Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3853/2019Usnesení NS ze dne 18.06.2020

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3853.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1 písm. a) předpisu č. 549/1991 Sb.

§ 243e odst. 1 o. s. ř.

§ 243e odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3853/2019-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobců a) R. P., narozené XY, bytem v XY, a b) P. V., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o „ochranu oprávněného dědice“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 359/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 53 Co 356/2018-257, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2018, č. j. 21 C 359/2009-242, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.11.2018, č. j. 53 Co 356/2018-257, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.9.2018, č. j. 21 C 359/2009-242, kterým bylo rozhodnuto, že se zastavuje dovolací řízení (v důsledku toho, že žalobci nezaplatili soudní poplatek za dovolání ve výši a lhůtě stanovené rozhodnutím soudu), a jímž bylo rozhodnuto také o nákladech řízení a o vrácení částečně zaplaceného poplatku za dovolání. Uvedl, že nelze souhlasit s odvolací námitkou žalobců, že předmětné řízení není řízením o nemovité věci, nýbrž řízením o ochranu oprávněného dědice, a že v důsledku toho měl být poplatek za dovolání vybrán ve výši 4.000 Kč, nikoliv 224.000 Kč od každého z žalobců, jak k tomu byli vyzváni soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu není rozhodující, jak byl žalobní požadavek označen v žalobě, eventuálně v záhlaví soudních rozhodnutí, ale to, co bylo samotným obsahem žalobního návrhu; je patrné, že se žalobci domáhali po žalované vydání nemovitostí zapsaných celkem v 16 vložkách bývalé pozemkové knihy (což lze považovat za obdobu dnešního katastru nemovitostí a listů vlastnictví), tudíž na daný případ dopadá ustanovení položky 23 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků 14.000 Kč za každou nemovitou věc, nikoli ustanovení položky 23 bod 2. sazebníku (4.000 Kč celkem), jak namítali, a také zaplatili, žalobci.

Žalobci podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že jde o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda řízení o ochraně oprávněného dědice je řízením, jehož předmětem je nemovitá věc, či řízením řadícím se do označení „ostatní řízení“. Poukázali na to, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 34/2016, v němž je projednávána žaloba manžela žalobkyně a) o totožném nároku, byl vyměřen soudní poplatek za odvolání podle položky 22 odst. 1 písm. b/ ve spojení s položkou 4 odst. 1 písm. c/ sazebníku soudních poplatků ve výši 2.000 Kč, z čehož je podle nich zřejmé, že soud podle uplatněného totožného návrhu vnímá řízení o něm jako řízení o jiné věci, než o věci nemovité. Stejně vnímal na jeho začátku soud i předmětné řízení, svůj postoj změnil až při uplatnění opravného a mimořádného opravného prostředku a začal požadovat naprosto nepřiměřené částky na úhradu soudních poplatků.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 16.4.2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2020) vyslovil, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není usnesením, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, nevztahuje se tak na něj omezení přípustnosti dovolání stanovené v § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Není žádného důvodu k tomu, aby tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka přípustnosti dovolání měla být v dané věci posouzena jinak. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.

Pokud dovolatelé dovolací důvod podle ustanovení § 237 o. s. ř. formulovali jako dosud dovolacím soudem nevyřešenou právní otázku, zda řízení o ochraně oprávněného dědice je řízením, jehož předmětem je nemovitá věc, či řízením řadícím se do označení „ostatní řízení“, je třeba uvést, že v tomto dovolacím řízení není žádný prostor k tomu, aby dovolací soud posuzoval z poplatkového hlediska celé řízení vedené o návrhu na ochranu oprávněného dědice; formulovanou právní otázku lze použít jen ve vztahu k soudnímu poplatku za dovolání.

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že dne 16.12.2009 podala J. V. u Obvodního soudu pro Prahu 1 „návrh oprávněného dědice ve smyslu § 485 odst. 1 a souvisejících ustanovení obč. zák.“, v němž popsala průběh řízení o pozůstalosti po V. W., zemřelém 28.5.1958, jehož výsledkem bylo, že „dědická podstata připadla státu jako odúmrť“, když zákonní dědici dědictví odmítli, a uvedla, že z toho bylo vycházeno i následně v rámci restitučního řízení. Je však doložitelné, že „k podvázání zájmů jinak oprávněných subjektů“, k nimž patřila i R. T., došlo v důsledku trestného činu M. J., která napodobila podpis R. T. na plné moci k odmítnutí dědictví, proto činí „návrh v zájmu ochrany oprávněného dědice podle hlavy šesté obč. zák. k opatřením podle § 485 odst. 1 a souvisejících ustanovení téhož zákona“. Na výzvu soudu navrhovatelka doplnila návrh tak, že „požadované ochrany se domáhá dotčeným podáním (dědickou žalobou) vydáním dědictví proti nepravému dědici“, že „předmětem napadaného pozůstalostního řízení byl majetek uvedený v dědickém spisu sp. zn. 21 D 10/58“, že jako zákonný dědic R. H. (zemřelé 9.6.1980), jedné z dcer R. T. (zemřelé 16.2.1964), se domáhá „dokončení dědického řízení a vydání dědictví po V. W., uvedeném v dědickém spisu 21 D 10/58-72, které dosud není pravomocně uzavřeno, neboť účastníkům řízení se nedostalo řádně poučení, nebyla jim dána možnost účastnit se jednání a nebylo jim řádně doručeno rozhodnutí státního notářství, a proto požaduje, aby dědictví po V. W. bylo řádně projednáno a jí byla dána možnost uplatnit svá práva v tomto dědickém řízení“. Na další výzvu soudu k doplnění návrhu navrhovatelka (s odkazem na dokumentaci, kterou měl k 23.2.1960 k dispozici tehdejší finanční odbor rady ONV v Praze 1) uvedla, z čeho tehdy sestávalo jmění do dědictví patřící, a zopakovala svá předcházející tvrzení a návrhy, včetně návrhu na dokončení dědického řízení a vydání dědictví po V. W. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30.4.2014, č. j. 21 C 359/2009-55, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 D 197/2005, ve kterém bylo kromě návrhu na dodatečné projednání dědictví po V. W. ohledně hrobky na Olšanských hřbitovech rozhodováno také o stížnosti J. V., J. P. a R. P., jako právních nástupců R. T., proti usnesení bývalého Státního notářství II. v Praze ze dne 23.11.1959, č. j. 21 D 10/1958-33, kterým bylo potvrzeno, že majetek zůstavitele V. W. do dědictví patřící připadá státu; tuto stížnost Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2013, č. j. 24 Co 203/2013-154, odmítl, s odůvodněním, že byla podána někým, kdo k jejímu podání není oprávněn, a uvedl, že sestra zůstavitele R. T., popř. její právní nástupci, měli možnost domáhat se svého práva ve sporném řízení žalobou pravého dědice proti nepravému nabyvateli dědictví, tj. proti státu, na vydání dědictví podle § 557 obč. zák. z roku 1950, případně v době od 1.4.1964 podle § 485 až 487 zák. č. 40/1964 Sb., a že toto právo se promlčuje, a dodal, že dědickému právu R. T. předcházelo dědické právo pozůstalé manželky A. W. a pozůstalé dcery M. J., které dědictví odmítly, ale stalo se tak v tísni, jak bylo prokázáno v restitučních řízeních, a takové odmítnutí nemůže mít za následek nastoupení dědičky další dědické skupiny. Dovolání proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.2014, sp. zn. 21 Cdo 2384/2014. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze i usnesení Státního notářství II. v Praze Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30.10.2015, sp. zn. I. ÚS 576/15. Dále bylo zjištěno, že navrhovatelka J. V. dne 31.1.2015 zemřela, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.3.2016, č. j. 21 C 359/2009-81, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jejími dědici R. P. a P. V. Za jejich účasti, jako žalobců, a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako žalovaného, pak Obvodní soud pro Prahu 1 (po dalších výzvách k doplnění žaloby, včetně petitu, a po odmítnutí žaloby v části týkající se „dalšího majetku, který z dědictví má“) rozsudkem ze dne 26.9.2017, č. j. 21 C 359/2009-164, žalobu, že žalovaná je povinna žalobcům vydat každému id. ½ pozůstalosti, a to označené nemovitosti, resp. podíly na nich, zamítl; vycházel ze závěru, že je opodstatněná námitka promlčení, kterou uplatnila žalovaná. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2018, č. j. 53 Co 110/2018-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku oprávněného dědice po V. W., s dovětkem, že i kdyby bylo možno uvažovat o tom, že takový nárok by bylo jen stěží možné proti státu s úspěchem žalovat v době nesvobody (do 31.12.1989), nutno vzít v úvahu, že oprávněným osobám uplynula od 1.1.1990 doba dalších 19 let, a navíc R. T. by přicházela v úvahu jako dědička II. skupiny dědiců, jejímu dědickému právu by předcházelo dědické právo manželky a dcery zůstavitele, které sice dědictví odmítly, ale stalo se tak v tísni, jak vyšlo najevo v řízení o restituci majetku, který byl předmětem dědického řízení. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítají, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že řízení o dědictví po V. W. bylo pravomocně skončeno a že jejich právní předchůdkyně nebyla účastníkem řízení, od čehož pak také nesprávně vyřešil otázku promlčení nároku. Na výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za dovolání, každým ze žalobců 224.000 Kč, zaplatil každý z nich 2.000 Kč. Následně bylo rozhodnuto o zastavení dovolacího řízení (viz výše).

Podle ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků.

Podle položky 23 bodu 1. sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., činí poplatek za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle předmětu dovolacího řízení: a) peněžité plnění do částky 100.000 Kč včetně 7.000 Kč, b) za každou nemovitou věc 14.000 Kč, c) za každý obchodní závod nebo za každou jeho organizační složku 28.000 Kč, d) v ostatních případech 14.000 Kč. Podle položky 23 bodu 2. činí poplatek za dovolání proti rozhodnutí, které není uvedeno v bodu 1. této položky, 4.000 Kč.

Z uvedených ustanovení lze dovodit, že pro stanovení soudního poplatku není rozhodující jen to, v jakém řízení se vybírá, ale význam má také to, jaký úkon (podléhající zpoplatnění) poplatník v řízení činí a čeho se jím domáhá.

Vycházeje z této zásady, s přihlédnutím ke specifičnosti projednávané věci (která není typickou žalobou na vydání dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák., ve znění do 31.12.2013, jak je zřejmé z výše uvedených zjištění), lze mít za to, že žalobci dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé namítají nesprávné právní posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku, předmětem dovolání (tedy ani dovolacího řízení) není přímo vydání konkrétních nemovitých věcí. Za této situace není na místě, aby soudní poplatek za dovolání byl dovozován z položky 23 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, vyměřeného podle položky 23 bodu 1. písm. b) sazebníku poplatků, není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), tj. především k vybrání soudního poplatku za dovolání ve věci samé (usnesením dovolacího soudu byl sice zrušen i výrok usnesení soudu prvního stupně o vrácení žalobci zaplacených 4.000 Kč, podle pokynu na č. l. 261 spisu však již byla tato částka žalobcům fakticky vrácena).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 6. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru