Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3817/2020Usnesení NS ze dne 19.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Dokazování
Žaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3817.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 120 o. s. ř.

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3817/2020-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, v právní věci žalobkyně V. R., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému nezl. AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému matkou R. Š., bytem tamtéž, jako zákonnou zástupkyní, a JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Dražkovicích 181, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi, pod sp. zn. 4 C 212/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. září 2020, č. j. 27 Co 151/2020-139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2020, č. j. 4 C 212/2019-84, určil, že žalobkyně je vlastnicí v označeném rozsahu spoluvlastnického podílu předmětného nemovitého majetku (výrok I.), určil, že žalovaný není vlastníkem spoluvlastnického podílu v označeném rozsahu uvedeného nemovitého majetku (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud při rozhodování posuzoval předběžnou otázku týkající se platnosti darovací smlouvy uzavřené dne 1. června 2011, na základě které žalobkyně (coby prababička žalovaného) darovala žalovanému předmětný spoluvlastnický podíl na označeném nemovitém majetku, jež byla (v rámci jedné listiny) společně uzavřena se smlouvou o zřízení věcného břemene, která měla podle úmyslu účastníků těchto smluv zajistit žalobkyni (dárkyni a oprávněné) právo doživotního užívání předmětného nemovitého majetku. Po podání vkladového návrhu podle těchto smluv tehdy účastníky před vkladovým řízením zastupující advokát vzal (s ohledem na upozornění příslušného katastrálního úřadu) posléze návrh na vklad podle smlouvy o zřízení věcného břemene zpět, v důsledku čehož byl povolen vklad toliko podle darovací smlouvy ve prospěch žalovaného. Soud prvního stupně uzavřel, že ujednání o zřízení věcného břemene je absolutně neplatné pro právní nemožnost, neboť nelze zřídit věcné břemeno daného obsahu k užívání ideálního spoluvlastnického podílu, k čemuž došlo v daném případě. V návaznosti na tento závěr pak soud prvního stupně konstatoval, že neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene v poměrech tohoto případu zakládá neplatnost i darovací smlouvy. Soud prvního stupně dále vyložil, že ve smyslu § 41 obč. zák. ujednání o darování a zřízení věcného břemene nejsou od sebe oddělitelná.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s níže rozvedenou dovolací argumentací s tím, že: „napadené rozhodnutí je zásadním způsobem dotčeno nesprávnou aplikací hmotného a procesního práva, při níž se odvolací soud zcela jednoznačně zásadním způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stejně jako od ustálené judikatury Ústavního soudu, a právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“

Dovolání žalovaného není – jak bude dále v posloupnosti uplatněných dovolacích argumentů dovolatele (dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) vyloženo – ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu § 237 o. s. ř. přípustné.

K hodnocení důkazů

Dovolatel nesprávný postup odvolacího soudu spatřuje v okolnosti, že oba soudy „nesprávně aplikovaly příslušnou právní úpravu týkající se hodnocení důkazů v rámci civilního soudního řádu.“ V této části není dovolání precizováno ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení není ani oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakování důkazů, doplnění důkazů) zajistil skutkový základ, který následně podrobil právnímu posouzení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20). V daném případě – jak bude dále osvětleno – dovolací soud nezaregistroval žádné defekty na poli dokazování, jež by zakládaly důvod k zásahu v podobě vydání kasačního rozhodnutí.

Neprovedení dovolatelem navržených důkazů a absence zdůvodnění tohoto procesního postupu

Porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu spatřuje dovolatel v postupu odvolacího soudu, který nereagoval na situaci, že soud prvního stupně neprovedl dokazování dovolatelem navrhovanými důkazy (e-mailovou komunikací), neboť je považoval za nadbytečné, „kdy odvolací soud (se) v tomto směru nevyjádřil. Žalovaný se však domnívá, že oba soudy pochybily, když navrhované důkazy neprovedly, když v odůvodnění rozhodnutí není náležitě uvedeno, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedly. V tomto ohledu jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná a trpí vadou, kterou v tomto řízení nelze zhojit…soudy…nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navrhované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, v jejichž světle nemůže obstát skutkový stav zjištěný soudem (soudy) obou stupňů.“

Dovolatel svou argumentaci podkládá odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, který zaujal právní názor, že: „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“

Jelikož dovolací argumentaci lze vymezit též s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, tvrdí-li dovolatel, že v tom kterém rozsahu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konkrétně označenou (nálezovou) judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), bylo povinností Nejvyššího soudu zabývat se shora vyloženou dovolací argumentací žalovaného, podle které mělo tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč nebylo přistoupeno k dovolatelem navrhovanému dokazování předmětnou e-mailovou korespondencí, dojít k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

Dovolací soud ovšem této dovolací argumentaci dovolatele nepřisvědčil.

Jak vyplývá z obsahu procesního spisu, dne 2. března 2020 se konalo u soudu prvního stupně jednání, v jehož závěru v substituci (za advokáta JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D.) jednající zástupkyně žalovaného (Mgr. Petra Marková) k provedení důkazu navrhla „emailovou korespondenci vedenou mezi V. S. a J. S., jejímž obsahem jsou jednání ohledně nabytí spoluvlastnických podílů právě paní S., přičemž v této souvislosti zdůrazňuji, že právě i toto byl záměr žalovaného, aby tento podíl nabyla V. S., tedy nikoliv cizí osoba, ale osoba, s níž žalobkyně žije ve společné domácnosti a v takovém případě by žalobkyni žádné vystěhování nehrozilo.“ (viz protokol o tomto jednání na č. l. 68-71).

Soud prvního stupně následně konstatoval, že další důkazy prováděny nebudou a poté jednání odročil na 9. března 2020, při kterém vyhlásil shora (žalobám) vyhovující rozsudek. V odůvodnění rozsudku (str. 4, bod č. 10) pak soud prvního stupně mj. uvedl, že: „Pokud jde o další důkazní návrhy žalovaného – komunikaci mezi S. a V. S. týkající se nabytí spoluvlastnického podílu paní S., pak ty nebyly provedeny, neboť se týkají skutečností, které nejsou pro danou věc podstatné. Bližší odůvodnění je potom uvedeno níže.“

V další části odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil z jeho pohledu pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti pro meritorní rozhodnutí. Z hlediska posouzení (ne)oddělitelnosti předmětných (dvou) právních úkonů (darování a zřízení věcného břemene) bylo pro soud prvního stupně významné také dílčí skutkové zjištění učiněné z výslechu svědka M. M. [„který připravoval v dané věci smlouvu o darování a zřízení věcného břemene“ (viz bod č. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)], že: „žalobkyně měla obavy, aby nepřišla o bydlení, a právě proto bylo do smlouvy začleněno ujednání o zřízení věcného břemene doživotního bezplatného užívání. V době uzavření smlouvy tedy žalobkyně jednoznačně požadovala, aby zřízení věcného břemene bylo součástí smlouvy, a žalovaný s tímto souhlasil.“(viz bod č. 17 odůvodnění rozsudku).

Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho (rozsudek soudu prvního stupně) potvrzujícího rozsudku – zcela přisvědčil skutkovým zjištění i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně „současně vysvětlil, z jakého důvodu další dokazování neprováděl a ve svých úvahách přihlédl ke skutečnostem, které vyplynuly z provedeného dokazování i tvrzení a argumentace účastníků sporu.“

Účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09).

V daném případě Nejvyšší soud neshledal, že by ze strany odvolacího soudu (soudu prvního stupně) mělo dojít stran neprovedení důkazu e-mailovou komunikaci mezi S. a V. S. týkající se nabytí spoluvlastnického podílu paní S.“ k dovolatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a k nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu.

Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně neprovedení dokazování ve shora dovolatelem namítaném rozsahu, nic to nemění na okolnosti, že se odvolací soud touto (v odvolacím řízení opětovně žalovaným) namítanou okolností, respektive (z pohledu uplatněného odvolacího důvodu) vadou řízení zabýval, přičemž neshledal, že by v tomto směru mělo ze strany soudu prvního stupně dojít k pochybení. Je přitom zjevné, že dovolatelem odkazovaná e-mailová komunikace se netýkala bezprostředně účastníků předmětných smluv a tudíž nemohla ani přispět k řešení primární otázky posouzení oddělitelnosti předmětných smluv z hlediska v úvahu přicházející aplikace § 41 obč. zák.

Jestliže tedy soud prvního stupně učinil mj. z výslechu svědka M. M. pro rozhodnutí zásadně významné skutkové zjištění, že: „žalobkyně měla obavu z toho, aby o bydlení nepřišla…aby ji někdo nevystěhoval na ulici, takže tam bylo zajištění formou věcného břemene“,av kontextu těchto zjištění odůvodnil také neprovedení důkazu žalovaným navrhovanou předmětnou e-mailovou korespondencí mezi osobami odlišnými od účastníků darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, kteréžto argumentaci jako správné zcela přisvědčil i přes uplatněné odvolací námitky odvolací soud, pak nelze v postupu odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně spatřovat pochybení, pokud jimi nebylo přistoupeno k dokazování v žalovaným navrhovaném směru.

Ani v tomto směru proto nebylo možné dovolací argumentaci žalovaného přisvědčit.

Nesprávné právní posouzení - platnost darovací smlouvy

Dovolatel v této části dovolání svou dovolací argumentaci zakládá na zpochybnění právního názoru odvolacího soudu tím, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval závěry plynoucí z dovolatelem odkazované judikatury dovolacího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 838/2000 (v němž bylo zdůrazněno, že do jedné listiny může být pojato více právních úkonů, a v tomto směru je třeba zkoumat vzájemnou oddělitelnost těchto právních úkonů), a dále z rozsudku téhož soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004 (v němž dovolací soud mj. vyložil a odůvodnil právní názor, že v praxi není nic výjimečného, aby v souvislosti s darováním mezi blízkými osobami byla uzavřena smlouva o osobním závazku obdarovaného umožnit dárci užívání jím darované nemovitosti).

Dovolatel ovšem v této souvislosti zcela přehlíží, že skutkové okolnosti, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (dovolací soud při posuzování přípustnosti z těchto skutkových okolností vychází), rozhodujícímu soudu neumožňovaly shora dovolacím soudem judikované právní názory zasadit do skutkových poměrů této věci. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).

Ve skutkových poměrech této věci nelze rovněž – jak se uvedeného v zásadě domáhá dovolatel – mechanicky převzít závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakkoliv v něm obsažený právní názor i Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky pochopitelně zcela respektuje. Ústavním soudem zdůrazňovaný princip priority výkladu smluv coby základní interpretační mechanismus, je v soudní praxi obecně respektovaný, nicméně vždy je třeba danou otázku posuzovat z pohledu zjištěných skutkových okolností případu. Jestliže (jako tomu bylo i v této věci) úmyslem dárkyně (žalobkyně) bylo darovat nemovitý majetek pouze za existence platně uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene, k čemuž vlastně dospěl odvolací soud, pakliže se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pak tento esenciální základ sporu lze stěží překlenout mechanickým odkazem na zmíněný nález Ústavního soudu, který připomíná zmíněný základní princip výkladu smluv.

Proto i na podkladě této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.

Nesprávné právní posouzení – naléhavý právní zájem

Dovolatel v této části svého dovolání namítá, že: „soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně právně posoudily, že má žalobkyně na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.“, aniž by v souvislosti s řešením této právní otázky vymezil předmětnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Pokud dovolatel v další části textu odkazuje na „judikát dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1121/2011 ‚při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby‘“, pak z této dovolací argumentace není zřejmé, jakou má (může mít) spojitost s předchozím prostým tvrzením dovolatele o pochybení odvolacího soudu (obou soudů) z hlediska jeho závěru, že žalobkyni svědčí na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem.

V této části proto dovolání nesplňuje zákonem požadované vymezení (příslušné varianty) předpokladu přípustnosti dovolání, pročež byla dovolacímu soudu upřena možnost, aby se mohl vůbec zabývat – ohledně správnosti vyřešení této otázky odvolacím soudem správností – přípustností dovolání.

Přesto dovolací soud nad rozsah uvedeného zdůrazňuje následující závěry plynoucí z jeho rozhodovací praxe:

1. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).

2. Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).

3. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.).

4. V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem - k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.

5. K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.

Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že negativní určovací výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je via facti protipólem pozitivního určovacího výroku I. téhož rozsudku, a že současné uplatnění takovéhoto negativního žalobního návrhu samo o sobě postrádá – a to i s přihlédnutím ke katastrálnímu aspektu věci (kdy takovýto pravomocný rozsudek představuje veřejnou vkladovou listinu) – logiku z pohledu záměru žalující strany dosáhnout souladu mezi tvrzeným právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, nepřehlédl též, že k onomu negativnímu určovacímu výroku v odůvodnění rozhodnutí obou soudů absentuje (byť i jen velmi stručné) odůvodnění ohledně naplnění naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., nicméně v procesní situaci shora popsané (absence vymezení jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) nebyl zde procesní prostor k tomu, aby se Nejvyšší soud k této otázce – v rámci posuzování předpokladu přípustnosti dovolání – vůbec vyjadřoval.

Nesprávný procesní postup – rozhodnutí o nákladech řízení

V této části dovolání žalovaný brojí do nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu, které je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, a proto v této části dovolací soud nemůže přistoupit k případnému revidování dovoláním napadeného nákladového výroku, tj. např. posuzovat, zda v daném případě (ne)byly naplněny podmínky, které by měly vést k úvaze o užití právních závěrů plynoucích z nálezové judikatury Ústavního soudu, kterou i dovolací soud je povinen při své rozhodovací činnosti respektovat (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15).

Protiústavnost rozhodnutí

V závěru dovolání dovolatel namítá, že: „rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně jsou protiústavní, jelikož z těchto rozhodnutí není jasné, zda se soudy zabývaly veškerými námitkami žalovaného…odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu, který judikoval, že ‚pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil.‘“ Dovolatel „se domnívá, že obecné soudy neposkytly žalovanému ochranu v jeho základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Žalovaný uvádí, že mu není poskytována rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kdy čl. 1 Listiny zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva (usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 355/02, ze dne 14. 10. 2002).“

V této části dovolání žalovaný shora vyloženým způsobem nevymezil konkrétní naplnění dovolacího důvodu či předpokladu přípustnosti jeho dovolání z pohledu (nálezové) judikatury (tj. konkrétně jaké – vyjma již shora učiněných námitek, k nimž se již dovolací soud výše vyjádřil – námitky dovolatele nebyly odvolacím soudem vypořádány), přičemž dovolacímu soudu zde nepřísluší tyto právně významné okolnosti za dovolatele (z obsahu procesního spisu ve spojitosti s obecně pojatou dovolací argumentací žalovaného) dosazovat, aby při takto „doplněném“ dovolání se mohl zabývat přípustností dovolání z pohledu dovolatelem uplatněné ústavněprávní argumentace. Za této procesní situace proto nezbývá, než konstatovat, že dovolání v této části nesplňuje ve smyslu občanského soudního řádu a nálezové judikatury předepsané náležitosti a dovolací soud proto neměl podklad zabývat se – nad rozsah výše uvedeného (ve vztahu ke shora již vyloženým dovolacím námitkám dovolatele i z pohledu ústavněprávní argumentace) – přípustností dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 2. 2021

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru