Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3843/2018Usnesení NS ze dne 18.04.2019

HeslaPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
Podmínky řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3843.2018.1
Dotčené předpisy

§ 159a o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3843/2018-112

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce A. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova č. 2002/40, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 287/18, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 11/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2018, č. j. 17 Co 465/2017-76, takto:

Dovolání žalobce se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.1.2017 domáhal určení, že „je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaného na listu vlastnictví číslo XY vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY“, současně se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost „vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY zapsaný na listu vlastnictví číslo XY vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, a předat ho žalobci“. Žalobce žalobu odůvodnil zejména tím, že „jako vlastník předmětné nemovitosti je v katastru nemovitostí veden žalovaný“, že však žalobce předmětnou nemovitost nabyl od společnosti Vodní stavby a.s. na základě kupní smlouvy ze dne 27.4.2000 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 28.4.2000, že při koupi nemovitosti „byl v dobré víře, že společnost Vodní stavby a.s. je vlastníkem nemovitosti vycházeje ze zápisu v katastru nemovitostí“, že následně nemovitost převedl na společnost GIENGER CENTRON, s.r.o., IČO 17048109, a to kupní smlouvou ze dne 1.7.2000 s právními účinky vkladu ke dni 4.2.2002, že žalovaný mu dopisem ze dne 23.4.2001 oznámil, že „se považuje za vlastníka nemovitosti na základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb.“, že „dobrá víra žalobce nebyla do té doby nikým zpochybněna“, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.6.2006, č.j. 23 C 315/2003-95, rozhodl ve sporu mezi žalovaným a společností Gienger tak, že vlastníkem nemovitosti je žalovaný, že žalobce „nebyl účastníkem tohoto řízení, neboť vlastnické právo dle katastru nemovitostí svědčilo společnosti Gienger“, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11.3.2009, č.j. 7 C 335/2007-65, rozhodl ve sporu mezi společností Gienger a žalobcem tak, že žalobce je povinen společnosti Gienger vrátit kupní cenu uhrazenou podle kupní smlouvy ze dne 1.7.2000, tj. částku 16,880.000,- Kč, že tato pohledávka zanikla tím, že byla částečně ve výši 11,216.000,- Kč uhrazena a částečně se jí společnost Gienger ve smlouvě o vypořádání pohledávek ze dne 13.8.2015 vzdala, že ve sporu mezi žalobcem a žalovaným Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.4.2014, č.j. 41 C 338/2013-47, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je vlastníkem pozemku č. parc. XY v kat. úz. XY zapsaného na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY“, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.9.2014, č.j. 16 Co 306/2014-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30.8.2016, č.j. 22 Cdo 88/2015-103, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, dále že žalobce dne 28.12.2016 zaslal společnosti Gienger dopis s tím, že kupní smlouva ze dne 1.7.2000 „zanikla dne 13.8.2015 uzavřením Smlouvy o vypořádání pohledávek dle § 570 odst. 1 zák. č. 40/1964 (občanského zákoníku)“, že společnost Gienger také vyzval dopisem ze dne 28.12.2016 k zaplacení neuhrazené části kupní ceny, tj. částky 11,216.000,- Kč, a protože tak neučinila ve stanovené lhůtě, „žalobce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 1.7.2000 podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku“, a vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o vypořádání pohledávek došlo až po rozhodnutí Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 2.9.2014, č.j. 16 Co 306/2014-70, a k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1.7.2000 došlo až po rozhodnutí dovolacího soudu, a tedy tato žaloba „je založena na nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozích soudních řízení, jejichž předmětem bylo určení vlastnického práva k nemovitosti“, žalobce dovozoval, že „soudu nebrání projednat tuto žalobu na určení vlastnického práva žalobce k nemovitosti překážka věci pravomocně rozhodnuté“, a k tomu také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006. Dále se žalobce po žalovaném domáhal vyklizení nemovitosti z důvodu, že ji žalovaný „drží a užívá, ačkoliv není jejím oprávněným vlastníkem a nemovitost vlastní žalobce“, k čemuž uvedl, že „ohledně této žaloby nemůže existovat překážka věci rozhodnuté“, neboť „žaloba na vyklizení nemovitosti dosud žalobcem vůči žalovanému podána nebyla“.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19.10.2017, č.j. 60 C 11/2017-56, zastavil řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť „o věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 41 C 338/2013-47, ze dne 7.4.2014, který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 16 Co 306/2014-70, ze dne 2.9.2014, a věc nemůže být v rozsahu citovaného rozhodnutí projednávána dle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu znovu“ (výrok I.); současně rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.), žalobce vyzval ke sdělení čísla účtu k vrácení soudního poplatku (výrok III.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že v daném případě „se jedná o věc s cizím prvkem“, neboť „žalobce má bydliště ve Spolkové republice Německo a žalovaný má sídlo v České republice“, a že dle čl. 24 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis) „je pro projednání dané věci dána pravomoc českých soudů“. Poté soud prvního stupně s odkazem na stanovisko Ústavního soudu ČR ze dne 28.3.2017, sp. zn. III. ÚS 3861/16, „týkající se sporu, jenž má zakládat překážku věci pravomocně rozsouzené“, uzavřel, že „není na místě argumentace žalobce, že skutečnost, že žalobce vrátil kupní cenu společnosti Gienger Centron, s.r.o. a že žalobce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 1.7.2000, zapříčinila změnu skutkových okolností, které by vedly k odpadnutí překážky věci pravomocně rozhodnuté“, a proto s ohledem na to, že se v daném řízení „jedná o spor mezi týmiž účastníky, jehož předmětem je stejná skutková věc, jako v případě již rozhodnuté věci, o které již pravomocně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4“, v daném případě „existuje překážka rei iudicatae, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení“, pro který „nelze v řízení nadále pokračovat“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2018, č.j. 17 Co 465/2017-76, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zastavení řízení o určovací žalobě pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a to na základě zjištění, že je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť se v daném případě „nejedná o žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že překážka věci rozsouzené není dána“, jednak když smlouva o vypořádání pohledávek ze dne 13.8.2015 uzavřená mezi žalobcem a GIENGER CENTRON, s.r.o., „nemohla nijak ovlivnit vlastnictví k nemovitosti“, neboť „předmětného pozemku, resp. vlastnictví k němu se vůbec netýkala“ a „řešila mimo jiné pouze způsob vypořádání majetkových pohledávek mezi žalobcem a GIENGER CENTRON, s.r.o., plynoucích z pravomocného soudního rozhodnutí ve věci 7 C 335/2007“, jednak když konstrukce žalobce „postavená na zkresleném výkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2016, č.j. 22 Cdo 88/2015-103“, že v důsledku odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1.7.2000 se jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku obnovilo, „je nejen nepatřičná“, ale „současně se nejedná o žádnou novou skutečnost, na jejímž základě by bylo lze hovořit o odpadnutí překážky věci rozsouzené“, byla-li i tato smlouva „v předcházejících řízení (i v řízení vedeném mezi žalobcem a GIENGER CENTRON, s.r.o.) shledána neplatnou“, a také Ústavní soud se v rozhodnutí ze dne 28.3.2017, sp. zn. III. ÚS 3861/16, „vypořádal s argumentací žalobce, že platně nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku od Vodních staveb a.s.“, a proto dospěl k závěru, že „žalobce se na základě účelových kroků (odstoupení od smlouvy) pouze snaží docílit jiného právního posouzení věci“, a že závěr soudu prvního stupně o tom, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, „je správný“. Odvolací soud dále uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce „do jedné žaloby vtělil jak žalobu na určení vlastnictví k předmětnému pozemku, tak i žalobu na vyklizení tohoto pozemku“, a že soud prvního stupně napadeným usnesením „zastavil jen řízení o určení vlastnictví“, nemělo být o nákladech řízení rozhodováno, když „napadeným usnesením se řízení nekončí, ale nadále pokračuje o žalobě na vyklizení nemovitosti“, a proto byl výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem zrušen.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že „usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to především stran otázky věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatel namítá, že v předchozím řízení o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k.ú. XY bylo podstatou zamítnutí žaloby „skutkové zjištění a skutek spočívající v tom, že žalobce kupní smlouvou převedl pozemek na třetí osobu, a tedy vlastníkem být nemůže“, že však „následně došlo k dalším skutečnostem, které tu dříve nebyly a pro které nemůže být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté“, neboť „žalobce dopisem ze dne 28.12.2016 odstoupil od kupní smlouvy se společností GIENGER CENTRON, s.r.o.“, zejména „podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku“, jakož i „z důvodu odpadnutí hospodářské kauzy smlouvy“ a „z důvodu jejího porušení vynucením vrácení kupní ceny“, že po uzavření smlouvy o vypořádání pohledávek a po odstoupení od kupní smlouvy „zanikly právní účinky kupní smlouvy a vlastnické právo k nemovitosti se vrátilo žalobci (obnovil se původní stav)“, přičemž „k odstoupení od smlouvy došlo až po vydání rozhodnutí dovolacího soudu v předchozím řízení“, a žaloba je tedy „založena na nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozích soudních řízení“, a proto „nejde o situaci, že skutek nebyl posouzen správně“, ale skutek „nebyl posouzen vůbec, neboť odstoupení od smlouvy v době rozhodování vůbec neexistovalo“, a „nemůže tedy jít o skutečnosti zakládající důvod pro zastavení řízení“, a soudu proto „nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté projednat tuto žalobu na určení vlastnického práva žalobce“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že řízení se nezastavuje, a ve výrocích II. a III. se mění tak, že výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně (č.j. 60 C 11/2017-56) se zrušují“.

Žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné s odůvodněním, že „soud prvé ani druhé instance se od zákonného ustanovení a rozhodovací praxe dovolacího soudu ČR neodchýlil“ a že soud prvé instance i odvolací soud námitku žalobce o nových skutečnostech „přezkoumával a posuzoval a rozhodl o ní v souladu s judikaturou NSČR“, a proto navrhl dovolání žalobce odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda odstoupení od kupní smlouvy je „novou skutečností“ vylučující překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Protože posouzení této otázky procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.s.ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o.s.ř.). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§ 159a odst. 4 o.s.ř.). Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterémkoliv jeho fázi zastavit (srov. § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (k tomu srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2007).

Z porovnání skutkových tvrzení a uplatněného nároku v nyní projednávané věci s tvrzeními a nárokem, jež tvořily předmět původního řízení (tj. řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 338/2013), vyplývá, že předmět obou těchto řízení je totožný. Je jím požadavek žalobce na určení jeho vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY.

O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se tak nejednalo pouze v případě, že by v tomto novém řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (k tomu srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.5.1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1988; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 212, ročník 2003; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006). Avšak tvrzení dovolatele o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1.7.2000 učiněné dopisem ze dne 28.12.2016, k němuž tak mělo dojít až po rozhodnutí dovolacího soudu v původním řízení, z nyní projednávané věci „jinou věc“ a „jinou skutečnost“ nečiní, neboť tato skutečnost může (vzhledem k okolnostem projednávaného případu) představovat okolnost významnou pouze pro posouzení totožnosti účastníků řízení - v projednávané věci však okruh účastníků zůstává totožný s okruhem účastníků původního řízení, když v původním řízení dovolatel vystupoval ve stejné pozici, tedy v pozici žalobce, a společnost GIENGER CENTRON, s.r.o., v postavení účastníka řízení, tj. žalobce či žalovaného, nevystupovala - nikoliv předmětu řízení, který zůstává nadále stejný.

Dovolací soud má navíc za to, že dovolatel svým tvrzením o obnovení jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti v důsledku odstoupení od kupní smlouvy zjevně přehlíží skutečnost, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 335/2007 - jehož byl účastníkem, a proto je rozhodnutím v dané věci vázán dle ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. - byla kupní smlouva ze dne 1.7.2000, uzavřená mezi ním a společností GIENGER CENTRON, s.r.o., shledána absolutně neplatnou, a že vzhledem k tomu, že odstoupit lze pouze od smlouvy, která byla platně uzavřena (k tomu srov. například názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 416 – 428), nejsou jeho námitky stran odstoupení od předmětné smlouvy ani z tohoto důvodu způsobilé vyloučit překážku řízení v podobě věci pravomocně rozhodnuté.

K tomu je třeba závěrem dodat, že k nemovitosti, o jejíž vlastnictví v této věci jde, mělo být určeno vlastnictví na základě žaloby podané dovolatelem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 338/2013, že v tomto původním řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jímž byla žaloba zamítnuta, a že v tomto původním řízení se soudy zabývaly i otázkou vlastnictví nemovitosti, která je předmětem i tohoto nového řízení, a učinily závěr, že žalobce se nestal vlastníkem předmětné nemovitosti. Za tohoto stavu věci proto nezbývá než konstatovat, že o vlastnictví dovolatele k předmětné nemovitosti bylo s účinky vůči žalovanému státu již pravomocně rozhodnuto.

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 4. 2019

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru