Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3859/2019Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaLežící pozůstalost
Dědické řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3859.2019.1
Dotčené předpisy

§ 547 předpisu č. 11/1918 Sb.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3859/2019-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. N., zemřelé dne 6. září 1922, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. H., narozené XY, bytem v XY, 2) E. H., narozené XY, bytem v XY, a 3) J. M., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 241/35, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 14 D 322/2016-275, o dovolání M. H., E. H. a J. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2019, č. j. 17 Co 38/2019-312, takto:

I. Dovolání M. H., E. H. a J. M. se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

M. H., E. H. a J. M. se podáním doručeným Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 6.4.2016 domáhali „zahájení dědického řízení“ po J. N., zemřelé dne 6.9.1922 (dále jen „zůstavitelka“), a to „k nově se objevivšímu majetku“ – stavbě jezu na řece XY v říčním km 11,844 v k. ú. XY. Uvedli, že zůstavitelka „nabyla vlastnické právo ke stavbě předmětného jezu originárním způsobem – jeho zbudováním na místě předchozího jezu“, že „nemovitost stavby jezu se v té době nezapisovala do Pozemkové knihy“, ale „evidence byla prováděná ve Vodní knize“, a že jez „zůstal až do smrti zůstavitelky v jejím výlučném vlastnictví“.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce podle ustanovení § 100 a § 101 zákona o zvláštních řízeních soudních Mgr. Evu Šimkovou, notářku se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, a usnesením ze dne 4.1.2019, č. j. 14 D 322/2016-275, rozhodl, že „pozůstalost nebude projednána, protože není jmění“, a určil odměnu soudní komisařky částkou 400,- Kč, její hotové výdaje částkou 393,- Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty částkou 167,- Kč s tím, že náklady řízení v celkové výši 960,- Kč „hradí stát - Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou“. Poté, co dovodil, že v řízení „bylo postupováno podle předpisů platných ke dni smrti zůstavitelky“, tedy podle obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem č. 946/1811 a podle zákona o soudním řízení v nesporných právních věcech vyhlášeného císařským patentem č. 208/1854, a na základě zjištění, že pozůstalost po zůstavitelce „byla pro nedostatek jmění odbyta“, že „v období od smrti zůstavitelky do odevzdání dědictví se jedná o tzv. ležící pozůstalost“, na niž se „hledí tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelé“, že „předmětný majetek je v současnosti evidovaný v katastru nemovitostí jako stavba vodního díla (způsob využití jez) na pozemcích parcelní č. XY v katastrálním území a obci XY ve vlastnictví České republiky, když právo hospodařit s majetkem státu náleží Státnímu podniku Povodí Labe“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud zůstavitelka skutečně vlastnila majetek označený v návrhu na zahájení řízení, „byl tento majetek po její smrti odňat z ležící pozůstalosti“, a proto „nemůže být odevzdán odevzdací listinou, neboť v době odevzdání pozůstalosti již není její součástí“, a „pozůstalostní soud není oprávněn posuzovat, zda byl majetek odňat z ležící pozůstalosti po právu či nikoliv“, a „ochrany svých práv vůči třetím osobám se dědici mohou domáhat v řízení před obecným soudem“, zejména „v rámci restitučních předpisů“, a tedy „pozůstalost nebude projednána, poněvadž není jmění“.

K odvolání M. H., E. H. a J. M. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.6.2019, č. j. 17 Co 38/2019-312, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl-li zůstavitelčin majetek (jez) odňat z ležící pozůstalosti a nyní je ve vlastnictví České republiky, „nemůže být odevzdán přihlášeným dědicům, neboť není součástí pozůstalosti, a tedy do pozůstalosti již nenáleží“. Po doplnění dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, že zůstavitelka „trhovou smlouvou ze dne 4.5.1917 převedla mlýn a související nemovitosti vyjma jezu do vlastnictví svého syna L. N.“, že „jez zůstal jejím majetkem až do smrti“, že na základě rozhodnutí Finančního odboru rady Okresního národního výboru v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22.1.1960, č. j. V 337/1959, vydaného podle § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., „přešly mimo jiné mlýn a pila do vlastnictví státu dnem právní moci výměru 5.5.1960“, že „jez ve výčtu nemovitostí nebyl“, že dle listiny z roku 1963 se „stát chopil vlastnictví (i) jezu a choval se k němu jako vlastník, správu vykonával Mlýny a těstárny n. p. Pardubice, závod 5 Předměřice nad Labem“, jenž hospodářskou smlouvou ze dne 20.2.1979 „převedl správu jezu ke dni 28.2.1979 přejímající organizaci Povodí Labe, podnik pro provoz a využití vodních toků Hradec Králové, že po zániku Povodí Labe, a.s., bez likvidace „přešly věci ve vlastnictví akciové společnosti k 1.1.2001 do vlastnictví státu a právo hospodaření na Povodí Labe, státní podnik“, a že „v katastru nemovitostí je jako vlastnice jezu zapsána Česká republika a právo hospodaření k jezu, vodnímu dílu, náleží Povodí Labe, s. p.“, a dále odvolací soud dovodil, že ačkoliv jez nebyl předmětem vyvlastňovacího řízení státu, stát „jez převzal bez právního důvodu nejspíš už v roce 1960 spolu s mlýnem a dalšími nemovitostmi, popřípadě o pár let později, v každém případě v období od 25.2.1948 do 1.1.1990“, že „převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“, a tedy že „ochrany takto odňatého vlastnického práva se bylo možné domáhat pouze podle speciálních předpisů“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006), neboť „odnětí majetku z tzv. ležící pozůstalosti je odnětím majetku zůstavitelce“, že „vydáním restitučních předpisů zákonodárce legalizoval vlastnictví státu k majetku, který získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními“, a že „jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených podmínek důvodem pro vrácení věci“, a tedy že „vydání věci je možné pouze podle restitučních předpisů“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017), a dospěl k závěru, že „majetek, který byl zůstavitelce odňat, k němuž tedy zůstavitelka vlastnické právo už ztratila, nemůže být odevzdán jejím dědicům“.

Proti usnesení odvolacího soudu podali M. H., E. H. a J. M. dovolání. Dovolatelé mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení otázky hmotného práva, a to „zda je zde majetek, který dle přesvědčení účastníků řízení nebyl vypořádán v rámci dědického řízení po jejich právním předchůdci“, přičemž tato otázka má být „dovolacím soudem posouzena jinak“. Shodně se závěrem odvolacího soudu pohlíží na postup státu vůči předmětnému jezu jako na „převzetí jezu bez právního důvodu, tedy jako na držbu neoprávněnou“, namítají však, že rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího je „zpochybňováno jejich základní a nepromlčitelné dědické právo“ způsobem, který odporuje duchu Ústavy a mezinárodním závazkům, kterými je Česká republika vázána, že odvolací soud na věc dovolatelů „zcela nedostatečně aplikoval právní řád státu“ a bylo žádoucí objasnit v odůvodnění, „z jakých konkrétních důvodů dává svými závěry přednost neoprávněné držbě okupanta věci před základním lidským právem dědit majetek po svých předcích“, že „odkaz na restituční předpisy jako speciální předpisy je v dané věci neakceptovatelný“, že odvolací soud i soud prvního stupně „nejen křivdu dlouhodobé okupace věci neodstraňují, či alespoň nezmírňují, ale poskytnutím ochrany okupantovi předmětu jejich dědictví se uchýlily k zásahu do dědického práva“, že i odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky „jsou neakceptovatelné“ a dále nesouhlasí ani s aplikací stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, jež je „jasným příkladem státem organizovaného útoku na základní lidská práva“. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání M. H., E. H. a J. M. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci dovolatelé dovozují, že součástí ležící pozůstalosti po zůstavitelce je nadále „stavba jezu na řece XY v říčním kilometru 11,844 v k. ú. XY“, neboť se jedná o dosud „dědicky nevypořádaný majetkový kus“.

Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. § 3070 obč. zák.). I v současné době se proto v řízení o pozůstalosti po J. N., zemřelé dne 6.9.1922, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „OZO“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9.8.1854 č. 208 ř. z. (nesporného patentu).

Podle OZO okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví nespadal vjedno. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli podat dědickou přihlášku a dědictví nabývali a stali se jeho vlastníky teprve odevzdáním dědictví. Před přijetím dědictví dědici se tedy hledělo na pozůstalost tak, jakoby ji zemřelý dosud držel (srov. § 547 OZO).

Vzhledem k tomu, že pozůstalost po zůstavitelce nebyla projednána a že k převzetí předmětného jezu státem došlo v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu, je zřejmé, že došlo k odnětí majetku, za jehož vlastníka se v rozhodné době považovala fiktivně ještě zůstavitelka.

Odvolací soud správně odkazuje na judikaturu soudů, která již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu, nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008).

Dovolací soud již dospěl také k závěru, že rezignuje-li oprávněná osoba na možnost vydání předmětných nemovitostí na základě restitučních předpisů a místo toho zvolí cestu nesporného řízení o (dodatečném) projednání dědictví, zcela evidentně se tím dopouští obcházení restitučních právních předpisů (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010).

S poukazem na výše uvedené právní závěry, jež je třeba aplikovat také v projednávané věci při úvaze, zda předmětný jez stále (ještě) náleží do ležící pozůstalosti po zůstavitelce, lze uzavřít, že soudy při posouzení otázky rozhodné pro závěr, zda je na místě provést pozůstalostní řízení (projednat ležící pozůstalost) po zůstavitelce, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání M. H., E. H. a J. M. proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru