Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 4/2020Usnesení NS ze dne 31.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.4.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 4/2020-356

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, náměstí Jana Žižky 39/2, proti žalované Lesy Morava s. r. o., se sídlem v Krnově, Svatováclavská 167/5, identifikační číslo osoby 285 69 334, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 232/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 9/2019-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2018, č. j. 15 C 232/2014-271, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, výrokem II. zamítl vzájemný návrh, aby byla žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 800 000 Kč, a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 9/2019-309, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, z kterého však nelze seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl podle mínění dovolatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. má dovolatelka za splněný.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka ve smyslu § 237 vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání, tj. neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Ačkoliv žalobkyně v úvodní části svého dovolání (čl. I.) uvádí, že: „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci“, z dalšího textu dovolání již nelze zjistit, v čem konkrétně je nesprávnost právního posouzení spatřována. V dovolání tedy absentuje jak právně relevantní vymezení dovolacího důvodu, tak i vymezení předpokladů přípustnosti dovolání na základě některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předvídaných v § 237 o. s. ř. Dovolání je pojato jako (nepřípustně) skutková (neboť v dovolacím řízení nelze nijak revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování) a (prostá) právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, s místy uplatněnými výtkami týkajícími se údajných vad řízení, k nimž by ovšem bylo možné přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde ovšem nejedná (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení dovolacího důvodu či (a) předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru