Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 4117/2019Rozsudek NS ze dne 10.03.2020

HeslaZávěť
Dokazování
Znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4117.2019.1
Dotčené předpisy

§ 476b obč. zák.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 4117/2019-319

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favero, Ph.D., ve věci žalobců a) P. H., narozeného dne XY, bytem XY, b) P. H., narozeného XY, bytem XY, c) J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Zderaze č. 1275/15, proti žalovaným 1) J. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, 2) Z. H., narozenému dne XY, bytem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 90/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2019, č. j. 69 Co 153/2019-291, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 19.10.2012 (v souladu s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.8.2012, č.j.

26 D 1443/2011-257, vydaným v řízení o dědictví po E. H., zemřelém dne 24.9.2011) domáhali určení, že J. H. není závětní dědičkou zůstavitele E. H. ze závěti ze dne 9.9.2011, s tvrzením, že označená závěť je neplatná, neboť podpis na závěti, která není psána vlastnoručně zůstavitelem, není jeho podpisem, chybí datování jejího podepsání zůstavitelem, jediným datem na závěti je den 9.9.2011, v té době se však zůstavitel nacházel v hospici XY, přičemž dlouhodobě užíval silné léky, nebyl již vůbec schopen orientovat se v prostoru a čase, nepoznával známé osoby či příbuzné, nebyl schopen číst či psát a podepisovat, a závěť je neplatná i pro nedostatečnou identifikaci svědků závěti.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12.10.2018, č.j. 6 C 90/2012-260, určil „že první žalovaná J. H. není závětní dědičkou zůstavitele E. H. ze závěti ze dne 9.9.2011“, a rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel z toho, že sporná závěť je závětí allografní podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že bylo prokázáno, že ji podepsali současně přítomní svědci R. P. a M. S., že není podstatné, kdo závěť vyhotovil a kdo připojil datum, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie má za prokázané, že zůstavitel byl dne 9.9.2011 plně schopen posoudit význam a důsledky pořízení závěti, že však nemá za prokázané, že by zůstavitel spornou závěť také vlastnoručně podepsal; posledně uvedený závěr učinil soud na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle něhož sporný podpis pravděpodobně není pravým podpisem zůstavitele, s tím, že tento důkaz má oporu v podkladových materiálech a není v rozporu s ostatními důkazy, když „vlastnoruční podpis zůstavitele na sporné závěti nepotvrdil ani jeden ze svědků závěti, protože si ani jeden z nich nevybavil, zda zůstavitel podepisoval spornou závěť před svědky nebo ji měl již podepsanou v době, kdy jim tuto listinu předložil k podpisu“. Soud dodal, že „z provedeného dokazování také nevyplynul žádný důvod, pro který by zůstavitel naložil se svým majetkem formou závěti pouze ve prospěch své manželky a tím krátil dědické podíly svých synů a vnuka, se kterými dobře vycházel“.

K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.7.2019, č.j. 69 Co 153/2019-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování potřebné pro řádné zjištění skutkového stavu věci a na jeho základě dospěl ke správným skutkovým závěrům, a že ani v právním posouzení věci neshledal žádné pochybení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou (což nebylo mezi účastníky řízení sporné) je závětí ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák., k jejíž platnosti je podle tohoto ustanovení potřebné, aby byla zůstavitelem vlastnoručně podepsána, aby zůstavitel učinil před dvěma svědky prohlášení, že se jedná o jeho poslední vůli. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitel v době sepsání závěti netrpěl žádnou duševní poruchou, která by ho z takového úkonu vylučovala, a že tedy závěť není neplatná podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o svědky závěti R. P. (primáře hospicu) a M. S. (vrchní sestru), ti potvrdili, že jejich podpisy na závěti jsou jejich pravými podpisy, že podpisu listiny byli přítomni oba současně, nepotvrdili však, že zůstavitel před nimi vlastnoručně závěť podepsal. Z toho, ve spojení se závěrem znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle něhož podpis na závěti pravděpodobně není podpisem zůstavitele, uzavřel, že „předložená závěť nemůže být platnou závětí, a to pro absenci jedné z esenciálních náležitostí, kterou je právě vlastnoruční podpis zůstavitele“.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.7.2019, č.j. 69 Co 153/2019-291, podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení otázek, na nichž rozhodnutí záviselo, odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Namítá, že český civilní proces pokládá určitou skutečnost za prokázanou jen v tom případě, existuje-li objektivní pravděpodobnost hraničící s jistotou, že se daná skutečnost odehrála tímto způsobem. Pokud se určitou skutečnost nepodaří v řízení před soudem objektivně prokázat, musí to jít k tíži té straně řízení, kterou ohledně této skutečnosti tížilo důkazní břemeno. V dané věci se odvolací soud spokojil s tím, že ze znaleckého posudku Mgr. Beňové vyplývalo, že sice o pravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti nelze rozhodnout, nicméně v rovině střední pravděpodobnosti se domnívá, že podpis zůstavitele není pravý, a jako podpůrný argument soud uvedl, že nepravost podpisu zůstavitele vyplývá z výpovědi svědků závěti. Tento závěr je v rozporu s tím, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně stanovuje, že prokázání určité skutečnosti v rovině pravděpodobnosti nepostačuje. V rozhodnutí ze dne 26.6.2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).“ Dále žalovaná 1) uvedla, že za zcela nesprávné pokládá závěry odvolacího soudu, že ze svědeckých výpovědí svědků závěti vyplývá, že zůstavitel neměl závěť podepsat. Označení svědci však uvedli, že svědčí u závětí poměrně často, je tak pochopitelné, že si nebyli schopni vybavit detailní okolnosti případu. Klíčovou je skutečnost, že je těmto svědkům proces sepisu závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. dobře znám, takže je stěží představitelné, že by závěť svým podpisem stvrdili, pokud by závěť nebyla podepsána před nimi, či by zůstavitel dokonce neprohlásil, že se jedná o jeho poslední vůli. Věrohodnost svědků závěti žalobci nenamítali. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012: „Vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané dle § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává, na rozdíl od holografní závěti, jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti“. K obdobnému závěru došel i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7.10.1996 sp. zn. IV. ÚS 167/96. V dané věci tak provedené důkazy ve svém souhrnu neposkytují důvod pro neplatnost závěti. Ze žádného právního předpisu pak nevyplývá, že by zůstavitel měl nakládání se svým majetkem pro případ smrti zdůvodňovat, resp. že by měl soud zkoumat důvod, pro který zůstavitel naložil se svým majetkem tak, jak uvedl v závěti.

Žalobci se k dovolání žalované 1) nevyjádřili. Žalovaný 2) sdělil, že s dovoláním nesouhlasí.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné, zda ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma ze dne 11.2.2017, zpracovaného znalkyní Mgr. Marií Beňovou, lze mít za prokázané, že podpis na listině se závětí, kterou v řízení o dědictví po E. H., zemřelém dne 24.9.2011, předložila manželka zůstavitele J. H., není pravým podpisem zůstavitele. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované 1) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového bylo v dané věci zjištěno, že v řízení o dědictví po zůstaviteli E. H. byla pozůstalou manželkou J. H. u předložena listina, napsaná nezjištěnou osobou, s textem: „Já podepsaný E. H., nar. 5.9.1925, odkazuji veškerý svůj majetek, který jsme nabyli za trvání našeho manželství, své manželce J. H., nar. XY. Toto je má poslední vůle mnou podepsaná za přítomnosti dvou svědků“. Za tímto textem následuje podpis „H. E.“ a dále podpisy „P. R.“ a „S. M.“, u obou je připojeno datum 9.9.2011. Tyto podpisy uznali za své R. P., primář XY, a M. S., vrchní sestra XY, kteří také potvrdili, že listinu podepisovali společně, a oba také uvedli, že funkci svědků závěti společně vykonávali již vícekrát. Svědkyně S. si na bližší okolnosti podepisování závěti v dané věci nepamatovala, svědek P. opakovaně před soudem uvedl, že by jako svědek závěti listinu nepodepsal, pokud by ji zůstavitel nepodepsal před nimi a neprojevil svoji vůli, že je to jeho závěť, nepostačovalo by mu „ani to, že by ten člověk řekl, že to je jeho podpis“. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie ze dne 3.3.2016, vypracovaného znalcem MUDr. Tomášem Turkem, bylo zjištěno, že zůstavitel byl schopen plně posoudit význam a důsledky pořízení závěti v době jejího podepisování 9.9.2011, zdravotní stav, patrný ze zdravotnické dokumentace vedené v hospici XY, neovlivnil jeho způsobilost k právnímu jednání. K pravosti podpisu zůstavitele na listině se závětí byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma. Znalkyně Mgr. Marie Beňová na základě srovnání podpisu na závěti s podpisy na srovnávacích materiálech, které zhodnotila jako „částečně vyhovující ke srovnání“, učinila „závěr zkoumání v rovině střední pravděpodobnosti“, a to, že sporný podpis předpokládaného znění „H. E.“ na „závěti“ ze dne 9.9.2011 pravděpodobně není pravým podpisem E. H.

Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.).

Nejvyšší soud České republiky v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal) a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018). V usnesení ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 Nejvyšší soud České republiky také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti. Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud České republiky i v rozsudku ze dne 29.11.2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.

V rozsudku ze dne 26.6.2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy, lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.

V dané věci odvolacím soudem provedené hodnocení pravosti sporného podpisu zůstavitele na listině se závětí s výše uvedenými názory Nejvyššího soudu České republiky nekoresponduje. Jestliže podle znaleckého posudku podpis na závěti „pravděpodobně není pravým podpisem E. H.“, přičemž míru pravděpodobnosti tohoto závěru znalkyně při svém slyšení u soudu (poté, co byl srovnávací materiál doplněn o tři listiny s podpisy zůstavitele, když původní závěr byl, že o pravosti podpisu nelze objektivně rozhodnout), upřesnila tak, že ve škále 1 – 10, se kterou se pracuje ve všech intervalech v nízké, střední a vysoké pravděpodobnosti, „jsme uprostřed“, je zřejmé, že se tím současně připouští i možnost (pravděpodobnost), že podpis pravý je. Závěr o pravdivosti dokazované skutečnosti (že podpis pravý není, jak tvrdí žalobci) tak bez dalšího z tohoto nepřímého důkazu učinit nelze. Mohlo by se tak stát jen ve spojení s dalšími důkazy, které budou s tímto nepřímým důkazem v souladu, tj. především výslechem svědků závěti. Pokud odvolací soud z toho, že „ani jeden ze svědků závěti si nevybavil, zda zůstavitel spornou závěť podepisoval před svědky, nebo ji měl již podepsanou v době, kdy jim tuto listinu předložil k podpisu“, uzavřel, že svědci „vlastnoruční podpis zůstavitele na sporné závěti nepotvrdili“, nelze soulad se závěrem znaleckého posudku dovodit, když zůstala bez jakéhokoli zhodnocení ta část výpovědi svědka závěti R. P. před soudem prvního stupně, že pokud by se ten, kdo za jeho přítomnosti pořizuje závěť, na závěť nepodepsal a neprojevil svoji vůli, že to je jeho závěť, tak by ani on jako svědek závěť nikdy nepodepsal. Je třeba připomenout, že podmínkou platnosti závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závěti nebo aby byla v přítomnosti svědků zůstavitelem podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v současné přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011).

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti) není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru