daném případě nepřicházejí v úvahu, a pro jaké konkrétní důvody), a že bez omezení svéprávnosti by posuzovanému vskutku hrozila (nikoliv jako pouhá hypotetická možnost) závažná újma.

Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením (např. nápomoc, zastoupení členem domácnosti, jmenování opatrovníka). Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištění je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné rozhodnout o (ve zdůvodněném rozsahu) omezení svéprávnosti posuzovaného, anebo zda lze přistoupit k (zákonem předvídanému) mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.

Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, případně do jisté míry v zásadě si protiřečící dílčí závěry (jak tomu do jisté míry bylo i v posuzovaném případě – viz otázky spojené se zajišťováním potřeb posuzovanou, s hospodařením s jejím majetkem ve vazbě na aktuální situaci) nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Z vyložených hledisek tedy dovoláním měnící napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát; Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupil k jeho zrušení a podle odst. 2 téhož par. k vrácení věci tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení odvolací soud při rozhodování přihlédne k výše připomenuté judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a své meritorní rozhodnutí založí na odpovídajících skutkových zjištěních, které budou vytvářet pevný (zjištěný) skutkový základ pro následně učiněný právně kvalifikační závěr, na němž bude rozhodnutí založeno.

Odvolací soud v dalším řízení při posuzování pasivního volebního práva posuzované neopomene zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2017, ohledně problematiky výkonu volebního práva posuzované (viz zejména body č. 83 a násl.), neboť stávající odůvodnění nyní zrušovaného rozsudku přehlíží verifikační limity vyložené v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu k problematice pasivního volebního práva osoby stižené duševní poruchou.

Odvolací soud – s ohledem na svůj předchozí rozsudek – rovněž zohlední, že z občanskoprávního hlediska (ve vztahu k právnímu institutu omezení svéprávnosti) je problematické omezovat posuzovaného v rozsahu „jednat se správními orgány a soudy“, neboť z takového výroku není zřejmé, zda se tím míní (vůbec) jakékoli (nikoliv jen právní) jednání s dotčenými subjekty, což by dokonce mohlo vést i k nesprávnému výkladu o zamezení např. petičního práva [k tomu srov. stále využitelné závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu upínající se k předchozí právní úpravě – viz sumarizace relevantní judikatury vyložené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, avšak nyní též modifikované (se zdůvodněným přesahem do veřejného práva) shora označeným stanoviskem Nejvyššího soudu].

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru