Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 4233/2019Rozsudek NS ze dne 30.07.2020

HeslaPromlčení
Smlouva o půjčce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4233.2019.1
Dotčené předpisy

§ 643 odst. 1 o. z.

§ 3028 o. z.

§ 3036 o. z.

§ 101 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3101/20


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 4233/2019-73

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. M., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o zaplacení 305.900 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 214/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2019, č. j. 11 Co 108/2019-54, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se návrhem podaným u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 31.5.2018 domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by byla žalované uložena povinnost k zaplacení 305.900 Kč s příslušenstvím, a to na základě toho, že dne 23.5.2012 uzavřel s M. K. smlouvu o půjčce 350.000 Kč, se splatností do 30.7.2012, M. K. v dohodnuté lhůtě dlužnou částku neuhradila, dne 14.2.2015 zemřela a kromě bytu, který nabyl on jako dědic ze závěti, dědictví, tedy i dluhy zůstavitelky, připadlo žalované. Proti soudem vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 10.12.2018, č.j. 17 C 214/2018-29, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 305.900 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 305.900 Kč od 31.5.2018 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 67.217 Kč (výrok II.). Soud vycházel ze zjištění, že žalobce půjčil M. K. na koupi bytu částku 350.000 Kč, která mu měla být vrácena do 30.7.2012, že M. K. dne 14.2.2015 zemřela a že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5.4.2018, č.j. 15 D 538/2015-266, které nabylo právní moci dne 25.7.2018, byla určena obvyklá cena majetku částkou 2 421 030,50 Kč, výše dluhů částkou 418 758,47 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 2 002 272,03 Kč a současně bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobci jako dědici ze závěti (k označeným nemovitým věcem v obvyklé ceně 305.900 Kč) a žalované jako odúmrť (k ostatnímu majetku zůstavitelky v obvyklé ceně 2.115.450,50 Kč), přičemž do pasiv pozůstalosti byla zařazena i částka 350.000 Kč představující ke dni smrti nezaplacený dluh zůstavitelky vůči žalobci. Z tohoto zjištění soud dovodil, že žalobce, jako závětní dědic, odpovídá za její dluh vůči sobě samému v rozsahu 12,6 % z částky 350.000 Kč, tj. 44.100 Kč, že za zbývající část ve výši 305.900 Kč odpovídá žalovaná a že tento dluh nezanikl ani tím, že se žalobce stal vlastníkem bytu, na jehož pořízení byla půjčka poskytnuta a byl předmětem zástavy ve prospěch žalobce zapsané v katastru nemovitostí, ani není promlčen.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.7.2019, č.j. 11 Co 108/2019-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 305.900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky od 31.5.2018 do zaplacení zamítá, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 1.440 Kč a 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která považoval za správná a odpovídající provedeným důkazům), věc však po právní stránce posoudil jinak. Uvedl, že vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 23.5.2012, je nutno práva a povinnosti z ní vzniklé posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, včetně délky a běhu promlčecích lhůt, takže nelze aplikovat ustanovení § 643 odst. 1 nového občanského zákoníku (přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy bylo nabytí dědictví potvrzeno), a že na tom nic nemění ani to, že dlužnice dne 14.2.2015 zemřela a dědictví po ní bylo vypořádáno podle občanského zákoníku účinného od 1.1.2014. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101 dřívějšího občanského zákoníku uplynula dne 30.7.2015 a žalovaná vznesla námitku promlčení, nelze promlčené právo podle § 100 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 přiznat.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že není správné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, který odmítl použít ustanovení § 643 zákona č. 89/2012 Sb., třebaže řízení o pozůstalosti po dlužnici ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 23.5.2012 bylo zahájeno v roce 2015 a nabytí dědictví bylo potvrzeno podle zákona č. 89/2012 Sb. Takový postup soudu považuje za hrubě zjednodušený a odporující ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. Poukazuje na to, že předmětná pohledávka byla řádně přihlášena do pozůstalosti dne 25.4.2015, tedy v době platnosti a účinnosti ustanovení § 643 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., a že podle ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Trvá na tom, že tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení § 101 občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 pro uplatnění práva u soudu (která měla uplynout dne 30.7.2015) neuplynula, a to „vzhledem k zásadě legitimního očekávání žalobce, vzhledem k platné a účinné právní úpravě z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ke dni úmrtí M. K. a vzhledem k průběhu a obsahu pozůstalostního řízení“, a je tedy nutno ve věci aplikovat ustanovení § 1703, § 643 a § 651 za použití ustanovení § 3028 odst. 1 nového občanského zákoníku, i s přihlédnutím k ustanovení § 189 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 2 odst. 3 ve spojení s § 3030 nového občanského zákoníku. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jelikož žalobce mohl své právo vůči zůstavitelce uplatnit poprvé již 31.7.2012, promlčecí doba podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb. činí tři roky a začala běžet přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., posuzuje se až do svého zakončení podle zákona č. 40/1964 Sb. Účel právní úpravy provedené ustanovením § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti, vychází z očekávání stran, že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Toto přechodné ustanovení je obdobné s úpravou obsaženou v ustanovení § 870 zákona č. 40/1964 Sb., ohledně níž Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyjádřil názor, že představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové úpravy, že novela občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.) provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Žalovaná proto souhlasí s rozhodnutím dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Vycházeje v projednávané věci ze zjištěného skutkového stavu (který přezkoumání dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.), je zřejmé, že pro rozhodnutí soudů ve sporu o zaplacení 305.900 Kč byla mimo jiné významná otázka, kterou v dovolání vymezil žalobce, a to aplikovatelnost ustanovení § 643 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o.z.“), za jehož účinnosti dlužnice zemřela, při posuzování skončení promlčecí lhůty, která začala běžet za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že tuto otázku dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).

Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být provedeno poprvé (§ 101 obč. zák.).

Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o.z.).

Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (§ 3036 o.z.).

Přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno (§ 643 odst. 1 o.z.).

Právo na plnění ze smlouvy o půjčce (vrácení dluhu) je právem, které podléhá promlčení, (není z promlčení vyloučeno jako např. právo vlastnické), a to jak podle právní úpravy obsažené v obč. zák., který byl účinný do 31.12.2013, tak podle o.z., který nabyl účinnosti 1.1.2014. S ohledem na to, že předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti obč. zák., do 31.12.2013 však neuplynula ustanovením § 101 obč. zák. stanovená tříletá promlčecí doba, je třeba tuto právní problematiku řešit prostřednictvím přechodných ustanovení o.z. (§ 3028 až 3037).

K přechodným ustanovením o.z. se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky již v souvislosti s možnou aplikací ustanovení § 1 až 14 o.z. při řešení otázky, zda a vůči komu působí zástavní právo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.6.2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2016). Vyložil, že právní teorie i praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá retroaktivita není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení § 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 – I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních § 3028 až 3079, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity, a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o.z., neboť ani žádné z ustanovení § 1 až 14 o.z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že dosavadní právní úprava nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31.12.2013 náležitě respektována.

Uvedené závěry Nejvyššího soudu České republiky, opírající se i o názor Ústavního soudu České republiky, nemá dovolací soud důvod nerespektovat ani při řešení otázky aplikovatelnosti ustanovení § 643 o.z. v dané věci. Jestliže smlouva o půjčce byla uzavřena přede dnem nabytí účinnosti o.z., právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé se podle ustanovení § 3028 odst. 3 tohoto právního předpisu řídí dosavadním obč. zák., a to včetně promlčecí doby, když ustanovení § 3036 výslovně stanoví, že se podle dosavadních právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (dokonce i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet až po dni nabytí účinnosti o.z.). Ustanovení § 643 o.z. modifikuje zákonem stanovenou promlčecí lhůtu v závislosti na tom, kdy bylo dědici, na kterého přešla povinnost zůstavitele k plnění, potvrzeno nabytí dědictví tak, aby promlčecí lhůta neskončila dříve než šest měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Takovou změnu (představující v zásadě prodloužení původní promlčecí lhůty v důsledku smrti dlužníka) právní úprava účinná do 31.12.2013 neobsahovala (znala jen přerušení běhu promlčecí doby ve vymezených případech, samotná smrt dlužníka však přerušení běhu lhůty za následek neměla). Z toho vyplývá, že použití ustanovení § 643 o.z. i na právní poměry vzniklé podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 by znamenalo pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) tohoto ustanovení, což však v právním státě není přípustné, jak je výše vyloženo. Poukazuje-li dovolatel na přechodné ustanovení § 3030 o.z., pak, kromě toho, co vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve výše uvedené věci sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, je třeba upozornit na to, že v tomto ustanovení jde „pouze“ o práva a povinnosti, které se posuzují podle dosavadních předpisů, zatímco pro posuzování lhůt a dob platí přechodné ustanovení § 3036 o.z. (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2016, sp. zn. 21 Cdo 4409/2016).

Nepřípustnost pravé retroaktivity se týká i dovolatelem zmíněného ustanovení § 651 o.z. (podle něhož promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit), když navíc dovolatel neuvedl, v čem by měla vyšší moc, která by mu, jako věřiteli, bránila uplatnit právo na plnění v zákonné promlčení době, spočívat. Na místě není ani aplikace ustanovení § 1703 o.z., neboť toto upravuje práva věřitelů před potvrzením dědictví, a to (podle svého obsahu a zařazení v části třetí, hlava III. – dědické právo, o.z.) platí zcela zjevně jen do skončení řízení o pozůstalosti (dává věřiteli návod, po kom může vymáhat plnění „dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví“). Ani dovolatelem uvedené ustanovení § 3028 odst. 1 o.z. (bez jakéhokoli odůvodnění) se v dané věci nemůže uplatnit, když práva a povinnosti z předmětné smlouvy o půjčce vznikla přede dnem nabytí účinnosti o.z.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu 300 Kč za vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru