Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 440/2019Usnesení NS ze dne 12.06.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba určovací
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.440.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 80 o. s. ř.

§ 49 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2865/19
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.

III. ÚS 2865/19


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 440/2019-429

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce L. K., narozeného dne XY, bytem v XY, s adresou pro doručování: XY, zastoupeného hmotněprávním opatrovníkem J. K., narozeným dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovaným 1) J. P., narozenému dne XY a 2) V. P., narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 29/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. září 2018, č. j. 72 Co 291/2017-383, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 29. října 2018, č. j. 72 Co 291/2017-395, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2017, č. j. 6 C 29/2010-321, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. září 2018, č. j. 72 Co 291/2017-383, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října 2018, č. j. 72 Co 291/2017-395, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce: „je vlastníkem pozemků č. p. XY a XY a pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, vše nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území XY, obci XY, část obce XY“ (dále též „nemovitý majetek“ nebo „nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce kupní smlouvu (ohledně předmětných nemovitostí) s žalovanými uzavřel (dne 10. července 2009) ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek, že od této smlouvy po právu odstoupil, v důsledku čehož se žalobci obnovilo vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku.

Odvolací soud s přihlédnutím k předmětnému znaleckému posudku vyšel ze zjištění, že žalobce má mj. i sklon k depresivním propadům, závislému chování, snadno podléhá vlivům z vnějšího prostředí, jeho úsudek lze charakterizovat jako povrchní a zbrklý, obtížně zachází s komplexními a všeobecně více zatěžujícími situacemi, v sociálním kontextu se může projevovat nezodpovědně, nedostatečně předjímat důsledky svých činů.

Dále odvolací soud hodnotil okolnosti, za kterých žalobce uzavíral kupní smlouvu s žalovanými - tj. pokračující spor s bývalou družkou B. P., která bydlela v jeho domě a domáhala se zaplacení částky 450.000,- Kč, k jejíž úhradě se žalobce dříve zavázal, za situace, kdy se snažil svých závazků vůči bývalé družce „zbavit, s čímž neuspěl v již zmíněném řízení o určení neplatnosti právního úkonu...“ - právě s přihlédnutím k duševnímu stavu žalobce v době uzavírání kupní smlouvy s žalovanými. Pokud by těchto okolností nebylo, neměl by žalobce důvodu podobnou (pro něj nevýhodnou smlouvu) uzavírat. V tomto směru tedy odvolací soud uzavřel, že: „právě s ohledem na duševní stav žalobce...bylo třeba na okolnosti, za kterých žalobce kupní smlouvu s žalovanými uzavíral, pohlížet jako na vyvolávající stav tísně na straně žalobce, byť by i obecně, u osob duševně zdravých, vyrovnanějších, stav tísně způsobit nemusely.“ Odvolací soud rovněž shledal naplnění nápadně nevýhodných podmínek, neboť „kupní smlouvou prodal žalobce žalovaným nemovitosti za kupní cenu 450.000,- Kč, byť dle (v řízení nezpochybněných) závěrů znaleckého posudku znalce Vincence Pleskače, předloženého žalobcem, činila k 26. 6. 2009 cena prodávaných nemovitostí 2.678.190 Kč.“ Ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění byla v daném případě hrubě narušena.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který odůvodňují nesprávným právním posouzení věci odvolacím soudem v řešení jednak otázky synallagmatického vztahu mezi účastníky s ohledem na podanou určovací žalobu, a dále v řešení otázky naplnění podmínek neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že jí žalobce uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Dovolání žalovaných ovšem není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a to z následujících důvodů.

Z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání žalovaní stran první právní otázky namítají, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, neboť dovolacím soudem v tomto rozhodnutí zaujatý právní názor „je značně nepřesvědčivý, neboť zanikla-li by pohledávka kupujícího na vrácení kupní ceny např. započtením, nic by nebránilo podávat určovací žalobu, protože by šlo o vypořádání jedné synallagmatické povinnosti a bylo by nutné realizovat jenom protiplnění této zaniklé povinnosti - tedy vrácení věci, v případě nemovitosti realizované podáním určovací žaloby.“

Dovolatelé dále s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 argumentují s tím, že: „pokud platí premisa, že vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícím, tak v zásadě není možné připustit, aby vlastnictví k věci bylo žalovaným odejmuto (určeno, že žalobce je vlastníkem) aniž by vrátil kupní cenu... Otázkou, kterou by se tak měl dovolací soud zabývat, by bylo možno nastylizovat např. takto: Je možné při podávání určovací žaloby na určení vlastnictví k nemovitosti, která byla převedena na základě neplatné kupní smlouvy, případně smlouvy, od níž bylo odstoupeno, ignorovat synallagmatičnost právních vztahů, které v důsledku nastalé situace vznikají? Je možné podat určovací žalobu na určení vlastnictví k nemovitosti, která byla převedena na základě neplatné kupní smlouvy, případně kupní smlouvy, od které bylo odstoupeno, aniž by byla v souvislosti s touto podanou žalobou zároveň vyřešena synallagmatická povinnost žalobce vrátit žalovaným zaplacenou kupní cenu?“

Nejvyšší soud k uvedené dovolací argumentací žalovaných uvádí, že v řešení otázky posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na určení jeho vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku není žádného důvodu se odchylovat od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2007; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 80 písm. c) (nyní § 80) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Přitom samotná polemika dovolatelů s tímto rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přirozeně přípustnost jejich dovolání nezakládá.

Dále dovolatelé v řešení odvolacím soudem druhé právní otázky týkající se naplnění podmínek pro neplatnost právního úkonu učiněného ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek uplatňují dovolací argumentaci, jež v zásadě vyvěrá z jimi oponentně zaujímaného skutkového stavu, než ze kterého při rozhodování vycházel odvolací soud. V tomto směru ovšem dovolatelé přehlížejí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017).

Pokud dovolatelé v další části svého dovolání argumentují tím, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a vytýkají odvolacímu soudu, že za tíseň považuje duševní stav žalobce založený jeho duševní poruchou, ačkoliv tíseň podle judikatury musí být toliko pohnutkou k tomu, že dotčený jedná ke svému neprospěchu a nikoli k tomu, že jedná vůbec, pak ani v tomto ohledu dovolání (z pohledu jeho přípustnosti) nelze přisvědčit.

Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadené rozsudku, odvolací soud pečlivě posuzoval zjištěné okolnosti daného případu, v nichž dominující roli sehrával též znalci popsaný duševní stav žalobce v době uzavření kupní smlouvy, který odvolací soud reflektoval z hlediska právního posouzení věci, dospěl-li nakonec k závěru, že v posuzované věci byly naplněny podmínky pro aplikaci § 49 obč. zák. stanovícího, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

Z pohledu naplnění stavu tísně tak odvolací soud mj. zohlednil, že žalobce uzavíral předmětnou kupní smlouvu za okolností, kdy existoval již shora popsaný spor s jeho bývalou družkou, přičemž žalobce trpěl předmětnou duševní poruchou. Podle odvolacího soudu všechny tyto (v dovoláním napadeném rozsudku blíže rozvedené) okolnosti, za kterých žalobce uzavíral předmětnou kupní smlouvu, u něj (v souhrnu) vyvolaly stav tísně.

Tomuto závěru lze stěží ve světle skutkových zjištění dané věci, učiněných z provedeného dokazování, oponovat.

Za tíseň je třeba považovat sociální, zejména hospodářský, ale i psychický stav osoby, jenž na ni - objektivně posuzováno - doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle (nikoliv však v důsledku fyzického donucení či bezprávné výhrůžky) uzavře smlouvu, která jí zřejmě působí újmu a kterou by za normálních okolností pro sebe jako neprospěšnou neuzavřela. Tíseň je reálně existující stav, který se stal u jednajícího důvodem k jeho nesvobodnému projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36/1993, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2752/2004).

Při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto právní úkon není absolutně neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99).

O nápadně nevýhodné podmínky jde tehdy, když se jedná - objektivně posuzováno - zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, respektive o zřejmou nevýhodnost dalších podmínek.

Zda jde o uzavření právního úkonu v tísni a současně za nápadně nevýhodných podmínek, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98).

V odborné literatuře byl v poměrech dosavadní právní úpravy k předmětné materii zaujímán právní názor, že tíseň je právně významná jako objektivně existující a na jednajícího působící stav, přičemž současně musí být i subjektivně daným stavem, neboť nestačí, že jednající je ve špatné ekonomické anebo sociální situaci, nýbrž musí tento stav také pociťovat a z tohoto pociťování tísně musí vyvozovat nebo alespoň podmiňovat uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Objektivně daná tíseň je právně významná bez ohledu na to, jak vznikla, zda ji vyvolala událost nebo třetí osoba anebo druhý účastník, případně sama tísní postižená osoba. Tíseň je relevantní i bez ohledu na to, zda si ji druhý účastník uvědomil nebo uvědomit mohl a měl anebo ji chtěl využít či nikoliv. Ovšem k tomu, aby tíseň byla právně významná, je zapotřebí, aby se projevila uzavřením smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek a tím uvedla jednajícího do situace, v níž mu je nezbytné poskytnout ochranu přiznáním práva na odstoupení od smlouvy (Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 209-210).

Dovolateli je ovšem odvolacímu soudu nedůvodně podsouváno, že v daném případě za tíseň považoval toliko stav žalobce daný jeho duševní poruchou (která navíc jej nečinila neschopného k uzavírání právních úkonů), nebo že při právním posouzení neodlišil existenci plnění závazků, k nimž se žalobce dobrovolně zavázal, případně že nezohlednil jednání žalobce, který dlouhodobě zvažoval uzavření předmětné kupní smlouvy, jež (jak dovolatelé formulují v jedné z právních otázek) „byla součástí jeho plánu, jak se vypořádat se svojí bývalou družkou.“

Na shora již zreferované okolnosti jedinečného skutkového charakteru, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, je třeba pohlížet právě optikou jejich vzájemného působení, přičemž celkové posouzení těchto okolností vedlo nakonec odvolací soud k právně kvalifikačnímu závěru o naplnění podmínek k aplikaci § 49 obč. zák., neboť odvolací soud shledal, že v inkriminovaném období žalobce přistoupil k uzavření kupní smlouvy mj. ve stavu tísně. V takto odvolacím soudem uplatněné úvaze nelze spatřit výkladovou nebo aplikační libovůli anebo extrémní nesoulad mezi právně kvalifikačním závěrem a skutkovým základem věci, ani odklon od shora připomenutých judikatorních a doktrinálních závěrů týkajících se právní reglementace neplatnosti právního úkonu obsaženého v § 49 obč. zák.

Jestliže dovolatelé vyčleňují z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu některé skutkové segmenty a na podkladě jimi jinak vnímaného (prosazovaného) skutkového základu věci v dovolání formulují předmětné právní otázky ve vztahu k tísni a jejímu judikaturnímu výkladu, nelze v žádném ohledu považovat takovou argumentaci za relevantní z pohledu vytěsnění esenciální právní úvahy odvolacího soudu, jenž právě s přihlédnutím ke všem zjištěným (právně významným) okolnostem případu dospěl k závěru, že žalobce přistoupil k uzavření předmětné kupní smlouvy mj. ve stavu tísně. Přitom v rámci bodu 13 odůvodnění rozsudku odvolací soud podrobně vyložil ustálené judikatorní i právně teoretické základy, z nichž při posuzování stavu tísně v jedinečných poměrech jím rozhodované věci postupoval.

Lze proto uzavřít, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo osvědčit.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2019

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru