Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 384/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.384.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 384/2020-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobců a) L. B., narozeného dne XY, a b) L. Š., narozené dne XY, obou společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 546/56, zastoupené JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Švihance 1476/1, o náhradě za vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 65/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 4 Co 163/2018-214, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2018, č. j. 16 C 65/2008-161, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhali projednání a rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, které bylo provedeno rozhodnutím Městského úřadu Lázně Bohdaneč ze dne 28. 1. 2005, č. j. T80/1088-401-2004/Hř/79, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 4. 8. 2005, č. j. KrÚ-9434/52/2005/OM/Kš“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2019, č. j. 4 Co 163/2018-214, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku a v označeném nákladovém výroku potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu způsobem vyloženým ve výroku II. a navazujícím výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem neobsahuje právně relevantní vymezení jeho předpokladů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V daném případě dovolatelé sice v dovolání vymezili dovolací důvod s tím, že: „spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241a odst. 1/ o. s. ř.) v otázce procesního práva, kdy soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od postupu soudu v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem, která je ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, avšak právně relevantním (shora vyloženým) způsobem v něm již nevyložili předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Namísto toho v dovolání uplatnili prostou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem (sama o sobě) přípustnost dovolání nezakládá.

Kromě toho namítají-li dovolatelé v odvolacím řízení (jiné) vady řízení, nelze k nim, neboť dovolání není přípustné, přihlížet (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Odhlédnuvše od výše uvedeného Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zcela seznatelně i přesvědčivě vyložil, proč pro své rozhodnutí neučinil zjištění ze znaleckého posudku Ing. Petry Jechové ze dne 22. ledna 2019, když tento „znalecký posudek…oceňuje předmětné pozemky bez odhlédnutí od jejich zhodnocení či znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění, a posuzuje je jako pozemky tzv. stavební.“ Kromě toho odvolací soud mj. vyložil, že v tomto posudku „jsou jako srovnávací hodnoty nepřiléhavě použity jednak ceny pozemků se zcela odlišným charakterem (než pozemky určené pro výstavbu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), jako jsou pozemky zamýšlené územně plánovací dokumentací k rezidenčnímu či průmyslovému zastavění a vhodné pro developera (tedy nikoli pro výstavbu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), jednak pozemky, které byly předmětem vyvlastňovacího procesu v dané lokalitě (tj. prakticky přiléhající k intravilánu krajského města Hradce Králové).“

Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení otázky, že by odvolací soud v řízení odmítl provést dokazování dovolateli zmíněným znaleckým posudkem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku naprosto precizně (přehledně a přesvědčivě) vyložil, proč v procesu hodnocení důkazů nebylo možné převzít skutková zjištění ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Petrou Jechovou, a jakými defekty byl tento posudek ve vztahu k verifikaci právně rozhodných skutečností zatížen.

Sama okolnost, že dovolatelé s tímto hodnocením důkazů odvolacím soudem nesouhlasí a v rámci podaného dovolání na tomto poli vedou skutkovou a právní polemiku, tj. předkládají svou skutkovou verzi plynoucí z jimi sledovaného hodnocení důkazů a z takto jimi prezentovaného (jejich žalobě příznivého) skutkového stavu vyvozují oponentní právně kvalifikační závěr, přípustnost dovolání – jak již shora bylo zdůrazněno – nezakládá.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zjevně vyvěrá, že odvolací soud si při rozhodování uvědomoval také ústavně právní rozměr této věci (srov. bod č. 18 a násl. odůvodnění jeho rozsudku), k věci přistupoval mimořádně pečlivě a při posuzování právně rozhodných okolností svou právní argumentaci založil na logické, přesvědčivé a judikatuře konvenující aplikační úvaze, v níž dovolací soud nenalézá žádné argumentační defekty, projevy libovůle či aplikační svévole.

Nejvyšší soudu proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru