Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 622/2020Rozsudek NS ze dne 07.05.2020

HeslaNeplatnost právního jednání
Neplatnost právního úkonu
Znalecký posudek
Smlouva darovací
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.622.2020.1
Dotčené předpisy

§ 38 odst. 2 obč. zák.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 581 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 622/2020-207

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce L. M., narozeného dne XY, bytem XY, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného hmotněprávní opatrovnicí E. Š., narozenou dne XY, bytem XY, a JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovaným 1) M. K., narozenému dne XY, a 2) J. K., narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 58/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2018, č. j. 63 C 58/2012-148, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem ideální poloviny v žalobě označených nemovitých věcí (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva, která byla uzavřena mezi žalobcem a vedlejším účastníkem dne 5. února 2004, je platným právním úkonem, respektive tato smlouva nebyla shledána neplatnou pro rozpor s § 38 obč. zák., neboť soud vzal za prokázané, že dárce byl v době uzavření darovací smlouvy způsobilý k právním úkonům a současně nebylo prokázáno, že by při jejím uzavření jednal v duševní poruše, která by jej činila k takovému úkonu neschopným.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2019, č. j. 19 Co 32/2019-177, potvrdil (jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, zejména od nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, při řešení otázky, jak vysoký důkazní standard je nezbytný pro možnou aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., tedy pro vyslovení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy. Současně dovolatel uvádí, že v tomto rozhodnutí shledal Ústavní soud „důkazní standard ‚zcela jednoznačného skutkového závěru‘ a ‚bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký“.

Dovolatel dále namítá, že: „soud prvního stupně i odvolací soud nejenže rozhodly v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, ale v odůvodnění napadených rozhodnutí se žádným způsobem nevyjádřily k tomu, z jakého důvodu se od citovaného nálezu odchýlily, byť jej žalobce citoval ve svém písemném závěrečném návrhu a následně i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.“

Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (představované nálezem Ústavního soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017) rovněž při řešení otázky, zda je porušením principu legitimního očekávání (a tedy porušením práva účastníka na spravedlivý proces), jestliže soud prvního stupně rozhodoval na základě prakticky shodných skutkových okolností různě, aniž by toto odlišné rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, i přestože účastník na tuto různorodost rozhodnutí poukázal. V této souvislosti dovolatel připomíná, že v rámci dvou řízení vedených u Městského soudu v Brně pod spisovými značkami 21 C 87/2009 a 63 C 58/2012 (nyní projednávaná věc) byla otázka platnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 38 obč. zák. posouzena rozdílně.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní v podaném písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a napadené rozhodnutí naopak považují za věcně správné. Mají za to, že dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, řádně hodnotil skutkový stav. K žalobcem tvrzenému porušení principu legitimního očekávání uvádí, že toto tvrzení není pravdivé, neboť druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, na nějž žalobce odkazuje (21 C 87/2009), skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, nikoli rozhodnutím ve věci samé. Závěrem proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl pro jeho nepřípustnost, případně aby jej zamítl pro jeho nedůvodnost a přiznal jim náklady dovolacího řízení.

Vedlejší účastník (prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání) rovněž odmítl uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. Zdůraznil, že otázka důkazního standardu pro aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. nemůže přípustnost dovolání založit, neboť její přezkum je pro rozhodnutí o dovolání žalobce bez významu; naopak zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Dále projevuje nesouhlas s tím, že by se soud prvního stupně a následně i odvolací soud odchýlil od dříve vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť předchozí případ byl založen na jiném skutkovém základě a soudy obou stupňů se k němu náležitě vyjádřily. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl a přiznal mu náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné.

Ústavní soud např. v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.

Dovolatel ve svém dovolání mj. poukazuje na okolnost, že ač i v odvolacím řízení stran podpory své odvolací argumentace odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, týkající se tzv. důkazního standardu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání (respektive v poměrech dosavadní civilní úpravy právního úkonu), odvolací soud na tuto argumentaci (nyní v procesním postavení nacházejícího se) dovolatele nijak nereagoval.

Nejvyšší soud shledal, že dovolatel vskutku ve svém (písemném) odvolání svou odvolací argumentaci podpořil odkazem, respektive citací z výše označeného nálezu Ústavního soudu, přičemž také zdůraznil, že: „soud prvního stupně nejenže rozhodl v rozporu s tímto nálezem Ústavního soudu, ale v odůvodnění napadeného rozhodnutí se žádným způsobem nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu se od citovaného nálezu odchýlil.“ Dovolatel přitom již v prvoinstančním řízení (viz jeho písemný závěrečný návrh) velmi podrobně argumentoval nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 173/2013, s tím, aby v něm obsažený právní názor byl respektován i v poměrech této věci.

Z odůvodnění písemného vyhotovení nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu lze pak zjistit, že odvolací soud na tuto posledně zmíněnou odvolací argumentaci žalobce nijak nereagoval, ačkoliv v referenční části odůvodnění svého rozsudku tuto argumentaci žalobce uvádí.

Takový postup rozhodujícího soudu ovšem výslovně koliduje s připomenutou nálezovou judikaturou Ústavního soudu a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 2095/2015).

Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).

Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

Poukazuje-li účastník na nález Ústavního soudu, je povinností soudu při rozhodování zohlednit, zda v takovém nálezu vyložený právní názor doléhá na rozhodovaný případ, a pokud ano, pak s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je povinností soudu jej plně respektovat, a pokud nikoli, pak je povinností soudu v odůvodnění svého písemného vyhotovení dostatečně vysvětlit, proč tento právní názor na posuzovaný případ nedoléhá. Jen takovýmto způsobem může být ve vztahu k účastníkem uplatněné argumentaci naplněn princip spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018, ve vztahu k rozhodujícím soudem pominuté části argumentace účastníka odkazujícího na předmětnou judikaturu (v daném případě dovolacího soudu) mj. vyložil, že: „Přitom nejde pouze o formální vypořádání se s uplatněnou právní argumentací daného účastníka řízení, nýbrž v prvé řadě jde o to, aby si rozhodující soud při zvažování interpretačních a aplikačních hledisek dané skutkové konstelace jím posuzovaného případu uvědomil dosah a právní význam účastníkem sledovaného právního náhledu na věc, a aby pak - vystaven takové argumentační a judikatorní konfrontaci ze strany předmětného účastníka řízení - smysluplně vybudoval a zákonu odpovídajícím způsobem též v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil právní posouzení věci na zjištěný skutkový stav.

Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci.“

V poměrech této věci proto nepřichází v úvahu, aby sám Nejvyšší soud sanoval za odvolací soud popsané defekty; v takové procesní situaci proto nezbývá nic jiného, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.

Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení, v němž odvolací soud bude mj. reagovat na uplatněnou argumentaci žalobce judikaturou Ústavního soudu.

K dovolatelem zformulované otázce porušení principu legitimního očekávání Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel sice správně poukazuje na rozhodnutí (Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), ve kterých byla řešena otázka principu legitimního očekávání, avšak přehlíží, že v předchozím řízení (na nějž odkazuje), vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 21 C 87/2009, vycházel citovaný soud z odlišného skutkového stavu věci a – což je nejpodstatnější – toto řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, kdy vydaný rozsudek byl zrušen; proto dovolatelem v tomto směru vedená argumentace, včetně jeho odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, není pro poměry této věci uplatnitelná.

Jelikož bylo dovolání žalobce shledáno podle § 237 o. s. ř. přípustným, je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud povinen přihlédnout i k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Taková jiná vada byla shledána v části odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku týkající se hodnocení znaleckého posudku MUDr. Petra Hřibňáka, kdy podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud do jisté míry plně nereflektoval pro rozhodnutí odborné závěry znalce, které – ve světle připomenuté judikatury dovolacího soudu – budou následně připomenuty.

Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.).

Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout], respektive k posouzení neplatnosti právního úkonu učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací nebo (a) rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé.

Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon (právní jednání) je podle § 38 odst. 2 obč. zák. (§ 581 věty druhá o. z.) neplatný (neplatné), musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu (právnímu jednání) neschopnou.

Při posuzování neplatnosti právního úkonu (právního jednání) učiněného člověkem v duševní poruše by měl soud přistoupit k formulování otázek znalci (v rámci zadání znaleckého posudku) tak, aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, zda posuzovaný člověk v inkriminovaném období byl stižen duševní poruchou, či nikoliv, a pokud ano, zda tato jeho duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou) vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném jednání. Následně znalcem učiněné odborné závěry, formálně vyjádřené v jeho posudku (představující samostatné odborné znalecké posouzení včetně závěrů), by pak správně měly obsahovat odpovědi zásadně odborně lékařského (psychiatrického) rázu, nikoliv právní zhodnocení důsledků zdravotního stavu posuzovaného člověka.

Dříve než znalec přistoupí k odborné verifikaci zdravotního stavu posuzovaného je povinností soudu zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na pracovišti, ve svém bydlišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Jde-li o posuzování platnosti již učiněného právního úkonu podle dosavadní civilní úpravy či právního jednání podle nové civilní úpravy, je třeba – pokud to lze důkazy zjistit – verifikovat jednání (ve smyslu shora již uvedeném) posuzovaného v inkriminovaném období.

V situaci, kdy ohledně poměrů posuzovaného člověka se budou (např. vlivem rozporných výslechů svědků, kteří jsou příbuzní posuzovaného, jeho přátel, respektive osob, s nimiž posuzovaný je či byl v inkriminovanou dobu v kontaktu) soustředit rozporné informace, je povinností soudu verifikovat, které skutečnosti a ze kterých důkazních prostředků má za prokázané, aby poté z nich mohl znalec při zpracování znaleckého posudku (případně jeho doplnění) vycházet. Přesto ani tato okolnost nebude bránit znalci ve zpracovaném posudku zohlednit (z pohledu odborného posouzení skutečností) i další výpovědi (svědků či účastníků řízení), z nichž soud skutková zjištění neučinil, pakliže znalec z hlediska posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, dospěje k závěru, že informace vyplývající z těchto výpovědí např. odpovídají popisu typického chování znalcem označené duševní poruchy, kterou je stižen posuzovaný; bude pak na soudu, aby všechny tyto okolnosti v rámci hodnocení důkazů zohlednil a promítl je do závěru o skutkovém stavu, který následně podrobí právnímu posouzení.

Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný, neboť odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.

Soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku (co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání), logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.

Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.

Jestliže se znalecký posudek neomezuje pouze na vlastní posouzení zjištění medicínských dat týkajících se posuzované osoby (zda v předmětnou dobu byla při právním úkonu stižena duševní poruchou, a pokud ano, pak do jaké míry byly sníženy její ovládací či rozpoznávací anebo oboje schopnosti), nýbrž reflektuje a seznatelně též vysvětluje, proč ze strany laiků – v řízení vyslechnutých svědků mohlo vyvěrat přesvědčení, že chování a jednání posuzované osoby v inkriminovaném období nevykazovalo žádné nestandardní defekty a proč posuzovaná osoba na tyto svědky působila (mohla působit) normálním (standardním) dojmem člověka nezatíženého dušení poruchou, u něhož by měly být (zásadním způsobem) omezeny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, pak rozhodující soud pochybil, pokud za této situace (např. ve smyslu příklonu k tzv. možné světlé chvilce, při které zůstavitel pravděpodobně mohl činit předmětný právní úkon) favorizoval zjištění učiněná z výslechů svědků před odbornými závěry soudního znalce (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, nebo ze dne 18. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).

V usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, Nejvyšší soud připomenul, že duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. V této souvislosti je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž dovolací soud k problematice tzv. „důkazního standardu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014) mj. vyložil: „Lze tedy na podkladě ustálené rozhodovací praxe, reflektující závěry české doktríny civilního procesního práva, ještě jednou vyzvednout právní závěr Nejvyššího soudu vztahující se k procesu důkazní verifikace v tom směru, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní verifikace.

V řízení, v němž má být podle dosavadní civilní úpravy řešena otázka neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., je tedy třeba zjistit danost duševní poruchy, její povahu, intenzitu a zejména vliv na schopnost posoudit následky jednání a ovládnout svou vůli, tj. schopnost používat rozum a utvářet vůli v relaci k úkonu, o který jde. Přitom je třeba vzít do úvahy právě povahu předmětného úkonu, neboť schopnost jednat je relativní; zatímco k provedení jednoho úkonu může být předmětná osoba schopná, nemusí být schopná k provedení jiného úkonu, co do podstaty mnohem složitějšího a co do následků (pro tuto osobu) méně pochopitelného (srov. Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 181).

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzované věci při hodnocení důkazů vycházel také ze znaleckého posudku, který vypracoval dne 19. listopadu 2017 MUDr. Petr Hřibňák, soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to ke zdravotnímu (psychiatrickému) stavu žalobce v době a ke dni uzavření předmětné darovací smlouvy (5. února 2004).

Uvedený znalec ve svém posudku mj. vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud):

* „Posuzovaný podle znalce věděl, co daruje, přičemž nebyl schopen formulovat smlouvu, nebyl schopen ji komentovat.“

* „‚Slepě‘ důvěřoval obdarované osobě.“

* „Také měl oslabenou vůli, že nekladl doplňující otázky nebo nekomentoval formulaci smlouvy s cílem, aby byl ošetřen jednoznačně a plnohodnotně jeho vlastní zájem, tj. dar získat jistotu bydlení a domácí péče.“

* „Byl důvěřivý jak v důsledku poruchy, tak z důvodu historické zkušenosti jeho rodiny s ‚právníkem‘, otcem M. P. Prostě spoléhal na to, že vše dopadne, jak si přeje.“

* „Rozhodování v dané době bylo ovlivněno určitým typem myšlení, které se vyskytuje u pacientů s organickou poruchou. Jedná se o dichotomické (černobílé) myšlení: ‚svoji situaci vyřeším takto a jiná cesta než darování neexistuje.‘“

* „ Pos. ve svém stavu přehlížel a vytěsnil rizika spojená s formulací darovací smlouvy, to v lepším případě. Při své důvěře a ovlivnitelnosti ve špatném tělesném a duševním stavu nebyl schopen zvažovat různé varianty, které po podpisu darování nastanou.“

* „Jednání posuzovaného nebylo ovlivněno žádnými kvalitativními psychotickými fenomény (příznaky), tj. žádnými bludy, a mělo reálný základ. Posuzovaný řešil svoji nastalou životní situaci a péči o sebe. Nebyl schopen jednat důsledně a zvažovat různé následky a dopady darovací smlouvy, než ty ‚jím očekávané a jemu jinými lidmi akcentované.

* „K datu před 5. 2. 2004: závislost na alkoholu s degradací osobnosti a organickými změnami, v dokumentaci doložený abúzus dalších návykových látek – Diazepam, Akineton, Trama a jiné. Hodnoceno jako těžký průběh a pokročilé stádium s alkoholickou charakteropatií a depravací osobnosti. Projevovalo se omezením zájmů, sklonem ke stavům apatie s nedostatkem volních projevů, tzv. hypobulií, a celkovou vyčerpaností (= exhauscí) i tělesnou.“

* „K datu 5. 2. 2004: těžká porucha osobnosti s projevy degradace...spojená s návykovým abúzem látky Akineton, dále dlouhodobým užíváním léků Tramal, Diazepam, atd. s důsledky na duševním stavu: se změnami nálad a vůle, s podstatnými změnami výkonových, tzv. exekutivních schopností.“

* „Posuzovaný byl (v době před 5. 2. 2004) ve stavu duševní poruchy, konkrétně alkoholické degradace a depravance osobnosti, která vznikla v důsledku chronického (mnohaletého) alkoholismu a tím vzniklou závislostí na alkoholu IV. stupně spojenému se změnami osobnosti, spojenými s konkrétně s poruchami vůle a kognice (tj. rozpoznávacích schopností). Pro tento stav byl posuzovaný v roce 1997 – 8 dán do trvalého invalidního důchodu. Posuzovaný nebyl v dané době schopen trvale abstinovat od alkoholu a nebyl schopen korigovat výkyvy nálad a rizika možného odvykacího stavu jinak, než nadužíváním látek s návykovým potenciálem, které užíval v dané době pravidelně.“

* „V době před 5. 2. 2004 byl povětšinou orientován osobou, místem a časem. Toto se mohlo měnit jedině v případě, že by se ‚předávkoval‘ (intoxikoval) alkoholem nebo návykovými látkami. S velkými obtížemi byl schopen žít samostatně. Potřeboval např. asistenci k tomu, aby ho nápomocná osoba zavezla k lékaři...Trpěl nesoustředivostí, poruchami pozornosti, poruchami paměti a poruchami vůle...Nebyl schopen se realizovat bez důsledků a závažných dopadů na duševním a tělesném stavu. S problémy zajišťoval chod domácnosti. Nedokázal ochránit své zájmy tak, aby nedošlo a nedocházelo u něho k újmě zdravotní, sociální a materiální.“

*„K danému datu (5. 2. 2004) z důvodu psychického stavu posuzovaný mohl vědět, co daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat na znění smlouvy, zvažovat různé varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do znění smlouvy svoje požadavky tak, aby zcela závazně ošetřily jeho zájem dále užívat byt v domě, ve kterém tehdy žil, a zajistit si potřebnou zdravotní a domácí péči...dokázal jednoduše formulovat, co chce darovat. Nedokázal pochopit nebo hodnotit závazkový obsah smluv s použitím pojmu věcné břemeno. Domníval se, že smlouva svým zněním odpovídá jeho očekávání a splnění přání zajištěné existence.“

*„Z psychiatrického hlediska trpěl posuzovaný takovou formou duševní poruchy, která podstatně snižuje a mění zásadně a podstatně schopnost rozpoznat následky a dopady právního úkonu.“

Uvedený soudní znalec při svém výslechu soudem prvního stupně (při jednání konaném dne 5. dubna 2018) mj. vypověděl (v textu rovněž tučně zvýraznil Nejvyšší soud):

*„Na závěrech, které jsem uvedl v písemném znaleckém posudku, nic neměním, žalobce jsem osobně vyšetřil, jedná se o osobu s alkoholickou závislostí, degradací, nadužíval návykové látky tak, jak je to uvedeno v dokumentaci praktického lékaře, opakovaně se léčil protialkoholně, léčbu nedokončil, což mělo vliv na změnu jeho osobnosti, v důsledku čehož mu byl také přiznán invalidní důchod v roce 1997.“

* Poruchy paměti žalobce jsou dlouhodobé, a pokud nebyl opilý nebo intoxikován, je orientován v místě a čase i osobou. Jeho myšlení je povrchové, je ovlivněno užíváním alkoholu.“

*„V době podpisu smlouvy nebyl (žalobce) schopen posoudit, zda napsaný text odpovídá tomu, co zamýšlí. Pokud v budoucnu došlo u žalobce ke zlepšení zdravotního stavu, bylo to díky péči lidí, kteří se o něj starali, ovšem poruchy paměti, kterými trpěl, se nespravily doposud, rovněž tak způsob myšlení.“

*„V době podpisu smlouvy (5. 2. 2004) byl zdravotní stav žalobce relativně horší než v současné době, protože nyní v důsledku dalších zdravotních potíží a péče o žalobce abstinuje, což má vliv na zlepšení jeho zdravotního stavu.“

*„Žalobce měl v roce 2004 snížené rozpoznávací schopnosti, nebyl schopen zhodnotit následky právního úkonu ve svých důsledcích...byl schopen rozpoznat rozdíl mezi darem a koupí, ale nebyl schopen rozpoznat následky daru...“

Soudní znalec MUDr. Petr Hřibňák měl mj. k dispozici i znalecký posudek, jež v jiné právní věci u Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 87/2009 (o vyklizení nemovitosti – viz bod č. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci), zpracovala (dne 25. března 2010 ve znění jeho doplnění ze dne 17. prosince 2010) ustanovená soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marta Holanová, která dospěla k následující závěru:

„Dne 5. 2. 2004 sepsal (podepsal) L. M. darovací smlouvu o převodu nemovitosti, ve které bydlel, a spoléhal na to, že v budoucnu bude o něho postaráno. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem ze zdravotnické dokumentace, že v období roku 2003/2004 zneužíval návykové látky a také v porovnání se současným stavem posuzovaného, je nejvýše pravděpodobné, že L. M. v době podpisu darovací smlouvy s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl způsobilý posoudit obsah a důsledky právního úkonu darování nemovitosti. Nelze vyloučit, že v době podpisu darovací smlouvy byl návykovými látkami intoxikován. Jeho osobnost v té době byla již deprivována (zpustlá) dlouhodobým působením návykových látek a byl proto zvýšeně manipulovatelný a závislý na osobách ve svém okolí.“

Součástí uvedeného posudku je také obsažný dopis J. S. ze dne 16. října 2009 adresovaný znalkyni, v němž uvedený autor – přítel rodiny a žalobce, o nějž měl jmenovaný také pečovat, ze svého pohledu velmi podrobně popsal jednotlivé životní etapy žalobce a jeho problémy mj. s alkoholem a návykovými látkami, a rovněž tak velmi detailně popsal období žalobcova života v letech 2003 – 2007, tedy i období zasahující těsně před, při a po uzavření předmětné darovací smlouvy dne 5. února 2004, jakož i (negativní) ovlivňování žalobce nynějším vedlejším účastníkem na žalované straně (str. 12 až 14 uvedeného znaleckého posudku).

Ze znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové vyplývá, že znalkyně při zpracování posudku přihlédla i k informacím podaným J. S., přičemž v posudku nezaujala názor, že by S. poskytnuté informace k osobě žalobce, plynoucí z osobních zkušeností a přátelství s členy jeho rodiny i s žalobcem, byly v nesouladu se zjištěními plynoucími z předmětných lékařských zpráv (alkoholismus a návykové látky) a závěrem učiněným samotnou znalkyní.

Odvolací soud předně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a přiléhavým odůvodněním jeho rozsudku, který mj. vyložil, že (následující číslování pro přehlednost nyní provedl Nejvyšší soud):

1. „...z provedených důkazů nebylo možno dospět k jednoznačnému zjištění, že účastník právního úkonu – žalobce – nedokázal dne 6. (správně 5.) 2. 2004 posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, a nelze učinit přesvědčivý závěr, že jednal v duševní poruše činící ho k tomuto právnímu úkonu neschopnou.“

2. „Žalobce se sice potýkal s vážnými zdravotními problémy v důsledku své závislosti na alkoholu a dalších návykových látek, ale nebylo prokázáno, že by tato závislost u něj zapříčinila duševní poruchu už v roce 2004, konkrétně, že byl ve stavu osoby jednající v duševní poruše dne 6. (správně 5.) 2. 2004.“

3. „...žalobce podepsal darovací smlouvu a projevil tím svou vůli darovat předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníku dne 6. (správně dne 5.) 2. 2004.“

4. „...MUDr. Holanová své závěry vyjádřené v jejím posudku ze dne 25. 3. 2010 modifikovala v rámci svého výslechu při jednání soudu dne 23. 2. 2011 ve věci vedené pod spisovou značkou 24 Nc 911/2010, 24 P a Nc 175/2010, potud, pokud vypověděla, že ‚žalobce hodnotu peněz zná, před duševními změnami byl osobou nadprůměrně inteligentní, ale nedokáže s penězi hospodařit.‘“ (poznámka Nejvyššího soudu: uvedená znalkyně také před nalézacím soudem vypověděla: „Odvolávám se na závěry znal. posudku, nemám co bych na nich mohla měnit... M. trpí vážnou por. osobnosti v důsledku dlouhodobého zneužívání alkoholu a dalších návykových látek, které zneužívá i v současné době.“).

5. „Znalec MUDr. Hřibňák pak uvedl, že ke dni 5. 2. 2004 mohl žalobce vědět, co daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat znění smlouvy, zvažovat různé varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do znění smlouvy svoje požadavky tak, aby zcela závazně ošetřily jeho zájem dál užívat byt v domě, ve kterém tehdy žil a zajistit si potřebnou zdravotní a domácí péči. Žalobce nebyl schopen klást doplňující otázky, oponovat a zvažovat různé možné důsledky jím podepsané darovací smlouvy.“

6. „Pro možnou aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je nezbytný bezpečný a jednoznačně prokázaný skutkový stav a sice, že osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Nelze vycházet toliko z jisté míry pravděpodobnosti – byť by byla tato charakterizována jako ‚nejvýše pravděpodobná.‘“

7. „Protože v řízení nebylo dle názoru soudu prokázáno, že žalobce daroval předmětnou nemovitost vedlejšímu účastníku ve stavu duševní poruchy, nebyl tento úkon shledán neplatným...“

Na tyto závěry odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku navázal s tím, že:

8. „...skutečně bylo prokázáno, že 15. 1. 2004 sepsal žalobce vlastnoručně závěť, kterou odkázal svůj podíl na předmětných nemovitostech právě vedlejšímu účastníku M. P. Již z tohoto úkonu, který učinil žalobce vlastnoručně, vyplývá, že žalobce věděl, co chce učinit, komu chce svůj podíl na předmětných nemovitostech odkázat.“

9. „Teprve posléze dochází k uzavírání darovací smlouvy, která je předmětem tohoto řízení...Tato smlouva byla pak sepisována prostřednictvím advokáta JUDr. Romana Heyduka...Ani z tohoto úkonu není patrno, ani prokázáno, že by tento úkon měl činit žalobce v duševní poruše, která by jej činila neschopným pro uzavření této darovací smlouvy, naopak z časové posloupnosti vyplývá, že si žalobce byl plně vědom, co činí, že uzavírá darovací smlouvu, když již předtím vlastnoručně sepsal závěť, kterou hodlal odkázat svůj podíl na předmětných nemovitostech vedlejšímu účastníku.“

10. „Nakonec ani závěry znaleckého posudku, který byl prováděn v rámci dokazování před soudem I. stupně, šlo o znalecký posudek MUDr. Petra Hřibňáka, nic takového neosvědčují, když znalec v závěru svého posudku uvádí, že k danému datu, tj. 5. 2. 2004, z důvodu psychického stavu posuzovaný mohl vědět, co daruje, ale nebyl schopen aktivně participovat na znění smlouvy, zvažovat různé varianty smlouvy a zejména nebyl schopen jednoznačně začlenit do znění smlouvy svoje požadavky tak, aby byly zcela závazně ošetřeny...Nicméně lze vycházet z toho, že posuzovaný dle závěru znaleckého posudku mohl vědět, co daruje“

11. „Pokud se týká závěru, že posuzovaný trpěl takovou formou duševní poruchy, která podstatně snižuje a mění zásadně a podstatně schopnost rozpoznat následky a dopady právního úkonu, pak ani tento závěr není v rozporu s tím, co je uváděno ohledně toho, že posuzovaný mohl vědět, co daruje.“

12. „Nelze také odhlédnout od dalšího závěru uvedeného znalcem MUDr. Petrem Hřibňákem, že v době před 5. 2. 2004 byl povětšinou žalobce osobou orientovanou místem a časem. Toto se mohlo měnit jedině v případě, že by se předávkoval, intoxikoval alkoholem nebo návykovými látkami.“

13. „Nelze také odhlédnout od toho, že pokud znalec vycházel ze zdravotnické dokumentace žalobce, pak neměl k dispozici žádnou zdravotní dokumentaci, která by se týkala období těsně před uzavřením darovací smlouvy nebo období, kdy darovací smlouva byla uzavírána, tj. období těsně před uzavřením darovací smlouvy nebo období, kdy darovací smlouva byla uzavírána, tj. období kolem únoru 2004, neboť v této době nebyl žalobce ani léčen, ani posuzován a žádná zdravotnická dokumentace k této době neexistuje. Nelze než souhlasit s tím, že záznamy z 80. let minulého století rozhodně o ničem takovém pro rok 2004 nevypovídají, pokud se týká duševního stavu žalobce v době uzavírání smlouvy.“

14. „Dne 26. 7. 2004 prodal vedlejší účastník žalovaným 1), 2) svůj podíl na výše uvedených nemovitostech, a to spolu isp. W. W., který byl ideálním spoluvlastníkem předmětných nemovitostí spolu s vedlejším účastníkem M. P. Právě bezprostředně po koupi předmětné nemovitosti žalovaní uzavřeli 27. 7. 2004 s žalobcem smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene užívání části nemovitosti ve prospěch žalobce. Ani z tohoto nesvědčí nic pro to, že by snad žalobce v době, kdy uzavíral darovací smlouvu s vedlejším účastníkem, trpěl duševní poruchou.“

15. „Rovněž další úkon, který učinil žalobce, a to asi po třech letech od darování, nesvědčí o tom, že by žalobce jednal v duševní poruše při darování a nevěděl, co činil, pokud daroval svůj podíl na nemovitostech vedlejšímu účastníku, neboť žalobce začal proti žalovaným uplatňovat prostřednictvím právní zástupkyně nárok na vrácení daru. Rovněž z tohoto úkonu nevyplývá, že by žádal vrácení daru proto, že by snad učinil darování v nějaké duševní poruše, k tomuto tvrzení ze strany žalobce došlo až po osmi letech od darování.“

16. „Pokud tedy vezmeme v úvahu časovou posloupnost jednotlivých úkonů, které byly činěny ze strany žalobce, pak nelze než dospět ke shodnému závěru ve shodě se soudem prvního stupně, že z ničeho nevyplývá, že pokud došlo k darovací smlouvě dne 5. 2. 2004 mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, že by tato snad byla činěna ze strany žalobce v duševní poruše, a proto by takový úkon, tj. darovací smlouva, byla neplatnou. Nic takového nevyplývá ani ze závěru znaleckého posudku znalce Hřibňáka...“

Dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.

Závěr soudního znalce MUDr. Petra Hřibňáka, že žalobce v době uzavírání předmětné darovací smlouvy měl podstatně sníženou schopnost rozpoznávací, tj. schopnost posoudit následky svého jednání (zde důsledky jím uzavřené darovací smlouvy), se odvolacímu soudu – ve spojení s argumentací soudu prvního stupně – nepodařilo v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku vytěsnit. Odvolacím soudem (soudem prvního stupně) uplatněná argumentace nevychází z případných zjištěných (konstatovaných) rozporů znalce, neúplných či rozporných zjištění, na jejichž základě znalec budoval své finální odborné závěry, případně z nesrozumitelně, neurčitě či rozporně podaných odborných závěrů (např. v situaci, pokud by dílčí odborný závěr byl ve zjevném rozporu – z pohledu užité formulace, logických závěrů – s celkovým závěrem znalce), nýbrž do jisté míry (v porovnání s posouzením duševní poruchy znalcem) nelogicky preferuje popsanou časovou osu žalobcem ve sledu jím učiněných právních úkonů, z nichž presumuje vědomost žalobce co a s jakými právními důsledky činil, to vše při nereflektování toho, co bylo znalcem v jeho předmětném posudku skutečně (z pohledu podstaty věci stran jeho rozpoznávacích schopností) vyloženo, a co do jisté míry též vyplývalo z obsahu procesního spisu (viz poznámky níže).

V mnoha případech totiž duševní porucha posuzované osoby v předmětném období není, respektive v inkriminované době nebyla navenek laiky detekovatelná, přičemž verifikace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát a také tomu tak v mnoha případech i je, že jednající posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem

- psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem.

Pro vysvětlení a znázornění dané problematiky lze (jistěže s jistým zjednodušením) navodit následující fiktivní příklad: Jestliže posuzována osoba A byla při uzavírání právního úkonu se smluvní stranou B stižena duševní poruchou, v jejímž důsledku byly její např. rozpoznávací schopnosti podstatně sníženy např. až (jakkoliv v reálu žádné takové procentní vyjádření spolehlivě učinit nelze, nicméně pro účely v tomto případě se uvádí pro pochopení daných souvislostí) na 30 %, pak byť byla např. orientována vlastní osobou (tj. věděla, kdo je, jak se jmenuje, kdy a kde se narodila, co dělá, jakou profesi vykonává), místem a časem (tj. kde se nachází, kolikátého je, v jaké situaci a s kým se nachází), nic to stále nemění na faktu, že v podstatné části byly její rozpoznávací schopnosti (tj. posouzení následků jejího jednání – jde tedy o rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) sníženy. Tento 70 % defekt pak v námi sledovaném hypotetickém případě má ten důsledek, že posuzovaná osoba A např. při uzavření určitého typu smlouvy je sice schopna reflektovat, že uzavírá ten který typ smlouvy z hlediska jejího formálního označení, že účastníky této smlouvy jsou konkrétní účastníci (tedy i posuzovaná osoba), že smlouva má určitá formulovaná ujednání, ale v žádném ohledu – právě pro zmíněný defekt rozpoznávacích schopností – není již schopna objektivně posoudit v podstatné míře následky svého jednání, tj. v případě právního úkonu pro tuto posuzovanou osobu z něj plynoucí právní důsledky. Takováto posuzovaná osoba tak při vlastním podpisu (uzavírání) smlouvy nemusí na druhou stranu, respektive na ostatní účastníky a přítomné osoby působit svým (celkovým, tedy i neverbálním) chováním, jednáním či vzezřením tzv. nestandardně, a už vůbec ne v tom ohledu, respektive s tím poznatkem pro zúčastněné osoby, že de facto nemá vůbec žádné či podstatné ponětí o následcích takto jí učiněného právního úkonu, a to právě pro podstatně vymizelé její rozpoznávací schopnosti. Proto v těchto případech „hodnocení“ chování posuzované osoby při jejím jednání v inkriminovaném období třetími osobami, které nejsou odborníky v odvětví psychiatrie, zpravidla není validní a pro rozhodující soud by nemělo být zásadně významné; otázku možné (míry) laické verifikace jednání posuzované osoby by měl především soudu objasnit znalec, a to právě s přihlédnutím k diagnostikování té které duševní poruchy a defektu té které schopnosti posuzované osoby z pohledu jejích ovládacích (určovacích) a (nebo jen) rozpoznávacích schopností.

Jelikož ze znaleckého posudku MUDr. Petra Hřibňáka se nepodává, že defekt rozpoznávacích schopností žalobce mohl být zjistitelný laiky již z jeho samotného jednání při předmětném právním úkonu, pak odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), jež uvedený odborný závěr znalce de facto vytěsňuje nastíněnou časovou osou žalobcem učiněných právních úkonů s tím, že „žalobce věděl, co chce učinit“, případně dílčími výtažky z uvedeného znaleckého posudku, bez promítnutí (pochopení) znalcem konstatovaného zásadního defektu žalobce na poli jeho rozpoznávacích schopností, nepřichází s žádným racionálním argumentem (ve smyslu porovnání formální správnosti, určitosti, srozumitelnosti, souladnosti dílčích odborných závěrů znalce v jím podaném znaleckém posudku), jenž by vskutku mohl vytěsňovat odborný závěr znalce, že s ohledem na diagnostikovanou duševní poruchu žalobce byly v inkriminovaném období jeho rozpoznávací schopnosti podstatně vymizelé.

Není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci odpovídající zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního úkonu (jde-li o poměry podle dosavadní civilní úpravy) podle § 38 odst. 2 obč. zák. Tak je tomu v případech, kdy – byť již o mnohem dříve, než došlo k inkriminovanému právnímu úkonu – byla u posuzované osoby zjištěna duševní porucha, respektive příslušné psychiatrické onemocnění s predikcí (s jistotou) postupně se zhoršujícího zdravotnického (psychiatrického) stavu, což kupř. ve spojení s jednáním a chováním posuzované osoby, případně (ne)užíváním příslušných léků, závislostí této osoby na omamných a návykových látkách umožňuje znalci vybudovat celkem přesvědčivý závěr o stižení této osoby duševní poruchou a (podstatném) vymizení jejích ovládacích a (nebo) rozpoznávacích schopností. Přitom bylo již řečeno shora, že takové výsledky hodnocení důkazů umožňují rozhodujícímu soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, neboť na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti (zde z pohledu narušení či snad vytěsnění odborných medicínských, respektive psychiatrických závěrů).

Zbývá jen dodat, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře (nález ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13) zavedl v těchto sporech tzv. důkazní standard, když vyložil právní názor, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Nejvyšší soud přitom již shora připomenutým rozhodnutím (též v reakci na tento nález) vyložil, že co do výsledku závěry těchto soudů v řešení této problematiky vlastně nejsou protichůdné, a že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 4853/2015).

Dospěl-li by odvolací soud v dalším odvolacím řízení k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. a byl-li by nucen s přihlédnutím k dosavadní obraně žalovaných se rovněž zabývat otázkou nabytí vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu na uvedeném nemovitém majetku od nevlastníka (problematika „nemo plus iuris“), neopomene v takovém případě při rozhodování též reflektovat právní názor Nejvyššího soudu, který v (měnícím) rozsudku ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, vyložil, že osobě, která převedla své vlastnické právo k nemovitosti na jiného v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu (nyní právnímu jednání) neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli (tomuto závěru přisvědčil Ústavní soud v usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1322/15, vydaném na základě ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti posledně zmíněnému rozsudku dovolacího soudu).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 5. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru