Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3977/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaDovolací důvody
Dědění
Dědické řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3977.2019.1
Dotčené předpisy

§ 35 předpisu č. 95/1963 Sb.

§ 47 předpisu č. 95/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3977/2019-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po J. P., zemřelém dne 22. listopadu 1990, posledně bytem v XY, za účasti J. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická č. 1582/10, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 55/2019, o dovolání J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č. j. 29 Co 59/2019-105, takto:

I. Dovolání J. S. se odmítá.

II. Účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutím ze dne 17.12.1990, sp. zn. 8 D 1810/90, zastavilo řízení o dědictví po J. P., zemřelém dne 22.11.1990 (dále též jen „zůstavitel“), a nepatrný majetek vydalo pozůstalému synovi R. P., který se postaral o pohřeb.

J. S. podal dne 10.12.2018 „žádost o doprojednání dědictví“ po zůstaviteli s tím, že nejprve požadoval, aby byl doprojednán „rozdíl v ceně“ nemovitostí na adrese XY, uvedené v kupních smlouvách z roku 1987 a 1988 (správně se jedná o kupní smlouvy z roku 1986 a 1988) v celkové výši 19.338 Kčs a v ceně 47.000 Kčs, kterou stanovil soud v roce 1978 v dědickém řízení po E. P., později uvedl, že se domáhá dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli „ohledně všech nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY“.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14.1.2019, č. j. 20 D 55/2019-45, zamítl „návrh na dodatečné projednání dědictví, to je nemovitosti XY č. p. XY s náležitostmi a zahradou“, z důvodu, že bylo zjištěno, že „ke dni úmrtí zůstavitel nebyl vlastníkem nemovitostí v kat. území XY – parcela XY (zahrada) a parcela XY (zastavěná plocha), jejíž součástí je stavba č. p. XY“, neboť „na základě nabývacích titulů ‘kupní smlouvy‘ ze dne 16.10.1986 a ‘kupní smlouvy‘ ze dne 30.3.1988 se vlastníky stali Z. a F. V. a nyní je jedinou vlastnicí Z. V.“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že „pro dodatečné projednání dědictví nebyly shledány podmínky“, nebyl-li zjištěn zůstavitelův majetek.

K odvolání J. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.7.2019, č. j. 29 Co 59/2019-105, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Poté, co dovodil, že „předmětem dědického řízení je pouze ten majetek, který zůstavitel vlastnil ke dni své smrti“, a zůstavitel „nebyl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. XY“, protože „je za svého života prodal“, odvolací soud uzavřel, že „nemovitosti nemohly být předmětem dědického řízení a rovněž nemohou být projednány dodatečně“ a že ani namítaný rozdíl mezi kupní cenou předmětných nemovitostí v kupních smlouvách a oceněním nemovitostí v dědickém řízení po E. P. „nemůže být zohledněn v dědickém řízení po zůstaviteli“, neboť „záleželo pouze na zůstaviteli, zda nemovitosti za takto dohodnutou cenu prodá“. Odvolací soud proto považoval za již „zcela bezpředmětnou“ otázku, zda J. S. byl skutečně synem zůstavitele.

Proti tomuto usnesení podal J. S. dovolání. Přípustnost dovolání dovolatel zakládá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „zda má soud povinnost v rámci dědického řízení vyčkat na skončení řízení o určení otcovství“ a „zda má soud povinnost v rámci řízení o pozůstalosti hodnotit případné neúměrné zkrácení zůstavitele, ke kterému mohlo dojít v krátké době před smrtí zůstavitele“, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, na kterou však dovolatel konkrétně neodkázal. Podle dovolatele zůstavitel „zcizil nemovitosti za značně nižší cenu, než jakou měly nemovitosti hodnotu, a to v krátké době před jeho smrtí“, tato částka „byla zcela neadekvátní a v rozporu s dobrými mravy“, a proto jsou „obě kupní smlouvy neplatné“ a „nemovitosti byly ke dni úmrtí zůstavitele stále v jeho vlastnictví“. Dále má za to, že „soudy se nezabývaly otázkou, zda nebyl v rámci řízení o ‘pozůstalosti‘ opomenut jako nepominutelný dědic“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání J. S. přípustné, neboť namítá-li dovolatel, že předmětné nemovitosti „byly ke dni úmrtí zůstavitele stále v jeho vlastnictví“, ačkoliv je zůstavitel převedl kupní smlouvou ze dne 16.10.1986 a kupní smlouvou ze dne 30.3.1988 na manžele V., kteří byli ke dni smrti zůstavitele zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí, touto námitkou nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale vytýká soudům nesprávné skutkové zjištění, a přehlíží, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v projednávaném případě „zůstavitel nebyl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. XY.“, a tedy že „nebyl zjištěn zůstavitelův majetek“, a proto „nemovitosti nemohly být předmětem dědického řízení a nemohou být dodatečně projednány“, je v souladu se zákonem a rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle které je možno do aktiv dědictví zařadit jen ty majetkové hodnoty zůstavitele, které prokazatelně existovaly v době jeho smrti a byly v jeho vlastnictví (k tomu srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.8.1969, sp. zn. 4 Cz 60/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 1970), neboť pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2016, sp. zn. 21 Cdo 4079/2015).

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelem vznesená otázka, zda má soud povinnost v rámci dědického řízení hodnotit případné neúměrné zkrácení zůstavitele. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. do 31.3.1991, neobsahoval institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, a to s tím, že však nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016). Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že do vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (ani později) dovolatel neuplatnil

- vyjma odůvodnění nepřiměřeným ujednáním o ceně - žádné další významné a konkrétní skutečnosti, jež by naplňovaly předpoklady možné napadnutelnosti dovolatelem zpochybňovaných právních úkonů zůstavitele.

Pokud dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) také vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda nebyl v rámci řízení o dědictví opomenut jako dědic, nebere náležitě v úvahu, že na posouzení této otázky rozhodnutí soudů v projednávané věci nezávisí, zamítl-li soud návrh na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli právě již z důvodu absence nově najevo vyšlého majetku, a že v případě, že původní dědické řízení (jako tomu bylo v projednávané věci) bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb [a to dle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb., zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. do 31.12.1991], a dědické právo nebylo zjišťováno, se dědické právo nově zjišťuje v rámci dodatečného projednání dědictví pouze tehdy,

jsou-li splněny předpoklady pro dodatečné projednání dědictví, tj. objeví-li se nějaký zůstavitelův nový dosud v dědickém řízení neznámý majetek. O takový případ se však v projednávané věci prozatím nejedná.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. S. proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru