Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 39/2020Rozsudek NS ze dne 24.04.2020

HeslaOmezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.39.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243e o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 39/2020-266

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného M. Š., narozeného dne XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem XY, fakticky bytem XY, zastoupeného procesním opatrovníkem R. Š., advokátem se sídlem XY, za účasti: hmotněprávní opatrovnice a navrhovatelky 1) D. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Lajdovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, navrhovatele 2) M. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tř. Svobody 2, Městského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Polní 41, nezl. AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, syna posuzovaného, zastoupeného kolizním opatrovníkem statutárním městem Brnem, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, a H. Š., narozené dne XY, matky shora označeného nezletilého syna posuzovaného, bytem XY, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 Nc 903/2015, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2019, č. j. 19 Co 253/2018-221, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2019, č. j. 19 Co 253/2018-221, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. června 2018, č. j. 40 Nc 903/2015-185, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. června 2018, č. j. 40 Nc 903/2015-185, omezil posuzovaného ve svéprávnosti v rozsahu uvedeném ve výroku I., výrokem II. jmenoval posuzovanému označenou hmotněprávní opatrovnici (bez vymezení jejích opatrovnických práv a povinností), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že: „v daném případě byly doloženy důvody pro omezení svéprávnosti M. Š., narozeného dne XY v rozsahu, jak je ve výroku I. uvedeno. Vyšetřením v rámci prováděného znaleckého zkoumání soudem ustanoveným znalcem z oboru psychiatrie, vypracování(m) jeho posudku, výslechem znalce před soudem na základě doplňujících otázek, bylo doloženo, že posuzovaný trpí duševní poruchou v důsledku poškození mozku, která je trvalého rázu, léčebně ovlivnitelná pouze částečně, tato diagnostikovaná porucha (organický psychosyndrom) >1< ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat, došlo u něj ke snížení kognitivních schopností, zhoršení paměti a osobnostním změnám, při právním jednání hrozí posuzovanému závažná újma, neboť je ovlivnitelný a manipulovatelný. Zjištěná duševní porucha narušuje schopnost posuzovaného samostatně právně jednat, nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami nad výši jemu přiznaného invalidního důchodu, který pobírá. V tomto směru posuzovaný potřebuje dohled a nápomoc jiné osoby, jednotlivá omezení jeho svéprávnosti jsou dle názoru soudu v jeho zájmu, chrání jeho bezpečnost a stabilitu. Posuzovaný rozezná hodnotu peněz, není však v jeho zájmu, aby uzavíral smlouvy, jejichž předmětem je majetek vyšší než jemu přiznaný invalidní důchod, neboť z důkazů vyplývá, že může být jinými osobami při jednání zneužit, jak výše uvedeno. V tomto rozsahu soud posuzovaného rovněž omezil při případném pořízení pro případ smrti.“

K odvolání posuzovaného a navrhovatele 2) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. února 2019, č. j. 19 Co 253/2018-221, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že posuzovaný „se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý po dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku:

- samostatně nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami nad výši jemu přiznaného invalidního důchodu, uzavírat jakékoliv smlouvy a činit právní úkony, jejichž předmětem je hodnota převyšující výši jemu přiznaného invalidního důchodu,

- samostatně jednat při vyřizování cestovního pasu a občanského průkazu,

- právně jednat ve věcech poskytování zdravotních služeb a zásahů do tělesné a duševní integrity tam, kde je potřeba písemného souhlasu,

- činit pořízení pro případ své smrti nad hodnotu majetku přesahujícího výši jemu přiznaného invalidního důchodu“,

ve výrocích II., III. a IV. jej potvrdil, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Pokud jde o odvolání posuzovaného, k tomu odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, že: „ani v odvolacím řízení nevyšla najevo žádná hodnověrná skutečnost, která by zpochybňovala závěry v řízení vypracovaného znaleckého posudku o potřebě ochrany oprávněných zájmů posuzovaného. Jakkoli je sám posuzovaný odlišného názoru, znaleckým zkoumáním jeho psychického stavu bylo prokázáno, že má v důsledku poškození mozku snížené kognitivní schopnosti, trpí osobnostními změnami trvalé povahy a jeho nepříznivý stav je léčebně ovlivnitelný pouze částečně. Nikterak konkrétně nebyly sporovány ani znalecké závěry o tom, že byť posuzovaný rozezná hodnotu peněz, je schopen samostatně nakládat s finančními prostředky ve výši 4 000 Kč, s vyššími obnosy by hospodařit neměl ani spravovat své jmění vyšší hodnoty, neboť je snáze ovlivnitelný a manipulovatelný, přičemž potřebuje každodenní pomoc jiné osoby, neboť poškozením mozku došlo k poškození nervů a posuzovaný má potíže i s chůzí. Znalkyně přitom vyloučila výrazné zlepšení zdravotního stavu, posuzovaný trpí poruchou osobnosti; pokud by u něj došlo ke zlepšení zdravotního a psychického stavu, bylo by možné pouze finanční částku k jeho dispozici navýšit.“

Dále odvolací soud po citaci ustanovení § 465 odst. 1, § 471 a § 62 o. z. dospěl „k závěru, že v případě posuzovaného jsou dány předpoklady pro to, aby byl omezen ve svéprávnosti v zásadě tak, jak soud I. stupně vymezil v I. výroku svého rozsudku s tou jedinou výjimkou, na kterou v odvolacím řízení poukázalo Krajské státní zastupitelství. Posuzovaný je v důsledku svého zdravotního omezení osobou, jejíž zájmy je zapotřebí chránit, jakkoliv on sám nemá na svůj stav i v důsledku nemoci objektivní náhled.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta (procesního opatrovníka) včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci ohledně omezení jeho svéprávnosti v uvedeném rozsahu. Z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatel z hlediska vymezení předpokladů přípustnosti dovolání namítá, že odvolací soud při řešení dále uvedených právních otázek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Předně dovolatel vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že formulace meritorního výroku I. ohledně omezení nakládat s finančními prostředky je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 a sp. zn. 30 Cdo 5434/2016.

Dále posuzovaný namítá, že v dovolání napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, není zřejmý hodnotící úsudek soudu, z něhož by bylo zřejmé, proč rozhodující soud nakonec přistoupil k omezení svéprávnosti posuzovaného, což je opět v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolatel odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5434/2016).

Dovolatel dále uvádí, že v rámci soudního roku odvolacího soudu nebylo přistoupeno k provedení jeho výslechu, ačkoli toto posuzovaný preferoval, když k jednání se nedostavil pouze ze zdravotních důvodů, neboť je významnou měrou omezena jeho pohyblivost.

Kromě toho oba soudy při rozhodování vycházely ze znaleckého posudku zpracovaného dne 30. května 2017, kdy výslech znalkyně byl proveden dne 5. října 2017, přičemž ke dni rozhodování odvolacího soudu tak uplynula doba zhruba 1,5 roku od posledního znaleckého zkoumání psychického stavu posuzovaného. Podle dovolatele bylo tedy rozhodováno na základě neaktuálních závěrů.

Závěrem dovolatel navrhl (vycházeje z obsahu jeho závěrečného návrhu), aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se návrhy (navrhovatelů 1/ a 2/) na omezení svéprávnosti posuzovaného zamítají.

K dovolání posuzovaného nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné.

Dovolatel svou dovolací argumentaci (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) založil v zásadě na dvou stěžejních právních otázkách (procesní a hmotněprávní), maje za to, že odvolací soud při jejich řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelem odkazované judikatury dovolacího soudu).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz].

Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), přičemž skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak revidovat), ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

V rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že

jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci.

Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet či doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

V posuzovaném případě dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud převážně ohledně skutkových zjištění odkazuje, nejsou v souladu se shora připomenutou judikaturou dovolacího soudu.

I v poměrech rozhodování soudu o svéprávnosti člověka je nezbytné, aby odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku splňovalo zákonem stanovené limity ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a stran skutkových okolností případu z něj bez dalších pochybností byla zřejmá všechna pro soud učiněná dílčí skutková zjištění, z nichž posléze rozhodující soud sumarizoval svůj závěr o skutkovém stavu věci, který následně podrobil právnímu posouzení věci.

Odvolací soud v zásadě navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, byť zčásti doplnil dokazování, avšak co je podstatné, nenapravil (ať již sám precizací odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku či vydáním kasačního rozhodnutí, aby zjednání nápravy učinil sám soud prvního stupně) skutkový defekt, jenž zatěžoval rozsudek soudu prvního stupně, což se ostatně negativně promítlo také do právního posouzení věci (k tomu viz níže).

Odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je ve své podstatě jakýmsi (zákonu nepřípustným – k tomu srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.) opisem ze spisu toho, co bylo v návrzích uvedeno, případně co ten který navrhovatel, účastník či svědek uvedl, nikoliv toho, co z toho kterého důkazu prvoinstanční soud vlastně zjistil, případně s vyložením, proč z daného důkazu žádné dílčí skutkové zjištění neučinil. Nesprávným je pak postup, kdy rozhodující soud provede nejprve výčet v řízení všech provedených důkazů (viz str. 3, bod č. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a poté zčásti přistoupí k opisu spisu (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 bod č. 5 a násl. – arg.: „navrhovatelka 1/ před soudem vypověděla...“, „posuzovaný M. Š. st. u jednání před Městským soudem v Brně dne 5. 10. 2017 uvedl...“, „navrhovaná svědky/ně/ D. D. před soudem vypověděla...“), zčásti k výčtu některých dílčích skutkových zjištění, což v daném případě bylo v podstatě zredukováno na zjištění učiněná ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Miluší Hamplovou (viz str. 5, bod č. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

V prvoinstančním rozsudku rovněž absentuje závěr o skutkovém stavu věci, kterýžto defekt nebyl zhojen ani v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Bylo již shora uvedeno, že závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění, kdy jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje (precizuje) skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a jenž je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností.

Závěr o skutkovém stavu současně soudu umožňuje verifikaci, zda sumarizace zásadně významných okolností se v té které části kryje s okolnostmi předvídanými v hypotéze soudem nalezené, respektive zvažované právní normy, která by na rozhodovaný případ měla být aplikována, anebo zda po proběhnuvším dokazování zjištěné skutkové okolnosti nejsou na tu kterou právní normu aplikovatelné. Znalost v úvahu přicházející právní normy, skrze kterou by mohl být daný případ na podkladě vydaného rozhodnutí reglementován, ve své podstatě soudu (soudci) predikuje výčet skutkových okolností, které pro aplikaci daného pravidla musejí být v procesu dokazování zjištěny a bez kterých by zvažované právní posouzení věci nepřicházelo v úvahu.

Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

Podle § 49 odst. 1 o. z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Podle § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.

Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:

- osobních a majetkových poměrů;

- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;

- dosavadních pracovních aktivit;

- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);

- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;

- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];

- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, zdůraznil, že dříve než znalec přistoupí k odborné verifikaci zdravotního stavu posuzovaného je povinností soudu zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného, o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na pracovišti, ve svém bydlišti, jak se chová v různých životních situacích apod.

Ve smyslu shora připomenuté judikatury ovšem odvolací soud, ani soud prvního stupně takto nepostupoval. Z obsahu procesního spisu plyne, že soud prvního stupně nejprve přistoupil k ustanovení znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Miluše Hamplové (usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. července 2016, č. j. 40 Nc 903/2015-24), která dne 30. května 2017 vypracovala znalecký posudek o psychiatrickém stavu posuzovaného, a teprve poté přistoupil k dokazování, takže znalkyně objektivně neměla možnost vyjádřit se k okolnostem, jež se týkaly dosavadního chování posuzovaného v každodenním životě, jeho dosavadní participace v obchodní společnosti atp.

Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.

Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.

Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).

Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).

Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276].

Ve světle shora vyloženého tak rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) pro již shora popsané skutkové defekty a absenci posouzení zásadně významných okolností z hlediska dosavadního jednání posuzované (z pohledu verifikace, zda duševní porucha posuzovaného má vskutku relevantní vliv na její právní jednání) nemůže obstát.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).

I z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) neobstojí, neboť z něj (z nich) není zřejmé, že (ten který) soud se důsledně zabýval otázkou volby mírnějších a méně (než institutem omezení svéprávnosti) omezujících opatření, že na podkladě vyložených zjištění v tomto směru dospěl k negativnímu závěru (tj. že mírnější a méně omezující opatření v daném případě nepřicházejí v úvahu, a pro jaké konkrétní důvody), a že bez omezení svéprávnosti by posuzovanému vskutku hrozila (nikoliv jako pouhá hypotetická možnost) závažná újma.

Při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je tedy prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením (např. nápomoc, zastoupení členem domácnosti, jmenování opatrovníka). Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné rozhodnout o (ve zdůvodněném rozsahu) omezení svéprávnosti posuzovaného, anebo zda lze přistoupit k (zákonem předvídanému) mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.

Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně je zřejmé, že oba soudy v zásadě privilegovaly závěry soudní znalkyně, aniž by pro účely svého rozhodování si opatřily (rozuměno z pohledu zjištění právně rozhodných skutkových okolností) další informace vztahující se k poměrům posuzovaného, jeho dosavadního způsoba života, jeho dosavadní participace v obchodní společnosti S., se sídlem XY, v níž (podle veřejného rejstříku) posuzovaný dosud vystupuje jako společník a dokonce jako i její jednatel.

Jakkoliv posuzovaný na své angažmá v uvedené obchodní společnosti a na problémy, které jej v průběhu řízení ve vztahu k firemním záležitostem tížily, poukazoval jak v prvoinstančním (srov. podání na č. l. 170 a vyjádření procesního opatrovníka posuzovaného – viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 182 verte), tak i v odvolacím řízení (srov. čl. II. odvolání posuzovaného na č. l. 190 verte), oba soudy na tato pro rozhodnutí nikoli nevýznamná tvrzení v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nereagovaly, jakoby je posuzovaný vůbec neuplatnil.

Takový postup soudů je ovšem podle nálezové judikatury Ústavního soudu porušením práva na spravedlivý proces. V tomto směru Ústavní soud např. v nálezu ze dne 2. června 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, konstatoval, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně – nebo tím spíše – pokud ji účastník namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost.

Odhlédnuvše od výše uvedeného, je třeba rovněž přisvědčit dovolací argumentaci posuzovaného stran nesprávně formulovaného rozsudečného výroku ohledně omezení jeho svéprávnosti v souvislosti s nakládáním s finančními prostředky a majetkovými hodnotami „nad výši jemu přiznaného invalidního důchodu...“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, vyložil a odůvodnil právní názor, že esenciální náležitosti rozsudečného výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku plně doléhá i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti. Formulace rozsudečného výroku, jímž se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti (např.) tak, že „posuzovaný je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč“ (aniž by bylo zřejmé, k jakému časovému období se tento finanční limit vztahuje), není v souladu s § 155 odst. 1 o. s. ř. a § 40 odst. 1 z. ř. s.

Posledně připomenutý právní názor je plně uplatnitelný i pro daný případ, kdy soud prvního stupně, respektive odvolací soud přistoupil v již shora zmíněné části omezení svéprávnosti posuzovaného s formulačním vyjádřením, které neodpovídá zákonným požadavkům a připomenuté judikatuře dovolacího soudu. Z terminologického hlediska je pak třeba při rozhodování (také) ve věcech svéprávnosti zohlednit, že nový civilní kodex pojem právního úkonu opustil (k tomu srov. § 545 a násl. o. z.).

K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně zbývá dodat, že oba soudy při rozhodování nereflektovaly ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2017, ohledně problematiky výkonu volebního práva posuzovaného, kterou v odůvodnění svých rozhodnutí zcela pominuly. Nejvyšší soud proto z uvedeného stanoviska připomíná, že: „Jestliže důvody omezení svéprávnosti k výkonu volebního práv soud neshledá, odpovídá povaze vedeného řízení coby „nesporného“, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; plyne odtud bez dalšího, že zde takové omezení založeno není (srov. též v bodu 25 odkazovanou Zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 z 18. 11. 1977). V zájmu právní jistoty a se zřetelem na důsledky, které takto chápaný výrok rozsudku (jestliže výslovné stanovení, že dotčená osoba ve vztahu k výkonu volebního práva omezena není, postrádá), vyvolává v právním prostředí organizace voleb, je však naléhavě nutné, aby z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval a že odpovídající výroková absence má konkrétní věcné opodstatnění.“

Dále je třeba poznamenat, že soud prvního stupně v jím vydaném rozsudku jmenované (hmotněprávní) opatrovnici nevymezil (neurčil) rozsah jejích práv a povinností, přičemž odvolací soud tento nedostatek ve svém měnícím rozhodnutí neodstranil.

Namítal-li posuzovaný v dovolání, že v odvolacím řízení nebylo přistoupeno k jeho výslechu a že k odvolacímu jednání se nedostavil pouze ze zdravotních důvodů, kdy je výraznou měrou omezena jeho pohyblivost, je třeba připomenout tu pasáž protokolu o jednání před odvolacím soudem, v níž je zaprotokolováno, že: „právní zástupce (procesní opatrovník posuzovaného) sděluje, že včera posuzovanému vysvětlil, že pokud se dnešního dne nedostaví k jednání soudu, může soud jednat i v jeho nepřítomnosti. Ačkoli posuzovaný projevoval zájem se dnešního dne jednání zúčastnit, byl i srozuměn s tím, že bude soud jednat i v případě, že se nedostaví.“

Procesní opatrovník tedy nesignalizoval odvolacímu soudu požadavek, že se posuzovaný chce odvolacího jednání zúčastnit, avšak pro momentální zdravotní problémy tak učinit nemůže, případně že pro setrvalé problémy se svou mobilitou posuzovaný navrhuje, aby byl vyslechnout v rámci soudního roku. Proto – odhlédnuvše od výše uvedeného stran zjištěných nedostatků při posuzování naplnění podmínek pro omezení svéprávnosti posuzovaného – nelze za popsané procesní situace odvolacímu soudu vytýkat, že jednal v nepřítomnosti posuzovaného, který byl ovšem při tomto odvolacím jednání zastupován svým procesním opatrovníkem – advokátem.

Poukazoval-li posuzovaný v dovolání na neaktuálnost znaleckého posudku, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, bude věcí soudu prvního stupně, aby v dalším řízení námitku tohoto charakteru zohlednil, a to jistěže s ohledem na řádně učiněná skutková zjištění a s přihlédnutím k již výše připomenutým závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z vyložených důvodů je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávný a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu_______________________________________________________

Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Organický psychosyndrom (dementní syndrom) „vzniká na základě poškození mozku. Je charakterizován postupně se rozvíjejícími poruchami paměti, orientace, intelektu, myšlení a v různé míře jsou tyto změny provázeny výskytem ostatních psychopatologických projevů. Může se projevit i neklid a agresivita“ (Dušek, K., Večeřová – Procházková, A.: Diagnostika a terapie duševních poruch. 2. přepracované vydání. Grada Publishing, a. s. 2015, s. 176).

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru