Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 4333/2019Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4333.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1378/20


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 4333/2019-614

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. B., narozeného XY, a b) M. B., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) O. J., narozenému XY, a 2) M. J., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným obecným zmocněncem T. P., bytem v XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. 19 Co 453/2010-592, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 23. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 429/2018, kterým zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 1. června 2017, č. j. 19 Co 453/2010-497, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 24. srpna 2017, č. j. 19 Co 453/2010-529, a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu byla předně okolnost, že odvolací soud nerespektoval předmětný nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v otázce posuzování dobré víry žalovaných z hlediska naplnění podmínek pro nabytí jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dalším kasačním důvodem bylo, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nevyložil dostatečně zřetelně dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu z hlediska následného právního posouzení věci, když do určité míry přistoupil k nepřípustnému souhrnnému skutkovému zjištění, a dále přistoupil k hodnocení důkazů, které je v určité kolizi s pravidly logického myšlení, což dovolací soud ve svém kasačním rozsudku blíže rozvedl.

Odvolací soud po proběhnuvším dalším odvolacím řízení rozsudkem ze dne 18. července 2019, č. j. 19 Co 453/2010-592, rozsudek soudu prvního stupně (kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví žalobců k nemovitému majetku) v meritu věci (ve formulačně upraveném znění výroku z hlediska precizace správného vyjádření žalobního návrhu) jako věcně správné rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně toliko změnil v jeho nákladovém výroku II. způsobem vyloženým ve výroku I., a výrok III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že na žalované je třeba nahlížet jako na dobrověrné nabyvatele předmětného nemovitého majetku ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2219/12). Vyložil dále, že: „V tomto posuzovaném případě při kolizi práva dobrověrného nabyvatele a vlastnického práva původního vlastníka, pak odvolací soud dospívá k závěru, že při nemožnosti zachovat maximum z obou základních práv je třeba řešit tuto kolizi v souladu s principem spravedlnosti, tedy ve prospěch ochrany práv dobrověrného nabyvatele – ve prospěch práv žalovaných. K tomuto závěru vede odvolací soud právě posouzení individuálních okolností tohoto případu za situace, kdy nemovitost byla evidována v katastru nemovitostí na J. M., ten tuto nemovitost nabízel přes realitní kancelář, což posilovalo nepochybně žalované v důvěře o řádný proces prodeje nemovitosti, když navíc nelze odhlédnout od významné složky tohoto případu, a to skutečnosti, že žalovaní byli opakovaně nejméně dvakrát v kontaktu s žalobci jako předchozími vlastníky a ani od nich se jim nedostalo žádné informace ani signálu o tom, že by se žalobci cítili být nadále vlastníky předmětných nemovitostí, případně, že by žalovaní podstupovali riziko při koupi nemovitosti od J. M., když je žalovaní se svým záměrem nemovitost koupit seznámili. Ačkoliv žalobci se pochopitelně těžko smiřovali se ztrátou svého vlastnického práva k nemovitostem, pak to byla právě jejich mylná představa o pravém stavu věci, zejména o platnosti kupní smlouvy z roku 1999, která je posilovala jen ve snaze napravit stav věci tím, že dosáhnou na finanční vypořádání dluhu s J. M., případně na získání jiného majetku (pozemky v Opavě). Znamená to tedy, že v této situaci odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, tedy že žalobě na určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem vyhovět nelze, neboť je třeba poskytnout ochranu nabytých práv žalovaným jako dobrověrným nabyvatelům.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatelé uplatněnou dovolací argumentací (vymezeným dovolacím důvodem a předpoklady přípustnosti dovolání) v zásadě polemizují s předchozím (shora již označeným) kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu, a potažmo s nálezovou judikaturou Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy. Nejvyšší soud v kasačním rozsudku však pouze odvolacímu soudu připomenul nutnost při rozhodování respektovat předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“, kterou je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky sám vázán. Směřují-li proto dovolací námitky dovolatelů do zpochybňování materie týkající se vůbec přípustnosti nabytí nemovitého majetku od nevlastníka subjektem, který se nacházel v postavení dobrověrného nabyvatele, je nasnadě, že v tomto ohledu nelze přípustnost jejich dovolání dovodit.

Rovněž nedůvodné jsou námitky dovolatelů založené na argumentaci, že dovolací soud v předchozím kasačním rozsudku zasahoval do hodnocení důkazů odvolacím soudem, nebo že hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Z odůvodnění písemného vyhotovení kasačního rozsudku nelze vyvodit, že by dovolací soud sám přistoupil k hodnocení důkazů, případně že by do hodnocení důkazů odvolacího soudu zasahoval způsobem vyloženým dovolateli. Ve skutečnosti dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval právně relevantní skutková zjištění s vyložením, z jakého důkazního prostředku byla učiněna tak, aby teprve poté mohl přistoupit k jejich sumarizaci v rámci závěru o skutkovém stavu věci, nezbytného pro právní posouzení věci. Dále vytkl odvolacímu soudu, že přistoupil k hodnocení důkazů, které je v určité kolizi s pravidly logického myšlení (což následně dovolací soud blíže v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil). Připomenul také ustálený názor, že v dovolacím řízení může Nejvyšší soud hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností, když samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné. Z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení předmětného kasačního rozsudku se ovšem nepodává, že by dovolací soud přistoupil k hodnocení důkazů, jak tvrdí dovolatelé ve svém dovolání.

Argumentují-li dovolatelé na str. 8 v rámci bodu č. 8 svého dovolání nerespektováním § 13 o. z. s tím, že předchozí rozhodnutí v této věci pro dovolatele vyznívala příznivě „a najednou napadený rozsudek je po 16-ti letech souzení s těmito v rozporu“, čímž podle dovolatelů bylo porušeno základní právo nejen na ochranu jejich vlastnictví, ale i základní právo na spravedlivý proces, pomíjí zcela v této věci vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14, kterým byly jak dovolací soud, tak i odvolací soud právně vázány a jenž byl oběma soudy promítnut do jejich dalšího rozhodování. V tomto ohledu tedy nelze považovat uvedená rozhodnutí za překvapivá, neboť pro rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti případu a z toho plynoucí možné (jiné) právní posouzení věci (tj. že žalovaní mohou být ve světle skutkových okolností případu a s přihlédnutím ke skutkové podstatě nabytí nemovité věci od nevlastníka považováni za dobrověrné nabyvatele) byly předmětem diskuze procesních stran (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, in https://nalus.usoud.cz). Z uvedeného nelze ani dovodit, že by dovolatelé byli jakkoliv zkráceni ve svém právu na spravedlivý proces.

K řešení dovolateli formulované právní otázky, „a to zda Ústavnímu soudu ČR přísluší rozhodovat v rozporu s právním řádem ČR, a to v souvislosti s otázkou, zda lze nabýt vlastnické právo od nevlastníka jiným, než v zákoně uvedeným způsobem“, přirozeně dovolací soud není v žádném ohledu legitimován. Jde-li o nálezovou judikaturu Ústavního soudu, je i dovolací soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky touto judikaturou (jejími nosnými důvody, pokud se vztahují na typově shodný případ) vázán.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.

Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru